Zuzana Stivínová: Můj New York
Jedu výtahem do třicátého pátého patra a vcházím do bytu, kde teď budu několik let žít. Výhled je ohromující. Jsou vidět mosty Downtownu, Manhattan Bridge a Brooklyn Bridge zleva za East River Green Point, vpravo hodiny (Con Edison Clock Tower) na Union Square a v dáli i Verrazano Bridge.
NEW YORK 2014
Ten výhled je každým dnem znovu překvapující. New York je město, kde můžete jezdit do práce lodí, na kole, taxíkem, letět helikoptérou, ale mě fascinuje, že na pláž dojedete metrem.
Stěhovat se do jiné země je zvláštní. Netušíte, co vás čeká. My máme štěstí, že se můžeme kdykoli vrátit domů, že jsme jen na pár let „za vodou“. Ale stejně je spousta mých pocitů podobná těm emigrantským. Je tu samozřejmě veliký rozdíl mezi svobodným rozhodnutím a nutným odchodem. Ale vrátit se po prvních pochybnostech, i když to jde, vlastně nejde.
Ve filmu Nouzový východ je situace, kdy se hlavní hrdinové rozhodnou odjet z Ameriky do Paříže, a jen to vysloví, celé jejich okolí se najednou změní: kolegové, sousedi, přátelé… Znám to. Někteří lidé vám závidí, jiní nevěří, většina lidí vám to přeje, ale stejně je ta představa dost abstraktní.
My odjížděli asi tři roky a hrdě jsme o tom mluvili, takže si spousta lidí myslela, že už jsme odjeli nebo že jsme se dokonce po pár letech vrátili anebo prostě jen kecáme, abychom byli zajímaví.
Proč jsme vlastně odjeli do New Yorku? Připravovali se tři roky, jeli na tři roky, sbalili pět švestek, dvě děti a už jsme tady pět let? Protože jsme byli zvědaví, drzí, hladoví se učit, objevovat, cestovat…
Mně se před lety na návštěvě v New Yorku docela líbilo, ale nebavilo mě tu být turistou. Chtěla jsem být součástí toho cvrkotu. Tak teď jsem. Zvykla jsem si, méně se mi stýská, zato New York pořád tepe.
JEDEN ROK
Mám ráda zvyky a rituály, jsou pro mě důležité pro orientaci v čase.
Po novoročním ohňostroji nastane nový rok.
14. ledna děti nemají školu, protože je Den Martina Luthera Kinga jr.
Únor – zima.
17. března se celý New York opije na Den svatého Patrika.
Duben – začne jaro, o Velikonocích jsme tady asi jediní s obrovskýma pomlázkama. Děti jdou vyšlehat kamarádky a já se bojím, že nás Američani zavřou za napadení.
1. máj - výročí úmrtí skladatele Antonína Dvořáka, který má ve Stuyvesant Parku sochu.
5. května je mexický svátek Cinco de Mayo a taky Gala v Metropolitním muzeu.
12. května – Den matek.
26. května – Memorial Day.
16. června – Den otců.
Konec června – konec školy.
Jedeme na léto do Čech a v NY nastanou vedra jako v prádelně a taky pěkně smrdí.
V září začíná škola po Labor Day.
14. října – Columbus Day.
31. října se tady slaví Halloween a chodí se po bytech pro sladkosti. My máme v domě sedmatřicet pater. Děti v kostýmech začínají nahoře, a než dojdou do prvního patra, mají plné pytle bonbonů.
Na konci listopadu je chanuka a Den díkůvzdání. Krocan a spol., tento rok jsme byli poprvé v americké rodině a bylo to moc hezké.
V prosinci se připravují Vánoce a na ty zůstáváme ve městě. Manhattan se vylidní a my doma vaříme a pečeme, strojíme stromek a užíváme si jeden druhého. A na Štědrý den máme spíš večírek než večeři.
Na silvestra chodíme ke kamarádce, která bydlí u Central Parku. Je tam skvělý výhled na Reservoir a na novoroční ohňostroj.
