Teď ne, až jindy!
Téměř každá z nás před sebou hrne spoustu dosud nevyřízených povinností. A nové přibývají s každým dnem. Pokud máte sklon odkládat úkoly na později a všechno vám kvůli tomu pomalu, ale jistě začíná přerůstat přes hlavu, nejspíš se potýkáte s diagnózou, které se odborně říká prokrastinace. Nekonečnou dobu se chystáte, že zajdete na úřad vyřídit důležitou věc. Už poněkolikáté jste si v diáři přepsala termín schůzky s daňovým poradcem, protože vám do toho vždycky něco „vlezlo“.
Na psacím stole se vám hromadí barevné lepicí papírky upozorňující na důležité úkoly, až jich je celý les, o složenkách ani nemluvě. Tohle všechno nejspíš znamená, že „prokrastinujete“. Neustálé odkládání věcí na pozdější dobu přitom nelze zaměňovat s pouhopouhou občasnou leností, kdy jen tak lelkujete, válíte se u televize a svou povinnost splníte hned poté, co se cítíte odpočatější. Notorický odkládač může přímo sršet energií, přesto si raději vymyslí nějakou jinou činnost, jen aby se vyhnul splnění z jeho pohledu obtížné či nepříjemné povinnosti.
Zítra je taky den
„Jde o nelogické a záměrné odkládání plánované činnosti, přestože si uvědomujete, že když začnete později, bude to jenom horší. Víte, že vám oddalování nepřinese nic dobrého, ale nemůžete si pomoct, ačkoli kvůli tomu pak prožíváte úzkost a stud,“ vysvětluje psycholožka Andrea Sliviaková, která o prokrastinaci napsala diplomovou práci. „Takový člověk se pak velmi často angažuje v různých náhradních aktivitách. Například místo toho, abyste psala esej, kterou musíte zítra odevzdat, brázdíte Facebook nebo chatujete přes ICQ. Anebo dokonce radši začnete uklízet,“ dodává psycholožka.
„V souvislosti s prokrastinací je nejčastěji zmiňováno odkládání práce nebo studia, ale může se týkat také osobních rozhodnutí, třeba rozejití se s partnerem, přestěhování se či změny zaměstnání. Nebo jde ‚jen‘ o odkládání důležitého telefonického hovoru, balení na dovolenou, vrácení půjčené věci…“ vypočítává Andrea Sliviaková.
Prokrastinace není považována za psychickou nemoc, ale za stabilní rys osobnosti. (Není asi třeba zdůrazňovat, že ne příliš pozitivní.) Někdy může doprovázet i psychická onemocnění, především deprese, obsedantně-kompulzivní poruchy či poruchy pozornosti.
Z laického pohledu existují dva hlavní typy chronických odkládačů – nervák a pohodář. Ten první odkládá úkoly, protože má strach z jejich zvládnutí, a činí mu potíže si práci časově rozvrhnout a zorganizovat.
Ten druhý všechno nechává na zítra, protože je to pro něj prostě pohodlnější. Navíc věří, že svou povinnost zvládne vyřešit i na tu úplně poslední chvíli. Paradoxem u všech odkládačů pak bývá, že přestože v některých případech – sice za pět minut dvanáct – svůj úkol zvládnou, výsledek plně neodráží jejich opravdové schopnosti. Jinými slovy: kdyby zadání opravdu věnovali veškerou svou energii a delší dobu, dosáhli by mnohem většího úspěchu.
Začněte bojovat
Kde je vlastně hranice mezi občasným odkládáním věcí a chronickou prokrastinací? „Pomyslnou mez překročíte v momentě, kdy neustálé odsouvání a s tím spojené propásnuté termíny a šance negativně ovlivňují některou z oblastí vašeho života. Ať už se jedná o vztahy, protože jste se stala nespolehlivou a druzí vám přestali důvěřovat, nebo jde o vaše duševní a fyzické zdraví, když kvůli odkládání zažíváte úzkost a stres.
Opakované nebo pozdní plnění úkolů vám navíc může bránit v kariérním postupu nebo způsobit vyhazov z práce. Jakmile se k čemukoli z výše uvedeného schyluje, je načase začít s prokrastinací bojovat,“ podotýká psycholožka. Není přitom zcela nezbytné hned klepat na dveře psychologa – nejdřív se zkuste s problémem věčného odsouvání vypořádat sama. Pomáhá například systém „předtermínů“.
