Vyhledáváte adrenalin? Máme pro vás pár tipů!
Na pražských Vinohradech vstupujeme do obyčejného činžáku, v jehož suterénu nás vítá jeden z provozovatelů herny MindMaze a vysvětluje nám pravidla únikové hry. Máme rovných 60 minut na to, abychom v tajuplné a neznámé místnosti odhalili různé stopy, rozluštili nejrůznější rébusy a kódy, které nás postupně povedou od jedné indicie k další až k rozluštění finální hádanky, jež nás jako jediný klíč může dostat ze zamčené místnosti ven.
Únikové hry jsou inspirovány počítačovými hrami, v nichž hráč vystupuje jako postava, která se snaží zachránit ze zamčené místnosti. Tady se ale člověk ocitá ve velmi věrném a autentickém prostředí, mezi reálnými předměty a rekvizitami, se kterými musí hmatatelně pracovat, aby se dostal na svobodu.
Vcházíme do místnosti a s cvaknutím za námi zapadají dveře. Na zemi leží truhlice, na zdech visí obrazy, staré mapy a police s rozmanitými předměty. Na zdi umístěné přesýpací hodiny s každičkým mizejícím zrnkem písku ukazují, jak se nám nemilosrdně krátí čas. Bezradně stojíme a nevíme, jak a kde začít. Souboj s časem začíná.
„Jdeme na to, nebojte se, zkusíme jakoukoli blbost, která nás napadne,“ povzbuzuji ostatní členy týmu do akce, když si vzpomenu na úvodní instrukce mladíka, podle nichž je v místnosti dovoleno v podstatě vše. Cokoli zde může být důležité a vstupuje do hry. Zběsile se vrháme ke skříním, truhlám, zámkům a pátráme po nějakém vodítku, které by nám ukázalo, jak dál. Jako první uspěje nejmladší člen týmu, desetiletá dcera, která nachází první klíč. Jásáme a už necítíme takovou beznaděj. Veškeré naše počínání navíc sledují kamery a s provozovateli jsme ve spojení vysílačkou pro případ, že by se někomu z nás udělalo špatně nebo bychom potřebovali poradit. I toto by mě mělo motivovat k podání nevšedního intelektuálního výkonu, po pravdě řečeno mě ale přítomnost „oka a ucha“ spíš znervózňuje.
Přesto se postupně posouváme od jedné indicie ke druhé. Musím přiznat, že naprostá většina hádanek a rébusů mi není příliš jasná. Luštění nechávám na ostatních, kteří na rozdíl ode mne vypadají, že vědí, co dělají. Svoji aktivitu směřuji zejména na uklidňování emocionálně vypjatých situací, kdy se rozhoduje, jak dál, rozpoutávají se hádky a týmu hrozí, že se rozpadne.
Konečně! Podle mne tedy zázrakem, ale přesto se nám do rukou dostává kámen mudrců, který otevírá dveře z Alchymistovy komnaty. Na svobodu se dostáváme v limitu – za 53 minut a 5 vteřin. Vůbec nám nepřišlo, že jsme v místnosti strávili téměř hodinu. Naše pohroužení a koncentrace pouze na hru v kombinaci se stresující atmosférou při řešení hádanek byly tak silné, že čas doslova pádil. V herně MindMaze rozhodně nejsme naposledy. Vedle Alchymistovy komnaty se příště můžeme pokusit uniknout z vězeňské cely ve špionské hře Enigma.
EXTRÉMY V GEOCACHINGU
Zatímco při únikových hrách žádné fyzické ohrožení nehrozí, při geocachingu v jeho extrémní podobě o zdraví i o život už jít může. Své o tom ví Magdalena Děčínská, která si kvůli „lovení kešek“ na stromech neváhala opatřit velký speciální prak, jehož úkolem je vystřelit lano do koruny vysokého stromu. Společně s Dášou Kopáčovou totiž neprovozuje geocaching tak, jak jej známe v jeho běžné podobě, tedy jako zábavu pro celou rodinu, kdy na výletech po zajímavých místech pátráme po „pokladech“. Geocaching se v jejich podání stává doslova extrémním sportem a hledání „kešek“ umístěných na těch nejbizarnějších místech od nich vyžaduje vynaložení nejen značné fyzické námahy, ale leckdy i velké dávky odvahy.
Přitahují je takové kešky, za kterými musí vylézt nejen do korun vysokých stromů, ale třeba slanit do jeskyně, spustit se do kanálu nebo na pilíř mostu. A klidně uprostřed noci. Při adrenalinových výpravách za keškami se jim rozhodně hodí jejich horolezecké zkušenosti i výbava. V kufru jejich auta najdete lana, horolezecké úvazky, smyčky, helmy nebo silnou čelovou baterku. „K tomu, aby se nám podařilo ‚ulovit’ takovou keš, často potřebujeme tohle všechno vybavení, nebo najdeme a vezmeme s sebou někoho, kdo je ochotný dát sebe, své schopnosti a technické vychytávky k dispozici v případě, že nám samotným něco chybí,“ říká Magdalena, která s Dášou nejen kvůli výše zmíněnému praku patří v komunitě „kačerů“ k vyhledávaným souputnicím výprav.
Magdalena a Dáša se zaměřují na hledání těch nejtěžších keší. Pátrání po nich je velmi časově náročné. „Říká se jim mystery-cashe, a abyste je našli, musíte vyluštit složité šifry a postupně se přesouváte od jednoho místa k druhému, kde zaznamenáváte další a další údaje,“ popisuje obtížnou a složitou cestu Dáša. Keš je navíc důmyslně schovaná v nelehko objevitelném a těžko dostupném úkrytu. Právě povaha terénu určuje, jak obtížné bude se ke keši dostat. „Pro některou keš si klidně můžete zajet autem, pro jinou se ale bez potřebného horolezeckého nebo potápěčského vybavení nedostanete,“ dodává Dáša, která má takových nejtěžších keší, takzvaných T5, společně s Magdalenou na kontě okolo pěti stovek.
Komu by ale tohle všechno bylo přece jen stále málo, může na výpravě za keškou dokonce opustit naši mateřskou planetu a vydat se do vesmírného prostoru. Nutno dodat, že podmínkou bude absolvovat astronautský výcvik. Žebříčku nejextrémněji umístěných „kešek“ totiž kraluje schránka umístěná na Mezinárodní vesmírné stanici 410 kilometrů nad Zemí, kterou tam zanechal v roce 2008 nadšenec vesmírné turistiky Richard Garriott.
A pokud vás cesta do vesmíru neláká, za českými tépětkovými keškami se můžete vydat například na jeřáb v 35 metrech, do pražských kanálů, na 80metrový funkční komín, na dno Slapské přehrady nebo třeba na spodní část konstrukce dálničního mostu.
Článek vyšel v časopise Moje psychologie.
