Vdávat se z lásky, či z rozumu?

„O absurdnosti a zbytečnosti institutu sňatku mluví často právě ti, jimž se jaksi nedostává vdavek či ženitby chtivých partnerů, zatímco sami by rádi a rády tu hlavinku do chomoutu co nejrychleji zasunuli.“ říká psycholog Petr Šmolka.

V současnosti sice převládá názor o zbytečnosti svatby a množí se nám rodiny žijící spolu čistě jen tzv. na psí knížku, ale i přes množící se záporné reakce párů na svatbu, je stále sňatek otázkou společenského postavení a otázkou jisté soudržnosti. Proto je volba celoživotního partnera stále těžká, ale čemu ženy při takto důležitém kroku dávají přednost – rozhoduje vášeň, zamilovanost, citová harmonie nebo rozumné řešení společenské situace?

Svatba čistě z lásky…?

Rozhodně již od dětství u nás převládá představa, že je svatební veselí vyvrcholení lásky dvou k sobě patřících lidí, ale je to vůbec možné vdávat se čistě z lásky? Láska, ať si to přiznáme či nikoliv, je chemická reakce a když se zamilováváme, rozhodující roli hraje přitažlivost a hormony.

Můžou tyto aspekty být rozhodující pro budoucí dlouhý společný život? Chvíli nám láskyplné zaujetí může vydržet, ale každopádně nám nevydrží věčně, bohužel nežijeme v pohádce, skutečný život člověka je provázen nekonečnými bouřemi, proto je důležité, abychom do života, kterého chceme strávit s jedním partnerem „v dobrém i ve zlém“, vybíraly někoho také rozumem, ne čistě hormony, což my ženy převážně máme dány do vínku.

Citové vzplanutí a vášeň rozhoduje dosti často u mužů, jelikož je jim fyziologicky dáno kvalitně a hojně se rozmnožovat, ovšem i my ženy od tohoto přírodního poslání nemáme daleko, i když se snažíme, co se týče celoživotních partnerů, rozhodovat rozumem, stejně náš rozum se z počátku prakticky neliší od zvířecí říše, reprodukční úspěch je totiž jedním z hlavních faktorů též ve volbách partnerů.

V minulých dobách a primitivních společenství hrála rozhodující roli síla a zdraví. Kromě zdraví jako přetrvávající hodnoty rozhodují, s kým počneme našeho potomka, také určité schopnosti a dovednosti například vzdělání, intelekt, průbojnost, profese, společenské postavení, odolnost vůči nejrůznějším zátěžím a nějaké to majetkové zajištění. Ale jelikož naše vztahy nejsou jen krátkodobým spojením za účelem naplnění reprodukční funkce, i když tak některé končí, všechno tohle nestačí. Vášnivá láska ani schopnosti či majetek partnera nám nezajistí kvalitní dlouhodobý svazek.

Sňatky z rozumu

Některé z nás tedy raději hledají partnera čistě rozumově a někdy si myslíme, že to jinak nejde. Jedním z aspektů je rychlé plynutí času. Nemáme čas se seznamovat nebo někoho hledat pro svou budoucnost, chceme studovat, cestovat, budovat svou kariéru a zapomínáme, že jednou nebudeme chtít zůstat samy. Proto když už je některým kolem pětatřiceti a víc, přemýšlíme, zda něco nechybí, ale kolem nás už nezbylo moc přitažlivých svobodných bytostí, tedy uvažujeme rozumem co od muže chtít a budeme chtít málo, hlavně praktické věci, prostě bude stačit mít rád…

Sňatek může být též nezvyklou cestou k posílení společenské prestiže. K tomu, abychom na podnikových akcích a večírcích vypadaly neodolatelně a úspěšně prostě muže potřebujeme. Krásné značkové oblečení, luxusní vůz, vily a úspěchy prostě pro společnost nejsou zcela dostačující přepych, atraktivní manžel přidá na kráse a důležitosti. Více tento druh manželství upřednostňuje mužská část populace, ale ženy se k nim již přibližují.

Nelze vyloučit také sňatek jako prostředek řešení svízelné životní situace. Bytové, sociální či osobní. „Abych nezůstala s dítětem sama, aby mne předchozí rozchod tak nebolel, ať mám po rozvodu kde bydlet, ať nezůstanu na stará kolena sama…“ Ovšem soužití není jen věc rozumu, vděku, zásluh a vzájemné výhodnosti.

Od každého trochu

Samotný rozum ani vášeň tedy nestačí, partnera musíme vybírat podle obou hledisek, nejdůležitější je duševní blízkost, tedy souznění, pochopení a společná vize budoucnosti, jedině daná „rozumná“ a citová pojetí dohromady by nám snad mohly dát recept na dlouhodobé manželství.

Slovy psychologa Petra Šmolky: „V soužití jde i o emoce, vzájemnou přitažlivost, blízkost a o řadu dalších, neméně podstatných věcí. Bude-li nám ten druhý spíše lhostejný, bude-li odmítat přijímat naše radosti i trápení, budeme-li pro něj pouze prostředkem vyřešení jeho svízelné životní situace, pozdvižení prestiže, odstranění pocitu osamění nebo pouhou garancí kvalitního potomstva, pak rozum sám nic nezachrání.“