Tak třeba když máte šéfovi zprávu odevzdat dvacátého, dejte si svůj vlastní termín alespoň o pět dní dřív. Začněte pak tou nejtěžší částí, která vám zabere nejvíc času. Ty jednodušší věci už vám půjdou skoro samy. Když zvládnete podobný úkol a odvalíte ho jako kámen, který vám stojí v cestě, klidně se něčím malým odměňte. „Když píšu nějakou náročnou esej, za každou napsanou stránku si jako odměnu pustím jeden díl seriálu Přátelé na DVD,“ svěřuje svůj trik pětadvacetiletá studentka Michaela. „Zabírá to fantasticky. Jedna stránka vypadá úplně jinak než stránek deset. Chce to prostě postupovat po malých částech,“ radí Michaela, která dřív měla s prokrastinací velké potíže. Důležité je také trénovat soustředění.
„V práci máme otevřené kanceláře, takže mě neustále rozptyluje milion různých věcí. Když se někdo zasměje, hned koukám, kdo to byl a čemu se smál. Kolem projde kolegyně a já v duchu kriticky zhodnotím její sukni, pak zavane vůně něčího kafe a hned si musím jít pro svoje,“ stěžuje si kamarádka Ilona, která pracuje ve výzkumné agentuře. „Někdy mám pocit, že víc času v práci spíš prolelkuji, než abych něco opravdu dělala,“ přiznává Ilona a ubezpečuje se, že v článku nezazní jméno agentury. To by jí šéfová dala! Práci pak honí na poslední chvíli po večerech a doma. A každý měsíc si slibuje, že se naučí zvládat ruch kolem sebe a prostě „vypínat“.
Prokleté počítače
Někteří odborníci se domnívají, že prokrastinace je fenoménem současné doby. Objevuje se totiž ve větší míře v technicky rozvinutých společnostech, kde je od nás vyžadováno mnoho závazků, pevných termínů a plánů. Naopak méně vyspělé zemědělské společnosti problémy s prokrastinací prakticky neznají.
„Osobně se domnívám, že chronické odkládačství je dlouhodobým lidským nešvarem, kterému se teprve teď dostalo odborné pozornosti. Zároveň ale připouštím, že i historický vývoj sehrál podstatnou roli, stačí srovnat si možnosti zábavy a rozptýlení dnes a před sto lety,“ podotýká psycholožka Sliviaková. Třeba takové počítače, ty jsou doslova jako stvořené pro odkládačské orgie. Mají nám sice urychlovat práci, ale…
„Když se mám pustit do článku, často se mi stává, že si předtím projedu zprávy na všech důležitých serverech. Pak se mrknu do soukromé pošty, kouknu se, co píšou přátelé na Facebooku. Nic z toho přitom vůbec dělat nepotřebuju,“ přiznává třicetiletá novinářka Alice. „Článek pak honím na poslední chvíli a vůbec ze sebe nemám dobrý pocit.“
Odsouvání může být i fajn
Začínáte mít kvůli svému odkládačství výčitky? Nechceme vás podporovat v lenosti, ale světe div se, někdy může být prokrastinace i prospěšná.„Někteří autoři tvrdí, že pro určité lidi může být odsouvání povinností výhodné. Říká se tomu aktivní prokrastinace a týká se jedinců, kteří rádi pracují v časovém presu, protože ten je dotlačí k lepším výkonům a je pro ně motivační,“ upozorňuje Andrea Sliviaková. „Aktivní prokrastinátoři“ používají oddalování úkolů jako nástroj pro efektivnější využití času.
Nemají z toho špatný pocit, nestěžují si na časový stres, a hlavně vše stihnou splnit v daném termínu i požadované kvalitě. Pro tyto osobnosti je typická nezávislost, nižší míra úzkostnosti a vyšší emocionální stabilita. Teď už je na vás, abyste se dokázala správně ohodnotit. Jestli je u vás odkládání cestou k úspěchu, nebo k průšvihu, a podle toho se zařiďte.
Co nejčastěji odsouváme
? Nepříjemné a obtížné záležitosti
? Těžká, ale důležitá rozhodnutí
? To, co jsme již jednou (nebo několikrát) odsunuli, a nyní máme obavu, že už stejně začínáme pozdě – ze strachu se této činnosti chceme vyhnout, odsouváme ji ještě déle, až se ocitneme v bludném kruhu.
Autor: Iva Macků (Juicy)
