To se mi (ne)líbí!
Když se před několika týdny začalo šuškat, že Facebook snad konečně zavede vedle tlačítka „like“ i jeho negativní protějšek, srdeční tep mnoha z nás se zrychlil. Přestože zakladatel a šéf jedné z nejrozšířenějších internetových sociálních sítí Mark Zuckerberg zprávu brzy vyvrátil a uvedl na pravou míru, na okamžik jsme znovu doufali, že budeme moct vyjádřit svůj nesouhlas na internetu stejně snadno, jako to teď děláme v případě, že se nám něco líbí. Ale proč vlastně?
MÁŠ PRAVDU, JSEM S TEBOU
Internetové sociální sítě jsou skvělé. Usnadňují nám spoustu věcí: můžeme být v průběžném kontaktu s lidmi, které bychom jinak potkávali jen sporadicky (třídní srazy se najednou dají zorganizovat na pár kliknutí), se svými blízkými se můžeme podělit o důležité okamžiky (a nemusíme zvát na promoci všechny příbuzné) nebo si vyměnit rychlou zprávu. Facebook, který je v Česku nejsilnější, umožňuje tímto snadným způsobem říkat i věci, s nimiž bychom jinak neztráceli čas: přihlásit se k fanouškovství obskurní hudební skupiny, vyjádřit podporu celebritě nebo souhlasně přikývnout na něco, co kterýkoli z našich přátel na Facebooku publikuje.
Like, lajk, líbí se mi. Zvednutý modrý palec, kterým se veřejně dává najevo souhlas. Přátelský symbol podpory, kterým se dnes hlasuje prakticky o jakémkoli tématu, počínaje odstínem laku na nehty a konče politickým názorem. Je to rychlé a snadné. Snad právě proto tolik lidí často volá po možnosti moci vyjádřit se stejnou lehkostí i opačný názor. Touha po „dislike“, o poznání temnějším, se navíc cyklicky vrací.
Poslední diskusi o „chybějícím“ tlačítku odstartovalo vyjádření Marka Zuckerberga na veskrze neformálním debatním setkání. Vyjádřil se v tom smyslu, že zavést „dislike“ rozhodně neplánuje, protože by to neodpovídalo záměru, s jakým komunitu uživatelů Facebooku vytvářel. Zároveň při té příležitosti oznámil, že Facebook aktivně pracuje na tom, aby lidem nabídl více možností vyjádření. „Ne každý okamžik je zrovna hezký, že ano,“ řekl při té příležitosti Zuckerberg.
„Když s ostatními sdílíte něco smutného, ať už to jsou aktuální události, jako třeba uprchlická krize, něco, co se může dotýkat vás nebo vašeho zesnulého blízkého, mohou se lidé cítit nepříjemně, kliknou-li na ‚to se mi líbí‘. Vaši přátelé ale chtějí mít možnost vyjádřit, že vám rozumějí a že s vámi cítí. Myslím si proto, že je důležité dát lidem více možností, než jen ‚líbí se mi‘, když chtějí rychle vyjádřit své emoce a podělit se o to, jak danou věc cítí. Pracujeme na řešení už delší dobu. Je překvapivě složité vytvořit interakci, pokud chcete, aby byla takhle jednoduchá.“
Zuckerbergovo vysvětlení je velmi zajímavé. Všichni tušíme, že Facebook toho o nás hodně ví: někdy ochotně, někdy soustředěně a jindy zcela bezmyšlenkovitě dáváme zdvižené palce vyjádřením a fotografiím svých přátel a známých, ale také všemožným službám, podnikům a produktům. Stále lépe tak profilujeme sami sebe jako adresáty reklamy, ale dáváme rovněž najevo, kým chceme pro své okolí být. Facebook také data ze zdvižených palců podrobuje zkoumání, dá se podle nich totiž s poměrně vysokou přesností odhadnout, jestli jste běloch či černoch (na 95 %), muž nebo žena (na 93 %), heterosexuální nebo homosexuální (na 88 %) a kolik je vám let (na 75 %).
