Tomáš Rektor: Psychoanalýza je dřina
V čem spočívá „léčivá“ moc psychoanalýzy? Vstoupíte do nevědomí a zjistíte, v čem se stala chyba?
Jde především o práci s nevědomím a s nevědomými konflikty, kdy je tím „léčivým“ prvkem interakce mezi psychoanalytikem a pacientem, přenos. Terapeut neradí ani nic nedoporučuje, ale nechává klienta prožít emoce.
Co všechno máme v nevědomí ukryto?
Archaické věci, které si nepamatujeme, a spoustu věcí, které si pamatovat nechceme. To, co nás zajímá nejvíc, jsou ty hrubé, pudové, zvířecí impulzy, které nejsou hezké a které nechceme vidět. Pracujeme hodně se sexualitou a agresí. Zášť a agresi v sobě máme každý, i dětská psychika je jí plná.
Můj čtyřletý syn má teď takové zvláštní období, kdy maluje obrázky, na kterých třeba není maminka, protože umřela. Co tím chtěl říct?
Prostě vás zabil. Proč ne. Dělají to všechny děti. V raném dětství máme všichni hrubé impulzy jako: sežrat, zničit… To v lidech je a vždycky to tam bude. Malé dítě zajímá, jestli teče, nebo neteče mléko. Když teče, je to dobré, když ne, tak špatné, nic mezi tím. Je v harmonii s maminkou a pak do toho vstupuje otec. Každý v sobě máme odmalička velmi divoké vášně, na které se v průběhu dospívání vrší další vrstvy, které je kultivují a zjemňují. V nevědomí pak často zůstává přesný opak toho, co je na povrchu.
Znamená to, že třeba ten hodný pán, co sype ptáčkům, je ve skutečnosti nelida a surovec?
Pokud v průběhu vývoje člověk vnitřní konflikty nezpracuje, může se to v dospělosti projevit dvěma způsoby. Buď to vypadá až přehnaně kultivovaně, tedy jako lidumil, který by ani kuřeti neublížil, anebo to zůstane v té hrubé podobě. Afekt se obrátí v opak, a když je to hodně silné, stane se z toho kult. Pak přestanete jíst maso a začnete demonstrovat za ochranu zvířat. Což jsou všechno chvályhodné věci, ale je dobré si uvědomovat, že to může být kompenzace něčeho nezvládnutého.
Takže všichni vegetariáni mají nezvládnutý vnitřní konflikt?
Všichni samozřejmě ne, ale velmi často to tak je. Stejně jako nebudu tvrdit, že všichni, kteří bijí homosexuály, nemají zvládnutou vlastní sexualitu. Navíc to často umožní i naplnění toho primárního impulzu. Když bojujete za zvířátka, je jasné, že nejste agresivní, a všichni tomu věří. Ale když jste hodně militantní, začnete ostatním polévat kožichy barvou a chovat se agresivně. Až na to, že se tak chováte pod dobrou záminkou.
A tohle všechno umí psychoanalýza objevit?
Ano. A je to také jedna z věcí, proč lidé nemají psychoanalýzu rádi. Protože se dívá na lidi jako na stvoření nečistá a špinavá. Naším úkolem není namalovat je narůžovo, ale naučit se mít rád i s tou špínou, kterou v sobě máme. Navíc to není špína. Je to prostě naše přirozenost.
I když přitom třeba kopne do tatínka?
Je normální, že děti na rodiče útočí, na druhou stranu je povinností rodiče stanovit dítěti nějakou hranici. Dítě potřebuje cítit hranice, ale zároveň ho dospělý nesmí ponižovat, aby se tu emoci nebálo projevit.
Jak tedy vypadá zralý jedinec, který má svoje agrese a vnitřní konflikty zpracované a v rovnováze?
