Věrnost, nebo změna?
Radek Hovorka pracuje pro jednu firmu už sedmnáctým rokem a zatím na tom neplánuje nic měnit. „V mé práci, jejíž náplní je obchod, jsem stále v kontaktu s různými lidmi a reaguji na různé události, to mě baví. Není to nic jednotvárného. I když to samotné někdy nestačí. U mě se náplň práce spojila i s velmi dobrými nadřízenými, politikou firmy a skutečností, že jsem v jedné firmě střídal různé pozice,“ vysvětluje. Podle analýzy Evropské komise tráví lidé v jednom zaměstnání v průměru deset let. Češi přitom nejsou příznivci pracovních změn.
Za první dva roky v práci dá výpověď jen 19 % lidí, zatímco v některých evropských státech je to i přes 30 %. Čechy neláká ani práce v zahraničí. Podle výsledku Eurobarometru by se jich do ciziny za prací vydalo jen 11 %, takřka nejméně z celé Unie. „Češi neradi mění a jsou známí svou pohodlností. Změna místa je u nás spíš důsledkem nutnosti změnit než dobrovolným rozhodnutím,“ potvrzuje psycholožka Zdeňka Židková. Jejím slovům se vymyká osmadvacetiletý Lukáš. Během pěti let pracoval v pěti firmách na pěti různých postech. Co rok – to nová kancelář. Proč?
„Kromě objektivních důvodů, jako je stěhování, je to dáno hlavně nemožností osobního růstu a neperspektivní budoucností firem,“ vysvětluje. Otázkou je, co je lepší? Měnit práci často, poznávat nová prostředí, získávat zkušenosti, nebo setrvat v jednom podniku, případně dokonce v jedné pozici a být v ní lepší a lepší, ale bojovat s rutinou?
Věrní a nedocenění?
Ještě před patnácti dvaceti lety platilo, že čím déle zaměstnanec zůstával ve firmě, tím více byl ceněn. Vzpomeňte si třeba na své rodiče – většina z nich považovala věrnost firmě za samozřejmost a nenapadlo by je procházet inzeráty s tím „kdyby tam náhodou objevili něco lepšího“. Zhruba před deseti lety pak přišlo období, kdy personalisté dávali přednost lidem, kteří za svou kariéru nasbírali co nejvíce zkušeností v různých firmách. Dnes se preferuje střední cesta: nebýt v jedné firmě déle než deset let a méně než rok. Ale hodně záleží na firmě a na konkrétním personalistovi.
„Podle mého není nic špatného na tom, být v jedné firmě celý život. Já jsem za sedmnáct let vystřídal šest pozic. To mi umožnilo vyzkoušet změny, rozvíjet se a být spokojený, byť můj zaměstnavatel se nezměnil,“ říká Radek Hovorka a pokračuje: „Ke změně zaměstnání jsem měl několik příležitostí, ať se týkaly nabídek z jiných společností, nebo mě k tomu vedly vlastní úmysly. Nicméně nabídky nakonec nikdy nebyly takové, aby mě přiměly k definitivnímu rozhodnutí. Když jsem chtěl práci opustit z nějakého osobního důvodu, dlouho jsem srovnával klady a zápory možné změny. A musím říct, že zápory byly zatím vždycky větší.“
Každý den nové slevy na jednom místě!
Podle Zdeňky Židkové není špatné být dlouhodobě věrný jedné firmě, jestliže člověk cirkuluje po různých postech. Ale všechno má své hranice a platí to i pro délku zaměstnání u jedné firmy. „Člověk, ať chce, nebo nechce, sklouzne do zaběhnutého stereotypu, proto je dobré inovovat,“ říká odbornice. Věrný pracovník zná jediné prostředí, jedinou firemní kulturu, jeden způsob práce, což ho na trhu může handicapovat ve smyslu flexibility, přizpůsobivosti prostředí, schopnosti učit se nové věci… Pokud firma zkrachuje nebo ho propustí, bude znevýhodněný.
Nebezpeční fluktuanti?
Ale ani časté střídání práce není moc dobré. Takový životopis zase zavání tím, že člověk nebyl úspěšný v žádné z firem, že je pravděpodobně problematický, neumí se přizpůsobit nebo rychle ztrácí motivaci… To však nejsou jediné důvody, proč lidé s „pestřejším“ CV mohou hůře hledat práci. Jestliže zaměstnanec každý rok vystřídá zaměstnavatele, je to i určitý varovný signál do budoucna – firma zbytečně vynaloží úsilí a peníze na to, aby ho zaškolila, a on ji po roce opustí? Pestřejší životopis se promíjí většinou pouze absolventům. U nich se předpokládá, že nějakou dobu budou hledat pozici, která jim vyhovuje. Ovšem změnit práci vícekrát po sobě dříve než po dvou letech se tak jako tak zdá personalistům přinejmenším podezřelé.
