Tip: Cestujte sami!
Introverti jsou v posledních letech na vzestupu. Namísto jejich nedostatků, jakými jsou ostýchavost nebo uzavřenost, se začíná mluvit o jejich přednostech. Tři roky starou přednášku Susan Cainové na serveru TED (Technology, Entertainment, Design) o síle introvertů zhlédlo přes 11 milionů lidí. Taky jsem ji viděla. Upozornila mě na ni kamarádka introvertka – e-mailem. „Konečně nás někdo docenil!“ psala. Susan Cainová (která na stejné téma napsala také do češtiny přeloženou knihu Ticho) ve svém vystoupení tvrdí, že naše školní i pracovní prostředí je uzpůsobeno tak, aby vyhovovalo extrovertům. A to je špatně.
„Třetina až polovina populace jsou introverti. Zatímco extroverti dychtí po kvantech stimulace, introverti jsou ve svém živlu, nabuzení a maximálně schopní, když se nacházejí v tišším, nerozptylujícím prostředí. Je důležité, abychom si uvědomili, že ne všechno vychází z týmové práce. Samota je důležitou součástí kreativního procesu,“ říká. Na konci Susan Cainová doporučuje, abychom se snažili být víc sami: „Vyrazte do přírody. Zásadní proroci naší civilizace se vydávali samotní do divočiny, odkud si přinášeli důležitá zjevení, která pak předávali lidem.“
Nemusíte zrovna nutně do divočiny ani nemusíte hledat pravdy, kterými pak lidstvu velkoduše osvítíte jeho křivolaké klopýtání dějinami, ale cestování o samotě je zážitek, který stojí minimálně za vyzkoušení. Má to ale samozřejmě své komplikace – člověk je lapený v tolika sociálních vazbách, že se mu většinou nedaří z nich na pár dní, týdnů nebo měsíců vycouvat – ať už z nedostatku snahy, nebo přemíry taktu. Kánon „normality“ totiž hovoří jasně: v pubertě jezdí člověk celý otrávený na dovolenou s rodiči, později s kamarády a pak s partnerem a nakonec s partnerem a dětmi, které jsou z toho přirozeně otrávené… a tak dokola.
NA DŘEŇ
Osobně jsem nikdy neměla tendenci vyrazit někam na vlastní pěst. Mám směšně špatný orientační smysl a myšlenka, že svou samotu, kterou mám ráda, přesunu z interiéru do exteriéru, mě nijak zvlášť nelákala. Názor jsem změnila na studijním pobytu v Irsku, kde jsem si courala a bloudila, jak jsem chtěla, a bavilo mě to mnohem víc než plnění předem vytyčené trasy s partou přátel. Nemusela jsem brát na nikoho ohledy, zaplňovat tichá místa v konverzaci ani předstírat, jak jsem pořád svěží a fit a fakt v pohodě.
V mém okolí je hned několik solitérů, kteří své putování rozšířili i mimo Evropu. Šestatřicetiletá publicistka a turistická průvodkyně Tereza Šimůnková, jež se za introvertku nepovažuje, procestovala po vysoké škole jihovýchodní Asii. Trvalo jí to půl roku.
„Bylo na to tehdy vhodná doba – s nikým jsem nechodila a ne všechny kamarádky se na podobný podnik hodí. Chtěla jsem si vyčistit hlavu, a navíc jsem se vždycky chtěla podívat do daleka, a tak jsem vyrazila.“ Tereza si na cestování o samotě pochvaluje skutečnost, že jde víc na dřeň, a zároveň vyvrací představu, že člověk stráví mnoho dní mlčky: „Hodně lidí jezdí jednotlivě a večery jsou dlouhé. Taky je časté, že se lidi na kus cesty spřáhnou, někam se doprovodí, a když nazraje čas, zase se oddělí. Člověk tak může namlít pantem paradoxně víc, než kdyby jel od začátku s parťákem.“
Nebezpečných situací Tereza moc nezažila: „Věřím, že pokud je někdo vystrašený, úzkostný a naladěný na případné problémy, že do nich spíš vlítsmysly ne. V životě mi nikdo nezkřivil vlas na hlavě, naopak jsem potkávala vysloveně hodné lidi. Není zas tak velký rozdíl, když se holka seznámí se sympatickým týpkem v Praze na baru, nebo na Borneu na baru – s oběma to může být stejně v pohodě.“
PŘIZPŮSOBOVAT SE JEN SOBĚ
Šestadvacetiletá překladatelka Kristýna Flanderová po vlastní ose procestovala Brazílii a Austrálii. „Užívám si ten klid – když nemám chuť, nemusím se s nikým bavit, mám prostor na přemýšlení. Na druhou stranu, pokud chci, vždycky se najde někdo, s kým si můžu popovídat. Když člověk cestuje sám, víc toho pozná – je pozornější, vnímavější a taky přirozeněji navazuje kontakt s místními, když se mu chce.“ Kristýně vyhovuje především to, že není zatížená žádným pevným plánem – sama si volí cíl i trasu a přizpůsobuje se jen sobě.