Snažíme se dosáhnout původního konceptu, který stanovil Freud, tedy rovnováhy mezi superegem, egem a id. Transakční analýza pracuje s kategoriemi dítě, rodič, dospělý, které jsou známější a v něčem podobné. V naší osobnosti je diktátor, strážce morálky, který říká, co by se mělo a nemělo dělat, pak to zvířátko, dítě, které si chce užívat, a mezi těmito extrémy se nachází ten dospělý. Cílem je, aby tyto tři složky dosáhly harmonie. Když člověk vstoupí do kláštera, přestane pít a zřekne se sexu, pak zvítězil strážce morálky, superego, nadjá. Což není ideální. Stejně jako není dobré, když trávíte noci v šantánu, neplatíte složenky a odmítáte se podřizovat nějakým pravidlům. Pak zvítězilo id. Ve vývoji osobnosti hraje roli rodina, ale i vliv okolí, společnost a obecná morálka, ve které nejsou vždy jasně stanovena pravidla.
V současné době se nabízí spousta metod a kurzů k seberozvíjení. Jak člověk pozná, která metoda k rozvíjení sebe sama skutečně vede?
Existuje spousta psychoterapií, meditací a v současné době tolik moderních koučinků, které jedou po povrchu a větší efekt asi nemají. Ale pokud se meditacemi nebo terapií zabýváte poctivě a máte dobrého učitele, kouče či terapeuta, je to určitě výborný prostředek sebepoznání a rozvoje. Je spousta cest, kterými se lze vydat, a psychoanalýza je jednou z nich. Záleží na tom, co chce člověk řešit.
Kdy je tedy vhodná zrovna psychoanalýza?
Používám příměr, že když máte rozbitou silnici, můžete zalepit díry, anebo ji zbrousit a položit asfalt znovu. Pokud jsou na ní jen dvě dírky, je asi zbytečné ji brousit celou. Když se budete bát pavouků, psychoanalýza vám s tím asi pomůže, ale je to jako jít s kanonem na vrabce. Když se ale opakovaně vracíte do patologických vztahů, tak bych to vzal z gruntu.
Co když ale vím, že takovou chybu dělám. Stačí si to uvědomit?
Lidé často říkají: Ale já vím, co dělám špatně. Jasně, chytré děvče ví, že není dobré chodit s alkoholikem. Ale to ke změně chování nestačí. Proto pracujeme s hlubšími vrstvami, nevědomím. Jde o to, aby se scénář neopakoval.
Jak konkrétně terapie probíhá?
Psychoanalýza probíhá zpravidla čtyřikrát týdně, vleže, a základní instrukcí je: mluvte o tom, co vás napadne. Není důležité, co se konkrétně dozvíte, ale to, co se v průběhu toho procesu odehrává mezi terapeutem a klientem. Na povrch vyplouvají stará témata, zasuté emoce. Pracuje se s pozitivním i negativním přenosem, kdy terapeuta můžete začít skutečně milovat i nenávidět. Což je právě léčivá součást terapie. Je důležité, aby analytik hlídal hranice, nevracel útoky, ale zároveň klienta nesváděl, nešel do přílišné blízkosti.
Co se týče patologických vztahů, lze se dopracovat do fáze, kdy si skutečně začnu hledat jiné partnery?
Nejde o to, že si je cíleně přestanete vybírat, ale oni vás přestanou přitahovat. Jedna z iluzí je, že si vybíráme partnery vědomě. Víme, že se nám líbí blonďák nebo brunet, ale tím to tak končí. Kromě těch vědomých věcí hraje roli především ona „jiskra“, a ta je často dána tím, do jaké míry do sebe zapadají nevědomé části našich osobností. V průběhu psychoterapie se nevědomí mění, a tak se mění i preference partnerů.
Takže třeba po deseti letech vztahu zjistím, že to není ono?
I to se stává. Je dost lidí, kteří se po psychoanalýze či hlubinné terapii rozejdou. Nebo zjistí, že jim ten partner prostě nevyhovuje. Nevědomé věci nemůžete ovlivnit, a ten druhý u vás prostě ztratí atraktivitu.
Umíte přesměrovat nevědomí i v jiných oblastech?
Z introverta extroverta asi neuděláme. Ale umíme pracovat s nevědomými konflikty. Uvedu krásný příklad, kdy střelec Emmons na olympiádě v roce 2008 nastřílel plný počet bodů, jenže střílel do vedlejšího terče. A mohl získat zlato. Kdybych s ním pracoval, zřejmě bych zjistil, že v sobě měl vítězství zakázané.
Jak poznám, že nastal čas na návštěvu odborníka?