VÝCHOVA NESOUHLASEM
Facebook (a další sociální sítě) nám umožňuje velmi pečlivou kontrolu nad tím, jakou (on-line) osobnost si budujeme. Stačí k tomu „like“, aspoň prozatím. „Stal se pro nás velmi důležitou funkcí,“ říká doktor Larry Rosen, který se zabývá vztahem psychologie a nových technologií. „Podle mého odráží jednoduchý způsob, kterým děláme vlastně dvě věci. Jednak je to snadný způsob, jak lidem dát vědět, že jste viděli to, co sdílejí, jednak je viditelný pro všechny okolo.“
Přesto je podle něj zarážející, že stále můžeme svůj názor vyjadřovat pouze zdviženým palcem. Jde navíc o problém, který se řeší už od poloviny roku 2007, kdy tlačítko „like“ poprvé vzniklo jako pracovní koncept. Nešlo ani o první variantu – vývojáři uvažovali o hvězdičkách (asi jako v případě filmových recenzí) nebo třeba znaménku plus (případně i opačném minus, což je systém občas využívaný v diskusních fórech). Pro jazykové vyjádření nakonec vybrali „awesome“, tedy „úžasné“, ze kterého se po čase stalo „like“. K uživatelům ale funkce doputovala až o rok a půl později, na začátku roku 2009. A vedle řady pozitivních přínosů, o kterých už byla řeč, s sebou vlastně přinesla i něco dalšího. „Lajkovat“ lze totiž věci nejen v pozitivním duchu, ale také v tom přesně opačném.
Zuckerbergova nechuť zprovoznit „dislike“ je de facto takové otcovsky výchovné gesto. V prostoru, který jsme si zvykli považovat za zcela svobodný a jen málo omezený, postupně stanovuje víc a víc pravidel a omezení a zároveň nabízí řešení konfliktů velmi jemnou cestou. Pokud si kupříkladu myslíte, že některá z facebookových stránek nebo jen některý z vašich kontaktů vyzývá na svých postech k násilí nebo nenávisti, Facebook vám nabídne možnost to ohlásit, dotyčného zablokovat a umlčet. Ale to je až ta nejzazší možnost – vždy vám předtím nabídne jemnější cesty, například dotyčnému nejdříve napsat a vyzvat ho, aby svá vyjádření upravil, a teprve až jako další možnost nevhodnou činnost nahlásit. Mark Zuckerberg se, zdá se, skutečně snaží svou komunitu vychovávat.
Faktem totiž je, že i sarkasticky použitý „like“ je mnohem jemnější způsob rychlé interakce než razantní „dislike“. Ano, Facebook sice není anonymní jako diskuse pod články na zpravodajských serverech, kde někteří lidé pod přezdívkami dávají průchod tomu horšímu, co v sobě mají, ale stále je dostatečně odtažitý a technický na to, aby se nějaké to kliknutí uskutečnilo skoro bezmyšlenkovitě. „Dislike“ je Pandořinou skříňkou sociálních sítí. Kýčovitá svatební fotografie vaší spolužačky ze střední školy se dá s určitou dávkou empatie opatřit zdviženým palcem. Až příliš snadno si lze představit, kam by mohla vést silnější vlna palců mířících k zemi.
Nejde ani tak o to, že by Facebook přemalovával sociální realitu narůžovo (nebo namodro), ale že v tomto směru vlastně jemně ponouká k citlivější komunikaci mezi lidmi a jasnějšímu vyjadřování názorů. A dost možná vychází z okřídlené věty amerických maminek: „Pokud neumíš v dané chvíli říct něco hezkého, buď zticha.“ Jinými slovy, pokud se vaše reakce nevejde do podoby zdviženého palce, možná stojí za zvážení obsáhlejší komentář (nebo stoický klid).
A jaké jsou poslední zprávy? Facebook začal testovat funkci, které říká „reactions“ – „reakce“. Jde o šest animovaných emotikonů, které by měly přibýt k modrému palci a vyjadřovat několik základních emocí. Dohromady tedy: like (líbí se mi), love (zbožňuji), haha, yay (hurá), wow (páni!), sad (smutný), angry (rozzlobený).
Článek vyšel v časopise Moje psychologie.
