Bikerka Tereza Votavová: Vysvětlit rodičům, že být mistrem světa je to nejlepší, byl boj

Když se řekne fourcross, co bychom si měli představit?

Fourcross je disciplína, která patří do sekce horské cyklistiky (MTB). Jde o sport patřící do tzv. gravity disciplín. Jedná se o kontaktní sport, kdy v dráze plné nejrůznějších překážek (skoky, klopené, neklopené zatáčky, rocky sekce, kořeny, boule…) závodí čtyři jezdci. Ti startují ze speciální rampy a jejich úkolem je dostat se do cíle jako první. Z každé rozjížďky postupují dva závodníci. Tímto pavoukovým systémem postupují dva nejlepší až do finále, kde se utkají ti nejúspěšnější čtyři z celého závodu. Tam už jde o vše. Je to vlastně obdoba skikrosu či snowboardkrosu, který možná budete znát ze zimních sportů.

Jak jste se k tomuto sportu dostala? Kdy jste se s ním setkala poprvé?

Já jsem vlastně nejdřív začala se sjezdem, až potom jsem se dostala k fourcrossu. Brácha s bratránkem jezdívali sjezd a mně se to vždy líbilo, tak jsem to začala zkoušet taky a už mi to zůstalo.

Říká se, že fourcrossová trať bývá nebezpečnější než klasická BMX trať, co je na tom pravdy?

Opravdu? Já nevím. Mně to přijde stejné. I když fourcross se jezdí z kopce a povrch trati je hodně rozbitý, takže přece jen ty pády mohou vypadat hůř. Na druhou stranu BMX se jezdí v osmi lidech, což je trochu nebezpečnější než ve čtyřech, řekla bych. A taky máme na fourcrossu různé druhy skoků, kdežto bikrosové skoky jsou takové předvídatelnější. BMX trať je ale hodně tvrdá, fourcrossová je maličko měkčí. Když to srovnám, myslím si, že je to zhruba stejné - jde spíš o zvyk.

Který z dosavadních úspěchů považujete za největší? Na který šampionát vzpomínáte nejradši a proč?

Já mám stále v hlavě MS v roce 2011, které se jelo na opravdu těžké trati ve švýcarském Champéry a kde jsem sáhla za hranice svých možností. Nakonec z toho bylo sedmé místo. Od té doby se mé výsledky sice zlepšily, ale toho závodu si pořád cením nejvíc, protože když jsem trať viděla poprvé, měla jsem chuť jet domů. To se mi ještě nikdy nestalo. Nakonec z toho byl v té době můj nejlepší výsledek.

Pro koho je fourcross vhodný? Jaké vlastnosti by měl mít dobrý jezdec?

Řekla bych, že fourcross je pro každého, kdo dokáže být vytrvalý. Naučit se skákat nějakou dobu trvá. A pokud by dotyčný chtěl i vyhrávat, je zapotřebí mít rychlé reakce, výbušnost, sílu, dobré prostorové vnímání, koordinaci a touhu po vítězství.

Nasvědčovalo v dětství něco tomu, že se ve sportovní kariéře budete ubírat právě tímto směrem? Anebo jste měla úplně jiné sny a představy?

Odmalička mě sice rodiče vedli ke sportu, ale určitě si tehdy nikdo nepomyslel, že jednou budu v reprezentaci pro horskou cyklistiku. Byla jsem totiž na kole hrozná. Rodiče mě pořád brali na cyklistické výlety a já dělala scény. Před každým kopcem jsem řvala, že už nikam nejedu, a když mě tlačili, naschvál jsem brzdila. Když si na to dnes vzpomenu, nafackovala bych si . Ale oni vytrvali a pořád mě na kolo brali. Za to mají dodnes můj obdiv. Já bych se na to vykašlala.

Studujete na Palackého univerzitě v Olomouci. Jaký obor studujete, baví vás studium a jaké je vaše vysněné zaměstnání?

Jsem v navazujícím magisterském studiu, obor rekreologie. Studium mě hodně baví. Přešla jsem na tento obor z architektury, protože jsem cítila, že nedokážu trávit čas v kanceláři. A než být znuděný, a tím pádem špatný architekt, to raději budu výborná instruktorka, trenérka, animátorka nebo třeba manažerka sportovního oddílu.

Tento obor nabízí ohromnou škálu možností a je na každém studentovi, jak se chce přesně profilovat. Především ale musí chtít sám. Já se zatím věnuji instruktorské oblasti volného času: kurzy, teambuilding, lyžování, snowboard, lanové centrum… A zatím to vidím jako své vysněné zaměstnání. Nicméně mám už i nějakou představu o tom, jakým směrem bych se chtěla později v životě ubírat, protože instruktorská činnost se přeci jen do důchodu dělat nedá. Člověk je pak časem už unavený, protože rozdávat radost se asi nedá do nekonečna. Takže nakonec možná dojde i na tu kancelář. (smích)

Co na vaše úspěchy říkají rodiče a přátelé? Jsou vaší oporou?

S rodiči to byl dlouhá léta boj. Vysvětlujte úspěšným podnikatelům, že být mistrem světa je to nejlepší na světě. To jde těžko. Navíc o mě měli strach a já jejich obavy chápu. Ale za těch deset let už zjistili, že ke mně kolo asi prostě opravdu patří. A dnes už je nevyděsí, když jim zavolám z nemocnice.

Jaké máte plány do budoucna?

Určitě chci dál závodit. Ne tolik jako dřív, ale stále poměrně hodně. Patří to k mému životu a ještě nějaký ten rok patřit bude. Navíc mám plnou podporu především od Rockstar Energy, což je hodně motivující, a také Maloja a Remerx jsou značky, které za mnou stojí a podporují mě i v dobách zranění či neúspěchu. To je myslím hodně důležité a hodně si toho vážím.

Nicméně jedna novinka do budoucna určitě je. Ráda bych se pokusila spojit studium s kolem. Od příštího roku se budu společně s firmou Specialized podílet na nejrůznějších projektech týkajících se výuky, bezpečnosti na kole a především rozšíření terénní cyklistiky mezi ženy. To jsou oblasti, do kterých toužím proniknout už pár let a až teprve teď jsem k tomu dostala příležitost. Ač se to tak nemusí jevit, pro mě je to dokonalé spojení práce a zábavy. Propojím tak dvě oblasti svého života, které se zatím nemohly moc prolínat a spíš si navzájem překážely. Na tohle se opravdu těším.

Jaké máte ohlasy od fanoušků? Stalo se něco, čím vás opravdu potěšili či překvapili?

Pochvaly od fanoušků jsou pro mě celkově velmi cenné. Přece jen jsem závodění obětovala půlku života a stojí mě to hodně dřiny a odříkání. Jsou dokonce i chvíle, kdy už toho mám plné kecky. Pak stačí jeden pozitivní ohlas a člověk zase naskočí zpět.

Samozřejmě pochvala od jiných sportovců či lidí, kteří se v tomto světě pohybují, je také něco hodně výsostného. Ale nejraději mám malé děti, které mě zatahají za rukáv a požádají o podpis. Všechno tohle je pro mě zpětná vazba, jestli to, co dělám, dělám dobře. A pokud z toho má radost i mé okolí, pak je všechno v pořádku.