Když se z bytu stává skladiště...
Začíná to nenápadně
Mít k věcem citový vztah mohou mít nejen sběratelé. Kdo z nás nemá doma věc, připomínající dětství, nebo nějakou (pro nás důležitou) událost. Podobnou kategorií jsou dárky od dětí z doby, kdy byly malé, později dárky od vnoučat – a tak se v bytě hromadí různé drobnosti, sedá na ně prach a nám je líto se s nimi rozloučit.
Horší variantou vztahu k věcem je křečkování (hamounění) rozličných předmětů: tady už jde o nutkavé jednání hromadit třeba i potřebné věci v několika „vydáních“. Opravdu není normální si kupovat několikery stejné boty, další a další hrnečky nebo košíky na ovoce.
Sklonem ke křečkování zásob všeho druhu trpí až třetina dospělých, těžší poruchou postihující dvě až pět procent je takzvaný syndrom „messy“, kdy postižený jedinec hromadí věci všeho druhu v takovém množství, že není možné se v bytě pohybovat normálně.
Nenasytná sběrna
Syndrom shromažďování věcí není výsadou seniorů, objevit se může už po pětatřicátém roce věku. Tuto poruchu lze zdědit, jsou geneticky zatížené rodiny, kde se tento sklon objevuje u některého jedince téměř v každé generaci. Získaný syndrom bývá následkem traumatu (například citového), nespokojenosti, nebo neschopnosti vnímat dosah svého jednání.
Takový aktivní „křeček“ má doma stohy starých novin, nefunkční přístroje, roztrhané koberce a ještě je to všechno málo. Začne tedy obcházet kontejnery a přináší si domů další a další torza žehliček, robotů, rozbité aktovky, vyřazené nádobí i nepotřebné náhradní díly kdečeho.
Zpočátku se snaží udržet jakýs takýs přehled, ale není v lidských silách udržet v tom množství věcí pořádek, v místnostech rostou hromady, a pokud tak postižený člověk má k dispozici domek s dvorkem a zahrádkou, dokáže během let zaplnit i venkovní prostor.
Od země ke stropu, ode zdi ke zdi
Jistě jste slyšeli nebo četli o bytech, kde se nedalo vlastně už vůbec žít. Nábytek ani okna nebyly vidět, všechno zavaleno starými hadry, botami, novinami, a někde v tom vedly úzké uličky od postele (zčásti zarovnané) ke dveřím. Nejedna taková halda po sesunutí pohřbila svého majitele, a teprve po delším čase byl osamělý obyvatel objeven.
Většinou u seniorů žijících o samotě mívá tato porucha i pasivní formu. Dotyčný přestane vnímat prostředí jako prostor k bydlení a k životu, a pomalu se zavaluje vlastními odpadky. Nic nevyhodí – prázdné plechovky od konzerv, kelímky od jogurtů, sáčky od potravin, prošlapané boty, roztrhané ponožky (to vše obvykle špinavé) nechává kolem sebe a časem se prodírá horou odpadu jen uličkou k posteli nebo na toaletu.
Pokud na něco takového upozorní sousedé sociálku, dojde k tomu, že starého člověka přemístí do domu s pečovatelskou službou, a na příbuzných zůstává vyklizení bytu. Nic pěkného, ani lákavého a ani levného to není.
Záhady lidské psychiky v pozdějším věku
Uhlídat moment, kdy se z běžného nepořádku a neschopností rozloučit se s některými věcmi stává porucha, lze v případě, že děda či babička žijí v bytě nebo domě s širší rodinou. I tak je to problém, který nevyřešíte jejich přesvědčováním.
Poslat seniora do lázní (k příbuzným, na dovolenou) a v době jeho nepřítomnosti mu vyklidit pokoj, není vhodné řešení. Vy máte dobrý pocit, jak jste pomohli a jak vše v budoucnu ohlídáte. Zatím se babička či děda obvykle psychicky zhroutí, protože jste je připravili o životní jistotu.
Proč taková porucha vzniká, není zatím úplně jasné ani odborníkům. Od roku 2002 je pro ni oficiální označení „kompulsivně shromažďovací syndrom“. Uvádí se, že výskyt této úchylky souvisí s demencí, schizofrenií, autismem, případně poruchou vlastního vnímání.
V každém případě je to vlastně nemoc, s níž se nedá bojovat laickými a domácími prostředky. Vždy je třeba rady odborníka, sami s takovým člověkem nic nezmůžete. Obrátit se v případě potřeby můžete na kteréhokoliv psychiatra, ten navrhne léčbu.