„Člověk pořád hledá něco lepšího, to je přece lidská přirozenost,“ vysvětluje své časté střídání zaměstnání Lukáš a pokračuje: „Na začátku vypadá každá firma jako ta správná. Požadavky i mzdové podmínky jsou téměř všude stejné. Jenže jakmile člověk pozná prostředí blíž, často to není ono. Při pohovorech firmy mnohé naslibují, ale realita tomu pak neodpovídá. Jsem člověk, který se pro věci rychle nadchne, ale když jich pak dosáhnu, nadšení upadá a potřebuju další motivaci. Pokud nedostanu ani špetku zodpovědnosti navíc a nejsem spokojený s tím, jak se věci dělají, většinou mi nezbývá než odejít.“ Michal Walter pracoval v uplynulých deseti letech jako podnikový psycholog v letectví, podílel se na výběru zaměstnanců do zátěžových profesí. Souhlasí s Lukášem v tom, že požadavky na zaměstnance v inzerátech jsou často formulovány velmi obecně a člověk z nich o svém budoucím povolání mnoho nevyčte.
„Navíc některá výběrová řízení bývají zmanipulovaná, neobjektivní nebo se velmi často vůbec nekonají, což vytváří velký prostor pro subjektivitu a preferování předem určených ‚uchazečů‘. To vede k tomu, že v manažerských pozicích se octnou nevhodní lidé a s tím pak přicházejí další problémy,“ soudí. I když obecně se mezi personalisty toleruje pouze jedno profesní zaváhání a odchod ve zkušební době, Lukášovi stěhování z kanceláře do kanceláře zatím neublížilo. „Je důležité umět prodat změny ve svůj prospěch a vysvětlit je jako pozitivum. U pohovorů vždycky mluvím pravdu a snažím se vysvětlit, proč jsem nebyl spokojený. Zatím si nejsem vědom toho, že by mi takový přístup ubližoval,“ tvrdí.
Pět až sedm let
Ideální doba pro setrvání na jednom místě je podle Zdeňky Židkové a Michala Waltera pět až sedm let. „Myslím si, že i v zaměstnání platí to, co se traduje o manželství. Člověk po sedmi letech sklouzne do zaběhnutého stereotypu a ten je dobré změnit,“ říká odbornice a dodává: „Bohužel k české povaze patří spíš stěžovat si na práci, peníze i kolektiv, ale léta strnule setrvávat na stejném místě. Mnozí lidé to omlouvají tím, že mají rodinu, závazky. Ale pracovní stres krátí život, proto je lépe vyvinout úsilí ke změně než zůstat sedět na místě a dohnat to k infarktu nebo syndromu vyhoření.“ Řeči o závazcích jsou většinou jen výmluvy líných…
Změna totiž neznamená jenom přesun z místa na místo, ale rovněž požadavky na osobní rozvoj. „Nelze jenom měnit a nic nenabízet,“ upozorňuje psycholožka, „jenže nabízet něco stojí.“ Nikdo z psychologů nebo personalistů se pravděpodobně nepozastaví nad tím, že jste ve firmě zůstali i deset let, zejména pokud jste se kariérně rozvíjeli a pracovali v různých odděleních. I přesuny v rámci jedné firmy mohou být důkazem flexibility a ochoty učit se – jestliže je tedy dokážete správně prodat – a léta strávená v jedné společnosti nezavání extrémem.
„Pokud jde o praxi a počet předchozích zaměstnání v životopise, podle mého názoru dnes firmy preferují sice vzdělané uchazeče, ale netrvají na zkušenostech. To jim umožní zařadit nového pracovníka na tzv. juniorní pozici, dát mu nižší nástupní plat a tím ušetřit mzdové prostředky. Zkušenosti může nový zaměstnanec postupně získat,“ říká Michal Walter. Oblíbeným klišé ze strany personalistů je podle něj tzv. překvalifikovanost, která je většinou způsobena neochotou firem platit kvalifikované, vzdělané a zkušené zaměstnance s dlouholetou praxí. „Aktuální situace je nakloněna spíš mladším zaměstnancům s vyšší kvalifikací, i když menšími zkušenostmi, neboť jsou pro firmu levnější,“ dodává. Pokud jste strávili na jednom místě příliš dlouhou dobu a chystáte se to změnit, doporučují odborníci uvést ve svém životopise různé pracovní projekty i to, jak se měnila náplň vaší práce v rámci jedné firmy. Jste-li fluktuant, budete se muset naučit časté střídání pracovní míst obhájit a doufat, že to personalisté přijmou.
Autor: Jana Benešovská (Moje Psychologie)
22. března 2011
KAŽDÝ DEN NOVÉ SLEVY NA JEDNOM MÍSTĚ!