O nezanedbatelných výhodách samotářského cestování existuje také řada filmových i literárních výpovědí. Reese Witherspoonová se v dramatu Divočina rozhodne přejít nejdelší, nejtěžší a nejdivočejší stezku v celé Americe, aby překonala pár životních mizerií. A klasik všech poutníků a cestovatelů samotářů Henry David Thoreau ve svém díle Walden aneb Život v lesích píše: „Odešel jsem do lesů, abych našel svobodu. Abych žil naplno a vysál všechen morek života. Opustil všechno, co život nebyl. Nechci, až budu umírat, zjistit, že jsem vlastně nežil.“
DŘÍV, NEŽ Z TOHO BUDE TREND
Introvertů si všiml i turistický trh. A hledá způsoby, jak na nich vydělat. „Objevujte sebe a objevujte svět,“ láká čtenáře The Solo Traveler's Handbook. Existují i cestovky, které se na nespárované, nezařazené poutníky zaměřují – ovšem s cílem setřást je do úhledné skupinky a následně vyvézt pryč.
Dřív než se z cestování o samotě stane trend, pouhá trendy nálepka nebo zajímavá marketingová kategorie, zkuste se zamyslet, jestli by vám pár týdnů někde v cizí zemi, bez důvěrně známých tváří, se kterými jste si už beztak všechno řekli, nepomohlo. Nabízím pár tipů:
IRSKO
Je to malá země a ty fotky zelenozelených krajinek, které v průvodcích lákají na návštěvu, nelžou. Všechna dublinská muzea jsou zadarmo, a pokud vás přítomnost sebe samého nakonec omrzí, můžete se vydat do některé z proslavených hospod. Těch je tady ostatně o dost víc než památek. Stavidla konverzace s Iry se nejlépe otevírají po pár pivech značky Guinness. Jestli však o žádné hospodské ani jiné žvanění nestojíte, vyplatí se samozřejmě vyjet mimo město. Irsko má skvělé národní parky, ve kterých, pokud se pustíte dostatečně hluboko, nemusíte nikoho potkat – na pár hodin určitě; na den, když budete mít štěstí. Dobrou referencí pro tuto ostrovní zemi je také to, že si ji coby dočasné útočiště před lidmi vybral i jeden z nejuzavřenějších současných evropských spisovatelů, Francouz Michel Houellebecq.
KANADA
Pokud toužíte především po přírodě, místní národní parky jsou to pravé. Kamarádka mi vyprávěla, jak jí připadalo směšné, když jí ostatní radili, aby kvůli medvědům jídlo neschovávala do stanu, ale do stromu. Asi je zbytečné dodávat, že tuhle radu později plně docenila. Pokud si člověk počíná rozumně, žádné velké nebezpečí mu tu nehrozí. Anglicky mluvící prostředí je pak určitě plusem. Američané si z Kanaďanů často utahují – na mušku si berou především jejich pohostinnost a dobrosrdečnost. Stojí za to prozkoumat, jestli se tyhle národní klady náhodou nerozbijí o zatvrzele mlčícího introverta.
NEW YORK
Jste tady každému jedno. Když chcete něco říct, fajn; když jste zticha, lepší. Díky číslovaným ulicím tu skoro není možné zabloudit, a když, pak jen na chvíli. Pořád se něco děje. Mrakodrapy sice mohou vyvolávat pocit stísněnosti, ale na druhou stranu je rozhodně užitečné konfrontovat svou vnitřní introverzi s tak hlasitou autentickou bezohledností, jakou představuje New York.
FINSKO
Velmi bezpečná, ale také velmi drahá země. Laponsko, jezera, Baltské moře. Finové mají pověst jednoho z nejtišších národů. Klišé o národní povaze sami rádi přiživují. „Mám radši psy než lidi. Sice bych měl mít radši lidi, protože jsem ostatně taky člověk, ale nemůžu si prostě pomoct,“ tvrdí slavný režisér Aki Kaurismäki.
VIETNAM
Nejhorší pověst má Saigon. Města jsou plná motorek a turistů, ale paradoxně o to snáz se tu lze ztratit. Pro tichého pozorovatele se zde navíc odehrávají celé dlouhé výjevy přímo před ním, na ulici. Část místních vnímá ulici jako společenské korzo, kavárnu i restauraci. Mluví se tu, obědvá a pracuje. Pokud patříte k těm introvertům, kteří rádi zkoumají životy ostatních, ale sami jsou neradi analyzováni, je Vietnam jednou z oblastí, kde by se vám mohlo líbit.
GLASTONBURY A OKOLÍ
Na závěr jeden mírně bizarní příklad: Organizátoři Sacred Introvert Retreat Tour vám slibují pobyt na deset dní v anglickém městě Glastonbury, vlastní vůz, ubytování a stravu. To všechno za 3795 dolarů (93 000 korun). „Krása celé akce je v tom, že se nemusíte ničeho účastnit. Je to váš čas a jen na vás záleží, jak s ním naložíte. Není tu žádný plán, žádný průvodce.“ Věřím, že kvalita služeb může být skvostná, ale pánem svého času může být člověk i levněji: když si prostě zabalí a odjede. Ať už „vysávat morek života“, nebo si prostě jen mlčky chodit neznámými kraji.
Článek vyšel v časopise Moje psychologie.
