Tančím, tedy jsem...

Bylo mi asi osm, když jsem poprvé viděla film s velkým F. Hříšňák! Pamatujete? Ten příběh zakázané lásky, se zakázaným tancem, který jsem chtěla umět s každou další reprízou víc a víc. A samozřejmě ideálně po boku s někým tak skvělým, jako byl Patrick…

Pak přišla puberta a s ní konečně „disco“. Na to své první jsem tajně ve čtrnácti utekla do vedlejšího města, klepala se strachy, že se na to doma přijde, ale když jsem konečně mohla na parket, byla jsem blahem bez sebe. Nikdy nezapomenu ani na první tanec s mužem svého života, a to ani nemluvím o tom, jak mě dojalo, když se poprvé někdy kolem svého prvního roku roztančila moje dcera, pro kterou je slovo „tanyny“ jedním z nejoblíbenějších…

CESTA NA ZAČÁTEK

Ano, bible sice říká, že „na počátku bylo Slovo“, ale ze spousty důvodů bych si chtěla zaparafrázovat a tvrdit, že na počátku byl právě tanec. Pohyb lišící se od ostatních tím, jak je rytmický, harmonický, komplexní. Pohyb vzbuzující emoce, vypovídající, pohyb, který má svá poselství nebo může být naplňovaný prosbami, přáními, poděkováním nebo celým příběhem…

Takový, tedy především obřadní, byl tanec právě ve svých prvopočátcích, které podle archeologických nálezů (nástěnných maleb) můžeme sledovat až do tzv. rodové společnosti, tedy paleolitu. Tehdy sice naši prapředci ještě pomalu lezli po stromech a sbírali kořínky, nicméně měli své rituály, zvyky a tradice, námluvy nebo loučení se s mrtvými a tanec jim v tom pomáhal. Stejně jako v komunikaci.

RITUÁLNÍ FREE PARTY

„Tanec měl v dávných kulturách dvě základní funkce: rituální a sociální, protože kromě výše uvedeného také potvrzoval místo tanečníka v kolektivu a spojoval jej s odkazem, historií a kulturou jeho kmene nebo společnosti,“ konstatuje k tomu psycholog Martin Krajča (www.martinkrajca.com) a ještě pokračuje: „Osobně jsem přesvědčen o tom, že tyto rituály se v současném tanci přenášejí časem nadále. Jen je to na první pohled méně nápadné a někdy je to skryto pod rouškou různých akcí typu free party atd.

Na akci psy-trance k tomu můžete dostat dokonce i bonus v podobě šamanského aspektu změněného vědomí, který býval vždycky spojován jen s vyvolenými a kterého bylo dosahováno vlivem tance samotného, doprovodné hudby i psychotropních látek. Tedy stejně jako dnes, kdy se tancem můžeme přehoupnout také do stavů peak experiences – o kterých mluvil v transpersonální psychologii Abraham Maslow a pro něž jsou charakteristické pocity všeobjímajícího blaha a štěstí.“

JÁ JSEM MUŽ. SMÍM PROSIT?

Stejně jako určoval a určuje tanec jakési společenské zařazení, hodně se prakticky odjakživa podepisuje na rozdělení rolí muže a ženy a je součástí inicializace dospělosti. Dříve tu byly velké ohňové oslavy a tanec k tomu, pak uvedení do společnosti na plesech… dnes máme taneční. Málokdo z nás je miloval, ale svou úlohu sehrály. A vůbec ne zanedbatelnou!

„Taneční totiž stále platí za určitou společenskou rituální činnost – iniciaci do dospívání a přejímání rolí dospělého. A taky přijímání role ženy a muže pro případnou reprodukci potomstva. To vám neřeknou středoškoláci, které do tanečních nahnala jejich maminka, takový aspekt má situace sama o sobě a je v naší zemi historicky daná. Skutečnost, že mladí pak revoltují, a místo společenských tanců jdou raději tančit cokoli ‚svého‘, na jejich iniciaci mnoho nemění,“ podotýká psycholog.

KDO ZŮSTANE NA OCET

Párový tanec jako takový sice dlouho neexistoval, nicméně jakmile se objevil, dostal spoustu dalších rolí. Řada tanců byla v jednotlivých zemích zakazována – ať už proto, že byly jiného náboženství (mimochodem, s příchodem křesťanství náboženskou, šamanskou, prosebnou roli a roli jakéhosi poselství vzala tanci v Evropě modlitba!), nebo se začaly zdát příliš intimní a frivolní. Proto byl párový tanec ve své původní folklorní podobě – počínaje středověkem – dlouho zakazován nebo hlídán. Tedy pokud nebyl provozován bohatými vrstvami pod dohledem autorit. Ale obyčejní lidé se svými, dnes folklorními tanci? Dlouho byli bezmála tak nízcí jako třeba prostitutky.

„Při párovém tanci se totiž stírají osobní hranice prostoru, které jsou jinak společensky jasně dané. Navíc přináší možnost doteků s druhým pohlavím, možnost ‚očichat‘ si potenciálního partnera, vnímat jeho pohyby a to, jak s ním dokážeme být sladění. A samozřejmě se zde taky ukazuje sociální pozice jedince ve skupině: kdo je nejžádanější taneční partner, partnerka. Stejně neomylně se také ukáže, kdo zůstane ‚na ocet‘,“ říká na rovinu Martin Krajča.

UVOLNĚTE SE, PROSÍM…

Role dnešního tance je převážně jiná. Společenská úloha ve smyslu „jaký styl tančím, takové mám kolem sebe lidi“ zůstává. Pomáhá také seznamovat, někam patřit, hledat si první role v párovém soužití. Ale narůstá především jeho relaxační potenciál, který objevila už antika. Již řečtí filozofové milovali tanec pro jeho zábavnost, právě antika jej spojila s divadlem a také vyzdvihovala jeho potenciál psychického odpočinku i fyzického zocelování (i Platon nebo Sokrates tanec doporučovali jako skvělé procvičení celého těla, které mohlo při těch rytmických, ladných pohybech i nadále zůstávat v harmonii s myslí).

