Zeptali jsme se: Existuje hranice, za kterou se nedá jít?
Když jsem před léty začala snít o dítěti, cítila jsem výrazně tu věkovou hranici, dokdy tenhle sen asi tak půjde uskutečnit. Zákonitě to nic nevypovídalo o mé duševní zralosti, ale jak se říká v kuličkách, „příroda hraje“. Domnívala jsem se, že se po narození dítěte úplně změním, že mě ta fyzická proměna a celý ten proces přebalí, promění, přebarví. Ale byla jsem to stále já, jen mi nějak začalo být těžko na hrudi. Pak jsem tu výraznou, novou, trvalou tíhu pojmenovala – bylo to mateřství…
Po druhém dítěti přibylo více strachu, ale zároveň také úleva. Že žiju, a to ještě více. A že to teprve všechno začíná. A pak se vše ustálilo, jako že takhle to bude navždy. Určitě ten pocit znáte, osobně si myslím, že to je štěstí. Ale proč by zrovna štěstí sedělo na prdeli? Život nás posílá dále. Nás zavedl za oceán.
Kdosi mi řekl, že jsem obětovala svou hereckou kariéru pro svého manžela. Ne. Proč?! Pracuju, a navíc k tomu ještě cestuju, po čemž jsem vždycky toužila. Ano, jako by svět neznal hranic… Když točím tři týdny v Čechách nebo letím na týden do LA, tak se o děti a domácnost postará manžel. Občas jsem díky tomu „matka v domácnosti“, jindy „herečka na zájezdě“.
Asi bych nebyla schopna přestat pracovat úplně, tahle varianta mě ani nikdy nenapadla. Když jsem pak třeba nějakou dobu pracovat nemohla, bylo to už za hranicí mého očekávání a mých představ, chybělo mi to. Nemohla bych být bez práce, bez peněz. Jak říká moje kamarádka: „Už bych nesnesla chudobu.“ Mnoho lidí žije na hranici chudoby, na hranici zákona, na hranici života a smrti, na hranici snů a reality nebo se pohybují na hranici vkusu, ale přesto stále na nějaké hranice narážejí. Tenká je hranice mezi mít a nemít…
Jedna naše známá, která pracuje v newyorské nemocnici, porodila dítě. Přijela si pro něj babička z Číny a odvezla ho s sebou zpátky. Dítě vyrůstá s babičkou, zatímco novopečená maminka dál v New Yorku pracuje na své kariéře a lepší budoucnosti pro celou svou rodinu. Když tohle vidím, pak se mi moje osobní hranice ukážou jako dost v pohodě… Máme štěstí, že máme na výběr. Asi takhle to dokážu chápat.
Odjíždím za prací na různá místa, na nějaký čas opouštím rodinu, ale nemohla bych na dlouho. To bych je vzala s sebou. No, možná se na tom ukazuje, že v něčem už právě žádné hranice nemáme. Stále míchám dohromady ty geografické, emocionální a fyzické hranice. Ale není to od věci. Ony jsou propojené. Jsou nafukovací, jsou abstraktní a určitě velkorysé. Nemají moc rovnou linku, spíš se tak chápavě pohybují a přizpůsobují (mně). No, upřímně řečeno, ony taky nemají jinou šanci…
Chvíli jsem si myslela, že před sebou uteču za hranice, ale spíš jsem se nějak předhodila, dohonila se, prostě jsem se potkala někde za oceánem. Ale pochopila jsem, že člověk sám sebe nepřekročí. Žiju v zemi, kde nemůžu využít cit pro svůj mateřský jazyk, nikdy se tu cizí řeč nenaučím dokonale. Jo, koupit si sendvič nebo hotdog, to dokáže skoro každý. Ale porozumět a docílit toho, abyste přesně vyjádřili, co chcete, to je těžké. Řeknete vtip, který dává smysl, je dokonce vtipný, ale nikdo se nezasměje.
Pak o tu „řeč“ třeba také přijdete. Já ztratila hlas po roce v New Yorku. Doktoři mi říkali, že není divu. Jako hlasový profesionál, který najednou nehraje 20 představení za měsíc, stresuje se z neznáma, nepoužívá hlas technicky a jen řve na děti – ve větru a ve všudypřítomné klimatizaci… Tak mi laserem vypálili polyp. Nesměla jsem vůbec promluvit a stala jsem se „ženou s píšťalkou“ (se Stivínem to nemá žádnou souvislost, já na flétnu ani píšťalu neumím, tahle byla ta sportovní). Místo zavolání: „Pozor, auto!“, „Stůj!“, „Pojď sem!“, „Jdeme!“, „Vystupujeme!“, „Bacha, hovno!“ jsem prostě jen tleskala, dupala, znakovala a pískala na píšťalku. Asi po deseti dnech mě děti prosily, že chtějí zpátky svoji maminku. Hlas se mi pak zase pomalu vrátil. Tenhle zážitek už byl pro mě za hranicí… Pro Newyorčany jsem ale vypadala úplně normálně. V New Yorku je hodně bláznů a trenérů.
Jeden by řekl, že to pro mě muselo být těžší na začátku, když jsem opustila svou zem. Ale ono je to náročné spíše průběžně. Otázka, která mě v té souvislosti napadá, je, kam až člověk dokáže jít za prací, za poznáním, za láskou… Musí se přitom počítat s tím, že když dojdete na nějakou hranu, musíte kolikrát začínat úplně znovu. Ale to samozřejmě platí nejen za hranicemi, ale i v rodné zemi.
Nikdy bych se nevzdala svého snění odehrávajícího se za „hranicemi všedních dní“. Vnímám život tak, že je vždycky vhodný čas na to, posouvat hranice a povznést se. A nebudu tvrdit, že je to jenom úžasné. To není. Ale je to možné a hlavně je to moje! Je to podle toho, jak já chci nebo nechci, aby se věci odehrávaly. Ruku v ruce s tím jde skutečnost, že člověk najednou dělá i to, co je potřeba, a nejen to, co ho nejvíc baví. Pro většinu lidí asi normální stav, pro mě novinka. Mám život sice daleko komplikovanější, ale také bohatší, než jsem si kdy uměla představit. Jsem schopna usilovně tvrdit, že někam v životě nepůjdu, až najednou zjistím, že už tam jsem! Žádné hranice nevidím. Ne proto, že se mi neustále zhoršuje zrak, ale proto, že jsou prostě neviditelné.
Článek vyšel v časopise Moje psychologie.