A takhle podobně zase další roky…
JEDEN TÝDEN
Buďje to takový ten „matkuju“ týden, kdy se prostě starám o domácnost, vařím, přišívám knoflíky a peru, odpoledne vyzvednu kluky, úkoly, plavání, kroužky, sporty, dvakrát týdně do hudebky v East Village, na hřiště…
Nebo je to takový ten týden, kdy se na něco připravuju, učím se, cvičím, pak jdu na zkoušku, na konkurz nebo jedu/letím natáčet, s někým na oběd, převléknout a večer do divadla. Ideálně na rande se svým mužem. Trávím s dětmi v New Yorku určitě víc času než v Čechách. Tam jsem byla v takovém kole, že bych je možná ani neviděla vyrůstat.
JEDEN DEN
Když se mě někdo zeptá na nakupování v NY, tak moc nevím, kam ho poslat. Nakupuju náhodně, nárazově, nebo naopak někam chodím tak dlouho, až najdu to, co chci. A na to turisté nemají čas. Takhle třeba chodím do Opera Thrift Shop na 23rd Street.
Každopádně znám skvěle obchody s jídlem. Půjčím si na ulici ve stojanu kolo a jedu pro nejlepší chleba (Balthazar Bakery, 80 Spring Street), mléko, mozzarellu, rajčata, víno (Trader’s Joe na 14th Street) či kabanos (Meat Market J. Baczynsky, 139 2nd Ave) anebo jdeme v sobotu na Union Square na farmářský trh a tam najdeme úplně všechno.
TADY A TEĎ
Teď jsem už i „Baseball Mom“, je to vlastně jako v Čechách: napeču sušenky a celý zápas stojím a fandím. Místo „Do toho“, „Let‘s go…“. Nikdy nevím to jméno týmu, protože se dětem každý rok mění. To není tak, že začnete hrát fotbal za „Klokany“ a celý život pak hrajete za Bohemku. V baseballové lize Stuyvesantu jsou moje děti každý rok v jiném týmu. Jeden rok Yankees, pak Cardinals, Dodgers… Mně se to plete. Baseball mě baví, líbí se mi, že jsou tam obě „roviny“. Individuální (při odpalu) i týmová (v poli).
Jít na Yankee Stadium (1E 161st, Bronx) je zážitek, my ještě viděli nadhazovat Mariana Riveru. Bylo to, jako kdyby do arény vstoupil bůh Slunce. Na základní škole se tu spolužáci každým rokem promíchávají. Bylo mi vysvětleno, že je to v New Yorku kvůli šikaně a rasismu. Aby se nevytvářely gangy a silnější skupiny. Tohle město je divoké, ale i když to tu někteří nemilují, nakonec často uznají, že by jinde žít nechtěli.
Až se budeme jednou vracet do Čech, budu postrádat ten náš výhled z okna, vzduch, nekonečné světlo, služby, všechny možné restaurace, filmy, muziku, nálady, africké rytmy, západy slunce nad Chelsea, úsměvy kolemjdoucích, krátké rozhovory s neznámými lidmi, jazz, mani-pedi, vintage obchody, nové kamarády, svůj nejlepší věk, možnosti, taxíky, zelináře na ulici, mac’n’cheese, lodě, rachot, bagely s uzeným lososem, dětství mých dětí… Ale zatím ještě na Manhattanu jsme, tak si to budu užívat.
Často mi připadá, že nezapadám ani tam, ani sem, že v Praze jsem „moc“ (rychlá, hlučná, netrpělivá) a tady „málo“ (průbojná, výrazná, ambiciózní)… Ty dva světy se nedají srovnávat, ale žijí oba ve mně. Moje děti jsou trochu jiné, když mluví anglicky, a pak zas neuvěřitelně vtipné, když mluví česky. Já se taky cítím odlišně, když mluvím cizí řečí: jinak dýchám a mluvím v jiné tónině. Ještě lepší je, když třeba hraju anglicky text, který jsem nadřela s „voice coachem“, to je pak blaho, to mám pocit, že se vznáším.
V denním životě mluvím furt stejně, ale určitě víc rozumím a najednou si mnohem víc užiju film a konečně můžu i souvisle číst. Nechápu, jak jsem mohla strávit dětství bez knížek Dr. Seusse! Moje oblíbená knihkupectví: St. Mark’s Bookshop (31 3rd Ave), Barnes & Noble (33 E 17th St), Strand (828 Broadway u 12th St) a hlavně antikvariát East Village Books (99 St. Marks Pl.).