Psychoanalýza je dřina, stojí spoustu peněz, jsou tam velké konflikty s analytikem, člověk vidí věci, které vidět nechce, a když vám není zle, tak v psychoanalýze zpravidla nevydržíte. I psychoterapie je velmi náročná. Rozumný psychoterapeut s vámi vaše problémy rozebere, zváží, jaká metoda a intenzita je pro vás vhodná. Spousta lidí své potíže bagatelizuje. Na druhou stranu, rozumný psychoterapeut vás nebude držet v pětileté terapii, protože se bojíte pavouků.
S pavouky za vámi tedy nepůjdu. S jakými tématy se ve své praxi setkáváte nejčastěji?
Většinu klientů tvoří třicátníci a čtyřicátníci, což je generace, která nejvíce řeší práci a vztahy. Muže vyčerpává práce, ženy trápí nefungující vztahy.
A mužům vztahy fungují lépe?
To ani ne, ale nejsou z toho tak nervózní. Pětatřicetiletá žena tuší, že má pár let na to, aby si našla partnera a otěhotněla, zatímco muž ví, že jemu se dveře nezavřou. Mužům se také nechce úplně dospět. Ženy zase nechtějí být úplně ženami. Jsou úspěšné, samostatné a nevědí, proč se s chlapem zahazovat.
Anebo chtějí, ale neumějí to?
Přesně tak. Mají problém najít muže, který bude víc chlap, než jsou ony. A když ho najdou, je to často macho nebo tyran, se kterým také šťastné nebudou.
Takže tu stále máme klasické současné téma příliš emancipovaná žena versus zmatený muž?
V podstatě ano. Pokud to budeme brát čistě pracovně, pro muže je vždycky složité, když vydělává méně než žena. Ženě to třeba nevadí, ale stejně cítí, že tím její muž nějakým způsobem strádá. Muži pak často dělají různé hysterické kroky, kterými dokazují, že také za něco stojí. Muži jsou v dnešní době často zmatení, protože nevědí, jak se mají vlastně chovat. Půl roku se snaží o ženu, pak ji dostanou, ale začnou hrát tvrďáka bez emocí, jen aby si holka moc nemyslela…
Tak to není moc dobrá strategie. Co přesně čekají?
To především nejsou úplně vědomé kroky. Prostě se bojí, že když nedají najevo, jak jsou drsní, budou za bačkoru. V dnešní době je poměrně těžké zjistit, co to přesně znamená být ženou. Ale co to znamená být opravdovým mužem, to je ještě mnohem složitější.
Co radíte ženám, které si nemohou najít partnera, protože ho prostě vždycky tak nějak „přeperou“?
Aby si uvědomily, že můžou být i slabé. Je spousta žen, kterým se nechce odejít na mateřskou, a když otěhotní, ženou se tři měsíce po porodu zpátky do práce, aby nepřišly o svoji samostatnost. Což je samozřejmě velmi často smutná realita, my se ale hodně setkáváme s nevědomými obavami ze slabosti a závislosti.
Objevilo se v poslední době nějaké úplně nové téma, se kterým jste se dřív nesetkával?
Lidé jsou vystresovanější z politiky, ze společenského chaosu, ale to je spíš okrajové téma. Praha je navíc jiná než zbytek republiky, takže s klienty tolik neřeším strach ze ztráty zaměstnání. Když už ano, týká se to prestiže nebo kariérního postupu, nejde o strach o střechu nad hlavou. Ale obecně se spektrum pacientů mění s tím, jak se mění terapeut. Chodí za námi lidé, kteří jsou víceméně ve stejné životní fázi jako my. Myslím především věkově. Když je vám šedesát, nepůjdete vyprávět svoje problémy třicátníkovi. Ale jde také o to, co člověk řeší. Když jde o rodiče (a o ty jde skoro vždycky), hledá často rodičovskou figuru a najde si o generaci staršího terapeuta.
Často se mluví o tom, že dnes každý druhý užívá antidepresiva. Jaký na to máte názor?
Antidepresiva se užívají více, což je dobře. Souvisí to s lepší osvětou. Marketingový problém našeho oboru je v tom, že se o nás lidé stydí mluvit. Zajímavé je, že se lidé bojí antidepresiv, ale nebojí se benzodiazepinů - diazepamů, lexaurinů a neurolů, což jsou léky proti úzkostem. Jsou příjemné, rychle fungují, mají jasný efekt, ale jsou návykové. Antidepresiva závislosti nezpůsobují a jde tam pouze o to, najít ta vhodná.
