Nikdo nechce být starý
Nemoc mé matky je vážná a změnila její psychiku. Dříve byla extrémně pořádná, teď je to naopak. Péče o ni je obtížná, přitom odmítá zdravotní sestry a o pečovatelce nechce ani slyšet. A to má přiznaný stupeň bezmocnosti. „Ještě bys cizí ženské platila, aby se tady rozhlížela po mém krásném bytě,“ zlobí se, „A našlapala by mi!“ A vzápětí, už s bezbranným úsměvem, mi říká, že to spolu přece zvládneme.
Dívám se na ni a přemýšlím, jestli tentokrát v nemocnici skončím dřív než ona.
„Odmítání pomoci je obvyklé u žen, které byly v aktivním životě samostatné, nezávislé, rozhodovaly, řídily práci a domácnost,“ říká psycholožka Ivana Megová, „těžko se s ní smiřuje a přijme ji obvykle jen od dětí.“ Naopak ty, které byly submisivní, přijímají obvykle péči bez problémů.
PÉČE VŠEMI SMĚRY
Desetkrát denně volá, v kolik přijdu a co mám koupit. Desetkrát stejně. Předchozích devět hovorů si totiž nepamatuje. Když jí řeknu, že nemám čas si s ní povídat, s naléhavostí mi sdělí, že má na srdci něco neodkladného. A proto mám přijít co nejdříve a být s ní co nejdéle. Komu dát víc sil? Minulosti, nebo budoucnosti? Mamince, nebo dceři a vnukovi? Zdravý rozum hledí dopředu, ale tíže rodu a zodpovědnost jej tahá zpátky.
„Takzvaná sendvičová generace žen, které se starají o děti, vnuky a současně ještě o rodiče, je extrémně zatížená,“ říká psychiatr Jiří Raboch. Zaměstnání a péče o nejmladší a nejstarší rodinné příslušníky je bez pomoci dalších pro jednoho člověka nezvládnutelná, proto se takové ženy dostávají velmi často do psychiatrické péče. A není žádným tajemstvím, že úlevu od podobného náporu často hledají i v alkoholu.
Považuje se za správné, že děti se o rodiče mají postarat, a když to nedělají, jsou zlé. Žádná střední generace však nebyla jako ta naše konfrontována s realitou stále se prodlužujícího věku. Díky tomu, co ženy v tomto věku zažívají v péči o rodiče, se mění jejich náhled na vlastní budoucnost a unisono volají: Tohle po svém dítěti v životě chtít nebudu!
Průměrný lidský věk je v České republice 80,5 roku u žen, u mužů 75 let. Za poslední čtvrtstoletí let vzrostla doba dožití u mužů o sedm a u žen o pět let. Zajímavé je, že ačkoli muži žijí kratší dobu než ženy, počet prožitých let v dobrém zdraví je stejný jako u žen. Což se dá číst jako fakt, že ženy prožívají větší část života se zdravotními problémy. Lékaři vědí, že lidský věk se sice prodlužuje, ale rozhodně neplatí pozitivní spojení mezi dobrým životem a dlouhým životem.
ODKDY JSME TEDY STAŘÍ?
Demografie jej definuje jako věk odchodu do důchodu, tedy 65 let, medicína jej posouvá až na pětasedmdesátý rok života. V současné době žije v České republice milion šest set tisíc spoluobčanů ve věku nad 65 let, z nichž s větší či menší bezmocností, tedy závislostí na péči rodiny či odborníků, je čtvrt milionu. Na čem závisí, jak budeme prožívat věk po 65. roce života? Někdo bruslí na inlajnech, překládá či zahradničí, jiný mučí úřady stížnostmi, další lítá po doktorech – nebo je už upoután na lůžko a zcela závislý na péči druhých.
„Pokud člověk dělal něco pro druhé, pro rodinu, pro společnost, pokud žil plodný život, pak má našlápnuto na spokojené stáří,“ říká onkolog Josef Koutecký. „A jsem přesvědčen, že by si lidi měli dopřávat. Zdravotní osvěta spočívá na zákazech a výhrůžkách, to je hloupost. Principem všeho je rovnováha. Člověk nemá porušovat pravidla, ale vyhovět by si měl.“
JEDINÁČEK V NOUZI
Mamince bylo třiasedmdesát, když kvůli cukrovce prodělala hyperglykemický šok. Ač do té doby vypadala minimálně o deset let mladší, po kolapsu, který k úžasu lékařů přežila, se náhle proměnila v křehkou, nemohoucí stařenku. Lékař mě sice připravoval na to, jak se její stav bude vyvíjet, ale když zaslechla, ač silně nedoslýchavá, že jí hrozí pobyt v léčebně dlouhodobě nemocných, dala se zázračně rychle dohromady. Jenže v průběhu následujících tří let hyperglykemických šoků přibývalo. Maminka se rychle horšila, přesto stále odmítala pomoc pečovatelské služby. A mně začalo být jasné, jak to skončí: do LDN nechtěla, pečovatelky nechtěla – a já jsem jedináček. Nebylo na koho starost převelet.