Je tu tolik „produkce všeho“, že zákonitě tvoří hodně odpadu, ale také více úrovní toho dobrého, skvělého, výjimečného, úžasného až geniálního. Je tu hodně lidí a hodně talentovaných. Myslela jsem si, jaká to bude výhoda být obklopena tolika umělci, ale ta neustálá soutěž je dost unavující. A samozřejmě hodně lidí jsou snílci. Třeba jsem potkala kluka, který tvrdil, že je herec, tak říkám, že to je fajn, že jsem taky herečka. A on se ptal na to, co dělám, a já mu řekla pár věcí a on odpověděl překvapeně: „Ty jsi jako opravdu herečka?“
Věci tady rychle plynou a mění se. Ale těm jednotlivým věcem, neúspěchům a zklamáním člověk nevěnuje tolik pozornosti. Stále vás něco žene dopředu.
Hodně lidí na Manhattanu je hodně samo. A sami také sedí v kavárnách, nekomunikují, koukají do počítače, píšou nebo něco sledují. V Čechách si v kavárnách víc povídáme, taky víc pijeme.
Celkově se na Manhattanu cítím bezpečně, vůbec se tady nebojím, ani ve dvě ráno sama v ulicích. To o Praze říct nemůžu, ale zase tam mám bezpečí jiného druhu, protože tam mám rodinu a kamarády. Ale když nám před rokem oznámili, že se máme evakuovat, protože se blíží hurikán Sandy, že vypnou proud, nepoteče voda, nepojedou výtahy, zaskočilo mě to. Zůstali jsme doma. Nakoupili trvanlivé potraviny a baterie, napustili vanu a všechny nádoby vodou, děti důrazně poučili, že se jim nesmí nic stát, protože do pětatřicátého patra nikdo nepůjde zachraňovat chlapečka s rozbitou hlavou. Pak už jsme jen hráli monopoly při svíčkách, zalepili okna, vše od nich odsunuli, poslouchali rádio a čekali, až přijde hurikán.
Bouřka byla několik hodin, ale pak přišel k ránu temný suchý vítr a začalo to dost hučet, a to jsem se bála. Něco blesklo. To vybouchla elektrárna, která zásobuje proudem celý spodní Manhattan, a najednou zhasla všechna světla ve městě a místo Downtownu jsme z okna viděli černou díru. Voda v East River se zvedla o čtyři metry a vytekla až na První avenue a my byli tím pádem odříznuti. Když začal vítr ustupovat, děti usnuly, my poslouchali rádio a psali do Čech, že jsme v pořádku – naštěstí mi fungoval český mobil, americký byl vybitý a zmatený.
Další dny se v East Village konaly zmrzlinové hody a grilování na ulicích, protože se muselo všechno z těch rozpuštěných mrazáků zlikvidovat. Město se začalo velmi rychle čistit a opravovat a za týden začal jít proud v mnoha částech, ale my byli stále bez elektřiny. Osmý den nám došla voda na splachování a už nás to nekonečné chození nahoru a dolů třicet pět pater, někdy i dvakrát denně, nebavilo. Dětem začínala škola a týden se nemyly. Šli jsme tedy na dva dny do hotelu a mezitím to u nás zprovoznili.
NY je město totálních bláznů, asi proto sem zapadám, i když sem asi zapadne každý, ačkoli je těžké tu přežít. Ano, popisovala jsem svá oblíbená místa, ale Manhattan je taky někdy nemilosrdný, drahý a náladový.
Je tu barevnost, energie, všechny národnosti, každý tvrdě pracuje a vymýšlí, jak si splnit ten svůj sen. Někdy si tu připadám jako Mirek Dušín a v Praze jako protřelá kavárenská povalečka. A jindy zase přesně naopak. Nepoznám, jak mě New York změnil, ale zaručeně lépe mluvím anglicky a lépe vařím. „Ty se máš, ty žiješ v New Yorku,“ říká mi mnoho lidí. „Ano, mám!“
P. S.: Asi největší luxus v tomhle městě všech možností je zůstat doma, koukat z okna nebo si pustit film a nikam nejít.
Článek vyšel v časopise Moje psychologie.
