Iva (37): Postupně prodávám vše, co máme, abychom se synem vyžili

S manželem jsme se rozvedli, když bylo synovi 8 let. Žili jsme tehdy v Ústí nad Labem, manžel pracoval jako auditor v jedné větší firmě, jeho příjem přesahoval 40 000 korun - na Ústecký kraj to bylo krásné. Já, ačkoliv mám vysokou školu ekonomického zaměření, jsem po mateřské dovolené sehnala práci jako asistentka v malé firmě. Ze začátku mi to nevadilo, měli jsme tam i fajn kolektiv, jen ty peníze s porovnání s výplatou manžela, byly směšné - vydělávala jsem 12 000 čistého.

Na rozvodu jsme se prakticky domluvili, schylovalo se k němu už delší dobu, nerozuměli jsme si. Dohodli jsme se i na tom, že syn bude bydlet se mnou a Jirka, bývalý manžel, bude platit výživné ve výši 4 000 Kč za měsíc. Tato částka mi přišla v danou chvíli rozumná, když jsem vzala v potaz, kolik vydělávám já a kolik můj manžel. Navíc jsem vzala v úvahu i synovy narůstající náklady, když jsme se rozváděli, zrovna nastupoval do třetí třídy.

Prvních pár měsíců jsem alimenty na účet dostávala, sice chodily s několikadenním zpožděním, ale chodily. Pak se však platební morálka ex-manžela začala zhoršovat, do toho jsem byla propuštěna, protože se firma přesouvala do Prahy a tolik lidí už v Ústí nepotřebovali.

Najednou se moje finanční prostředky snížily z 16 000 na 8 000. Zpočátku jsem byla klidná, protože jsem měla našetřeno, takže jsem věděla, že syn nic nepozná. Zároveň jsem prosila bývalého manžela, aby mi platil včas. On však vždy jen opáčil, že měl teď velké výdaje s přestavbou koupelny či nákupem nové pračky a že musím počkat. Že jeho syn nemohl tehdy na lyžařský výcvik se školou, protože jsem si to nemohla dovolit, to ho nezajímalo. Aby mě utišil, poslal mi jednou za 3 měsíce 350 korun, což mi tehdy přišlo opravdu směšné, ale vlastně mi zůstaly jen oči pro pláč.

Šest měsíců jsem soustavně hledala práci, ale dařilo se mi nacházet jen příležitostné brigády. Jirka v té době stále neplatil a na moje prosby nereagoval. Tvrdil, že 4000 na výživném je hodně a že jeho rozvedení kolegové platí maximálně polovinu.

Moje úspory se ztenčovaly a mně nezbylo nic jiného, než se rozmýšlet, co mohu ze svého majetku postrádat. První jsem prodala zlatý řetízek, který mi Jirka koupil na naší první společné dovolené v Tatrách. Byla jsem na něho tak naštvaná, že jsem ho ani neoplakala, všechny emoce v tu chvíli šly stranou. Poté následovalo všechno zlato a stříbro, co jsem doma měla, nebylo toho tolik, ale pomohlo mi to zaplatit nájem, stravenky pro syna a jednou týdně kvalitní maso.

Zanedlouho přišla další rána - ex manžel ztratil dobře placenou práci pro nadbytečnost. Vím jistě, že dostal vysoké odstupné ve výšce minimálně 5 platů, ale ani tohle ho nedonutilo začít řádně platit alimenty a doplatit již narůstající dluh, který se začal šplhat v té době k 70 000 Kč. Po roce takového živoření jsem se rozhodla přestěhovat do Prahy, kde jsem si na dálku našla i práci. Pronajali jsme si se synem malý 1+1 byt na Černém mostě a já jsem vzala práci v Ikee. S sebou do nového bytu jsme vzali pouze pár základních věcí - vlastně to, co nám zbylo. Z elektrospotřebičů jsme měli pouze sporák, který byl součástí bytu, ledničku a pračku. Mikrovlnku jsem dávno prodala, abych měla z čeho utáhnout domácnost. Televizi jsme měli zděděnou po babičce.

Dostala jsem se během roku do situace, kterou bych nepřála ani svému nejhoršímu nepříteli. Naštěstí mám skvělého syna, který mě nezatratil a chápe, v jak složité situaci teď jsme. Dokonce když dostane nějaké drobné od své babičky, mé matky, tajně mi je dá, protože ví, že máme peněz stále málo.

Alimenty jsem se rozhodla vymáhat prostřednictvím exekutora, kde je šance na vymožení nejvyšší. Naše situace se teď v Praze trošku ustálila, ale stejně nemůžu synovi koupit nové lyžáky, které by si tak zasloužil.

Poznáváte se v tomto příběhu? Máte vy nebo někdo z vašich blízkých problémy s alimenty? Podívejte se na stránky www.AlimentyDetem.cz, kde Vám zdarma a bez rizika pomohou alimenty vymoct. Alimenty patří dětem!