A kdy je vůbec brát?
Důležité je najít si osvíceného psychiatra. Když se rozejdete s přítelem, není třeba hned antidepresiv.
Takový rozchod po dvaceti letech už může být ale pořádná životní krize…
I po pěti… Životní krize je situace, kterou nejsme schopni řešit, a je nepředvídatelná v tom, kdy přijde a jak bude probíhat. Mnohokrát nás překvapí tím, co jsem schopen zvládnout a co už ne. Velmi často platí, že člověk snese lépe jeden velký průšvih než několik malých. Když vás vyhodí z práce a funguje vám vztah, tak to ustojíte, když vám končí vztah a funguje práce, tak to většinou taky nějak jde. Ale často za mnou přijde klient, že se hroutí z blbostí. A těch „blbostí“ může být tolik, že ztratíte bezpečný prostor. V práci je problém, doma se pohádáte, a není kde si odpočinout.
Jak takové životní krize přežít? Vzít si prášek?
Každý člověk si v průběhu dospívání vypracuje mechanismy, jak se s problémy vyrovnávat. Takovou paletu nástrojů, které použijete, když jste v úzkých. Například kluk nepřijde na rande, co udělám? Půjdu si koupit nové boty, zapálím si cigaretu, půjdu si zatancovat, zavolám kamarádce… Důležité je, aby těch nástrojů bylo hodně. Když jich je málo, hrozí, že některý z nich nebude použitelný nebo se vymkne kontrole. To jsou ty případy, kdy člověk začne pít, přehnaně utrácet nebo je promiskuitní. Takže když se člověk ocitne v krizi, snažíme se jeho nástroje a mechanismy podpořit. Samozřejmě někdy přijdou ke slovu i léky, aby se člověk dostal z nejhoršího, aby jeho vlastní záchranné mechanismy mohly začít fungovat.
A co rady „zkuste si jít zaběhat“? Ve chvíli, kdy je člověk rád, že dýchá, mi přijdou dost legrační…
Pokud za mnou přijde depresivní člověk a já mu řeknu, běžte si zaběhat, je pravděpodobné, že skončí v ještě větší depresi. Pokud jde o akutní ránu, pak říkám klientům – buďte na sebe hodní a vzpomeňte si, co vám kdy dělalo dobře. Někdy pomůže i rada nemějte na sebe moc velké nároky. Je dobré koukat do budoucna, ale i to často nefunguje. Když vás dnes opustí partner, nechcete slyšet, že si za půl roku najdete lepšího. Vy potřebujete v tu chvíli to samé jako dítě, které kvůli něčemu pláče. Obejmout a utišit. My klienty neobjímáme, ale se zoufalstvím pracujeme. Každou krizi je třeba si odtruchlit.
Nemáte pocit, že dnes si to musí člověk odtruchlit někde v ústraní a hlavně rychle?
Lidé se bojí, aby netruchlili dlouho. Chtějí to mít rychle za sebou. Na druhou stranu, pořád se mluví o současné drsné společnosti, ale zajímavé je, že naše společnost je mnohem jemnější, než byla společnost našich rodičů. Za našich rodičů platily ty stereotypy, že kluci nebrečí a podobně. Pokud je dneska chlapovi zle a je smutný, je v pořádku. A to je určitě dobrý posun.
MUDr. TOMÁŠ REKTOR
Psychiatr a psychoterapeut, zakladatel a vedoucí firmy Terapie. Info, s. r. o., která se zabývá komplexní péčí o duševní zdraví. V letech 2004–2010 spolupracoval s občanským sdružením Sananim, pracoval jako lékař v substitučních programech u závislých na opiátech, dojížděl do terapeutických komunit Karlov a Němčice.
V letech 2006–2010 spolupracoval se Správou uprchlických zařízení Ministerstva vnitra ČR a jako psychiatr dojížděl do několika uprchlických táborů. Se žadateli o azyl pracuje dosud. Od roku 2005 se věnuje soukromé praxi, ve které vede malý tým psychiatrů a psychologů. Je ženatý, má dvě děti.
Článek vyšel v časopise Moje psychologie.
