"Vzájemné rozdíly jsme se naučili přijímat," říká česko-kolumbijský manželský pár (rozhovor)
První otázka na někoho ze smíšeného páru vždy cílí na to, jakým způsobem lidé z dvou rozdílných zemí (v tomto případě rovnou kontinentů) a kultur spolu dokáží žít. Chce to hodně kompromisu a tolerance, nebo vaše manželství nenaráží na odlišnosti mezi vámi oběma a je jako na drátkách?
Cristina: Pro každého z nás bylo toto soužití od začátku nečím jedinečným. Jedná se o vztah, kde je předpokladem sdílení kulturních zvláštností, ale stejně tak i chuť učit se jeden od druhého. Tolerance a respekt, co se týká vlastních zvyků a nadšení ve sdílení společných cílů a snů… Není pro nás těžké žít společně, co je často obtížnější, je žít v zemi, kde jsou lidé někdy agresivní, více uzavření a méně expresivní než například v Kolumbii. Petr má latinskooamerickou duši, proto miluje moji zemi a já, v mnoha ohledech mám ráda zase tuto zemi… Stejně tak i v našich dětech se odráží krása této neuvěřitelné fúze!
Jaké třecí plochy jsou ve vašem soužití ty nejkomplikovanější a jaké problémy ty největší?
Cristina: Jsme spolu již mnoho let, žijeme netradiční a velmi aktivní život a opravdových problémů bylo doposud skutečně velmi málo. Vzájemné rozdíly jsme se naučili přijímat, ve skutečnosti nejvýraznějším rozdílem je Petrova bohémská, umělecká osobnost a jeho neustálé nutkání pohybovat se po celém světě, a moje mentalita, která má spíš racionální a pragmatický charakter, snažím se stát vždy nohama pevně na zemi. Zatím se tyto naše dvě rozdílné povahy naštěstí spíše doplňovaly, než aby docházelo ke střetům.
Otázka pro Petra: O latinoameričanech se říká, že mají horkou krev, jsou velice temperamentní, nevázaní a poživační. Vzhledem k tomu, že jste byl doslova očarován flamenkem a nějakou dobu v Latinské Americe žil, pak máte k tomuto způsobu života jistě velice blízko. Je ale manželství pro obyčejného Čecha s latinoameričankou vůbec možné? A jak se vaše paní vůbec dívá na české muže?
Petr: O každém národu existuje určitá představa, často je to ale jen takové zprostředkované klišé. Čím víc poznávám svět, tím víc si uvědomuji, že v podstatě jsme si všichni v něčem podobní.
Latinská Amerika se nedá shrnout do jednoho generalizujícího modelu, vždyť například každý region v Kolumbii má své zvláštnosti a odlišnou mentalitu. Odjakživa jsem miloval poznávání, objevování neznámého, snad i proto jsem na jedné z mých cest poznal moji budoucí manželku a manželství samo se potom stalo přirozeným pokračováním této cesty za poznáním. V každém vztahu hraje roli pokora a tolerance, prostě si nemyslet, že “tak jak se to dělá u nás, je to nejlepší”, ono je to často úplně ale úplně jinak.
A jak se dívá Cristina na české muže? Co vím, tak je příliš nekomentuje, pokud to není zrovna neurvalý řidič tramvaje. Jen si vzpomínám, jak se po první návštěvě naší země ptala, proč jsou zde všichni tak smutní a muži tak málo galantní.
Jakým jazykem spolu doma vlastně mluvíte? Umí C. R. vůbec česky, nebo si spolu vystačíte v její rodné španělštině?
Cristina: Ano! Česky umím. I když ne tak dobře, jak bych chtěla, ale domluvím se bez problémů. Čeština je velmi náročný jazyk, zdánlivě plný nelogických výjimek. Doma mluvíme většinou španělsky, také kvůli dětem. Petr mluví perfektně a naše děti, Veronica (12) a Santiago (6) jsou přirozeně bilingvní. Jinak to konec konců ani nejde, když mají babičku a dědečka v Bogotě.
Společně pořádáte festival španělské kultury Ibérica 2012, který je značně zaměřen na kulturní a umělecké rozmanitosti horkokrevného Španělska. Kromě hudby, tance a umění bude předmětem festivalu také dobré jídlo a sangria. Kdo u vás doma vlastně vaří? A vaří se vůbec, nebo dáváte přednost jídlu v restauraci? A jak se C. R. dívá na českou kuchyni, která je tolik odlišná od kuchyně latinoamerické či španělské.
Cristina: Vaříme oba a rádi. Bydleli jsme už v různých zemích, což se samozřejmě odrazilo i na našem jídelníčku, který každý z těchto pobytů určitě o hodně obohatil. Vaříme často intuitivně, ale takovým leitmotivem je pro nás jižní-středomořská kuchyně. Samozřejmě to funguje nejlépe v létě, kdy je nejvíce čerstvých surovin. Abych řekla pravdu, českou kuchyni moc neprožívám, hodně mi tady chybí například v prosinci místní zralé ovoce a zelenina, tak jak jsem zvyklá z Kolumbie, kde sklízíme brambory třikrát do roka, o tropickém ovoci nemluvě. Ale na druhé straně dobrý guláš nebo kynuté knedlíky s mákem si určitě nenechám ujít.
Petr: Máte pravdu, devátý ročník festivalu má opravdu bohatý program, jenž osloví snad každého a to nejen v divácké rovině, nesmíme zapomínat na petidenní hudebně taneční tvůrčí dílny. Jako dramaturg festivalu se asi nejvíc těším na vystoupení fantastické flamenkové tanečnice, pětadvacetileté Belén López 17.8. v Praze v Divadle Hybernia.
Milovníkům vážnějších žánrů bych určitě doporučil koncert klavírního dua mladých španělských umělců, bratrů Moreno-Gistaín v brněnském konventu Milosrdných bratří. Jejich koncert s názvem Španělská inspirace zahrnuje díla nejvýznačnějších světových autorů, kteří se nechali inspirovat magickým fenoménem španělské kultury. Na stránkách festivalu iberica.cz je kompletní nabídka letošní ochutnávky španělské kultury a věřím, že stejně jako i v uplynulých letech si diváci odnesou z festivalu zážitky plné slunce a jižanských rytmů.
Španělská kultura je vaším velkým koníčkem. Zabýváte se ale (jeden či druhý, nebo oba zároveň) nějakými jinými nešpanělskými aktivitami? Pokud ano, tak kterými? A děláte je každý sám, nebo společně?
Petr:Težko definovat, co je u nás vlastně nešpanělská aktivita. Napadá mě takové jedno typicky nešpanělské počínání - Cristina miluje brouzdání lesem s vyhlídkou na nějaký krásný houbový úlovek. Pokud vím, tak Španělé toto takřka nedělají a Kolumbijci už vůbec ne. Jinak těch rozličných aktivit je opravdu hodně a navzájem se doplňují a prolínají, ať už je to organizace festivalu, psaní hudby, učení na konzervatoři, překládání poezie či cestování. Cristina se na druhé straně stará v galerii Totumo o distribuci nádherných šperků, které vyrábí moje švagrová v Bogotě, o firmu Iberica Centro a o tisíce dalších důležitých maličkostí…
Nejsem typ člověka, který plánuje život hodně dopředu, už jsem se poučil, že život sám nám připraví na každý den spoustu překvapení. Stejně tak je to i s našimi aktivitami, většinou společnými, ale například minulý týden mi přišla narychlo nabídka na koncert v Brazílii. V naší rodině naštěstí není problém, aby se jeden z nás sbalil a druhý den odletěl na dva týdny na druhý konec světa.