Měla jsem strach, jak to všechno zvládnu. Naštěstí jsem se spolehla na intuici a starala se o maminku tak, abych si nic nevyčítala. Časově, fyzicky i finančně jsem byla na hranici, navíc mě všechno vyčerpávalo. Byla jsem zoufalá, že odmítáním pečovatelky hází všechno na mě. Měla třetí stupeň bezmocnosti, byla na mně zcela závislá. Když jsem jí vysvětlovala, že mi s péčí o ni musí někdo pomoci, vrhla na mě pohled, z nějž jsem pochopila, že z toho nic nebude.
Po jednom z dalších kolapsů ji chtěl ošetřující lékař umístit na LDN, jenže maminka to odmítla. Sociální pracovnice se jí snažila vysvětlit, že pobyt v domě seniorů je pro ni nezbytný, jenže ona jí řekla, že se o ni dcera postará. Nakonec vycítila, že jsem na konci psychických a fyzických sil, a hlavně přijala fakt, že je na konci svých životních sil.
DOMA, NEBO V DOMOVĚ?
Málokomu se poštěstí, že je soběstačný až do posledních dní svého života. Většina seniorů se v pozdějším věku bez pomoci neobejde. Domácí prostředí je pro každého jistě nejpříjemnějším místem, nevýhodou je však častá osamělost. Členové rodiny jsou zaměstnaní, někdy se senior stává nárazníkem neshod, což obtížně nese. Pokud potřebuje pomoc při hygieně, může trpět studem.
Zkušenost pracovníků seniorských domů praví, že převážná většina lidí se tu dostane do výrazně lepší kondice než při domácím pobytu, byť tomu zpočátku nikdo nechce věřit. Hlavním důvodem je, že člověk je ve společnosti svých vrstevníků, a navíc se tu mohou věnovat řadě ergoterapeutických aktivit, které přinášejí uspokojení. Asi není moc lidí, kterým se do seniorského domu chce, přesto je převážná většina už po prvním měsíci spokojená. Největší brzdou pobytu lidí v seniorských domech nejsou senioři, ale společenské tabu a názor, že doma je to nejlepší.
„Tak já bych teda do toho domova šla, když říkáš, že tam budu mít vlastní pokoj,“ řekla mi nakonec k mému překvapení maminka. Udělaly jsme spolu totiž test – zda vydrží bez mé pomoci tři dny sama doma. Bez jejího vědomí jsem kontrolovala přes sousedky průběh experimentu, měly klíče. A jak to dopadlo? Byla jsem za ní druhý den večer a dohodly jsme se, že jí najdu domov s potřebnou péčí. „Mám tu kamarádky,“ řekla mi po měsíci spokojeně a potvrdila, že člověk roztává díky sociálním vztahům.
ODPUSTÍM SI VINY
Když dneska vzpomínám na tři roky intenzivní péče, napadá mě, jak by bylo vše jiné, kdyby souhlasila s přijetím pečovatelky. Chtěla bych říct, jak mě celá věc duchovně postrčila nebo že jsem si uvědomila něco náramně hodnotného, ale nemůžu. Byla jsem jenom strašlivě vyčerpaná. A trvalo ještě dlouho, než jsem se dala dohromady.
Ač na sklonku života maminka díky novým přátelstvím roztála, zemřela krátce po přestěhování. Kdyby šla do domova včas, mohla tu být ještě s námi, byla by neustále pod dozorem i kontrolou inzulinových dávek a diety. Plyne z toho pro mě jedno poučení: Tohle svým dětem neudělám. Moje zkušenost je dostatečně odstrašující.
Kam se obrátit
www.sue-ryder.cz - Vyhledávaný pražský Domov Sue Ryder poskytuje denní i trvalou péči, osobní asistenci a poradenství.
www.charita.cz - Sdružuje více než 300 míst v celé ČR. Poskytuje domácí péči, odlehčovací služby, stacionáře i síť domovů.
www.diakonie.cz - Pečovatelská služba Českobratrské církve evangelické provozuje denní či týdenní stacionáře i domovy seniorů.
http://krasapomociops.cz Pomáhá seniorům a jejich rodinám. Nabízí poradenství a pomoc při zajištění péče v domácím prostředí.
Článek vyšel v časopise Moje psychologie.