Dnes tedy naplňujeme antický odkaz, když u tance odpočíváme. A kromě toho se stále častěji poddáváme tanci jako jakési terapii – na kurzech tanců klasických, moderních nebo těch, které v sobě nesou ještě ona šamanská poselství kmenových společenství z dob tanečního pravěku (proto teď tak „letí“ třeba africké tance).

NEŽ PŘIJEDE TRAMVAJ

Důležité je přitom slovo „poddáváme“. Tanec totiž ve spojení s hudbou a faktem, že někam patřím, dělám něco výjimečného, dokáže odbourat nahromaděný stres, dát prostor našemu skutečnému já, zahnat strachy, obavy nebo stud, který v počátcích naši ochotu nebo touhu tančit provází. Jen je třeba vnímat jej každým svým pórem, sledovat jeho rytmické přechody, zvraty, jež opravdu vypovídají o celých příbězích – těch v choreografi i i těch, které máme uvnitř sebe my, pokud tančíme.

Báječné přitom je, že je přístupný všem věkovým kategoriím, mužům i ženám… a že se s ním dá začít kdykoli i kdekoli. Pro to, abyste mohli tančit, totiž v té nejčistší podstatě nic nepotřebujete. Stačí vnímat tlukot svého srdce a plout v jeho rytmu nebo se jen tak pohupovat při čekání na tramvaj. To je ta naprostá fantastičnost, kterou v sobě dodnes tanec má. Umí se stát vaší součástí, vykouzlit úsměv, vyvolat vlnu obdivu, úplně vás na chvíli vyjmout ze stresující každodennosti. Léčit. Nebo vás zocelovat…

SVĚT SÁM O SOBĚ

Tanec totiž získal před pár lety zase jeden ze svých antických rozměrů. Znovu začal fungovat jako nástroj na zušlechťování těla. Vyrostly taneční školy, centra a studia a začaly se plnit nejen hodiny klasického tance (z nichž největší dřinu určitě zaručuje balet!), ale vznikly i mnohé taneční směry popularizující a lákající. Koho?

„Vlastně všechny bez rozdílu věku. Tančit teď chtějí maminky na mateřské, stejně jako čerstvé babičky. Jedni si chtějí plnit své sny o nenaplněných tanečních ambicích, jiní v tanci nacházejí konečně příjemný způsob, jak si dát do těla nebo překonat určité své bloky nebo stud – protože tančit (a pak s tím třeba ještě vystoupit), to chce hodně odvahy. Ale vím, že se správným vedením to dokáže každý, kdo po tom opravdu touží,“ říká Klára Lišková, majitelka tanečního centra R. A. K. v Berouně (www.tcrak.cz), bývalá balerína Národního divadla, pro kterou se tanec změnil ve svébytný životní styl.

„A nejen pro mě. Mají to tak všichni, kteří se tanci intenzivně věnují. Já v něm vyrůstala od čtyř let. Dnes je mi čtyřicet a žiju jím stále. Ten svět, který se kolem vás díky tanci vytvoří, vás totiž dokáže neustále překvapovat. Přivede vám přátele, kteří se stanou vaší druhou rodinou. Pro mě je tanec naplnění. A také čistá radost. Zvlášť teď, když už není spojený s tou tvrdou dřinou, kterou klasický balet představuje. Na druhou stranu, i ta dřina z tance dělá něco výjimečného a dopřeje vám nepopsatelný pocit vítězství a hrdosti, když nakonec zatančíte to, o co jste dlouho usilovali…“ dělí se tanečnice o bohatství, které jí tanec do života přinesl. A může i vám. Vždyť jste to četli. Začít se dá kdykoli!

Opravdová terapie tancem

Pokud by vám tanec nestačil pro zábavu nebo kondici, možná se vám bude hodit jako terapeutická pomůcka. Martin Krajča k tomu říká: „Taneční terapie vznikla v období druhé světové války v USA a postupně se rozšířila jako pohybová, expresivní terapie zaměřená na tělo a emoce i dále po světě. Na základě osobních zkušeností bych práci terapeuta v tomto směru přirovnal trochu i k roli fyzioterapeuta. Musí být schopen vnímat jednotlivé pohyby, to, jak je klienti provádějí, na jaké odkazují bloky a emoce, kde má klient naopak možnost své tělo rozhýbat. Mnohdy jde o nuance, malé jednoduché pohyby, které se učí zpracovávat novým způsobem.

Zvlášť při práci s lidmi v kontextu psychiatrických léčeben nelze čekat stejnou práci, jakou má taneční mistr s průměrně pohybově nadanou skupinou psychicky zdravých lidí. U psychicky nemocných jde o maličké pokroky, nacházení bezpečí, nových možností i hledání energie nové věci v pohybu zkoušet. S tím souvisí i povolení určitých starých myšlenkových vzorců a rozšíření svých tělesných kapacit, hojení psychiky.

Sám jsem vzděláním Gestalt terapeut, takže je mi takové pojetí propojení těla a mysli blízké. Osobně mám také velmi dobrou zkušenost s Labanovou analýzou pohybu a systémem Bartenieff Fundamentals, to jsou směry terapie vedoucí ke zdravějšímu a pro tělo přirozenějšímu pohybu. Opravují se drobnosti z pohybových vzorců, ale s tím se taky postupně proměňuje psychika. Je to taková psychosomatická medicína.“

Článek vyšel v časopise Moje psychologie.