Také máte svůj rodinný recept?

Kulinářský odkaz naší rodiny se ukrývá na šesti stech stranách velké kuchařské knihy s odrbanými deskami a roztrhaným hřbetem. Každé volné místo v knize je popsané drobným písmem mojí babičky a mámy, které do ní zaznamenávaly nově objevené recepty. Jsem třetí generace, která do ní nahlíží. Když ji otevřu, mám pocit, že jsme v kuchyni všechny tři spolu.

NÁVRAT KE KOŘENŮM

Postupy při vaření a pečení vždy patřily k rodinnému dědictví, které se ovšem z našich životů poněkud vytratilo. Zatímco dřív představovala tato dovednost v podstatě povinnou výbavu každé vdavekchtivé dívky, v posledních letech se toto předávání zkušeností přerušilo. Jsem toho ostatně zářným příkladem – z domova jsem odešla kuchyní naprosto nedotčená. Zájem o recept na máminu bramboračku nebo svíčkovou jsem pocítila až s hladovým partnerem za zády. Až vlastní rodina mě – v kulinářském smyslu slova – propojila s tou původní.

CESTA KE SPORÁKU

Vypadá to, že zájem o kuchyni v nás probouzí až hlad těch, s nimiž žijeme a o něž pečujeme. V patnácti i ve dvaceti míváme obvykle jiné starosti než je trojobal a trávit čas s mámou u plotny se nejeví jako nejatraktivnější činnost. Musím podotknout, že po mně to obvykle nikdo ani nechtěl. Doma se vyvařovalo denně, ale nad radostí převažovala spíše povinnost a touha netrávit v kuchyni víc času, než je nezbytně nutné. Nezkušený jedinec za zády je příslibem pravého opaku a také nejistého konce. Je to škoda, protože kuchyně je místem, kde se dá „upéct“ mnohem víc než jen buchty.

NENÍ ČAS

„Matky často raději odeženou dítě z kuchyně, aby se nepletlo a nezdržovalo,“ říká Jana Florentýna Zatloukalová, autorka úspěšné Kuchařky pro dceru, a dodává, že dřív bývala kuchyně centrem domácnosti, takže každý viděl mamince, případně i babičce pod ruce už jen proto, že třeba seděl u kuchyňského stolu. Jídlo navíc není jen prostředkem k nasycení hladových krků – ukrývá toho v sobě mnohem víc. „Někdy je těžké si to přiznat, ale má obrovský sociální rozměr a už jen to, že si k němu sedne celá rodina pohromadě, dělá obrovské věci,“ doplňuje autorka.

SLOVO VYPRAVĚČE

Přeruší-li se řetězec předávání zkušeností, přestávají stačit stručné a schematické recepty – právě takovými je nabitá naše rodinná kuchařka zmíněná v úvodu. Moje matka vařila se svou matkou už od dětství, takže ji jednoduché doporučení „maso upečeme doměkka“ nijak nerozhodilo – poprvé u něj totiž nebyla sama. Začínající kuchařku ovšem přivádí taková rada k šílenství a bez doplňujících dotazů neuvaří nic. V tu chvíli přicházejí na řadu zmíněné telefonické hovory. Není-li se koho zeptat, otevíráme knihy, které mají všechny ty hodiny a minuty nestrávené v kuchyni nahradit. „Recepty pak obsahují i informace pro všechny lidské smysly: jak jídlo správně voní, jak vypadá, jak těsto působí na omak, jak moc nebo málo musí vřít voda v hrnci, jak se pozná, že je maso hotové. Z autora se vlastně stává vypravěč kuchařských postupů, a pokud možno i zažehávač emocí,“ popisuje Jana Florentýna Zatloukalová.

PROSTĚ SPOLU

Dalo by se říci, že ignorováním kuchyně o dost přicházíme. O společně strávený čas a prostor pro výměnu informací, které se ani nemusejí týkat toho, co bublá pod pokličkou. „Vůbec nejde o to, aby matka trpělivě vysvětlovala dceři, jak se co dělá a proč se to tak dělá, aby jí držela ruku při krájení a uklízela po ní nepořádek. Úplně stačí, když si spolu povídají o tom, jaký měly dnes den, maminka vaří, dcera třeba jen kouká nebo píše u stolu úkoly,“ říká Jana Florentýna Zatloukalová. Až bude dcera sama chtít uvařit ovocné knedlíky, vybaví se jí okamžiky, kdy se i třeba mimoděk dívala mámě pod ruce, a bude vědět, jak na to.

SETKÁNÍ V KUCHYNI

Podobně to vidí i cukrářka Iveta Fabešová, která před časem zorganizovala projekt s názvem Matky & dcery. „Po narození dítěte jsem sama pro sebe začala zkoumat vztah dcery s matkou. Najednou jsem změnila pohled na svoji maminku a uvědomila si spoustu pro mě důležitých věcí.“ I proto se rozhodla zrealizovat setkání matek a dcer, jehož cílem bylo propojení generací, výměna zkušeností a společná kulinářská tvorba. „Věřím, že jídlo rodinu spojuje, ženy jsou ty, které vytvářejí domov, a je důležité předávat tradice dál. Během projektu došlo ke krásným setkáním a bylo vidět, jak různé vztahy mezi dcerami a maminkami mohou být,“ vzpomíná Iveta Fabešová.

DOMOV NA TALÍŘI

Přístup k vaření se během historie měnil, a i když nás příprava jídla baví, netoužíme trávit v zástěře veškerý volný čas. Byla bych poslední, kdo by tvrdil, že žena patří k plotně, ale postavit se k ní má smysl. „Teprve obyčejné, avšak poctivé domácí jídlo dělá domov domovem. Říká se, že peníze, které dnes ušetříme za jídlo, utratíme zítra za lékaře, a já s tím naprosto souhlasím. Uvědomit si, jak moc na jídle záleží zdraví celé rodiny, je první krok zpátky do kuchyně,“ vysvětluje Jana Florentýna Zatloukalová. „Věta, že láska prochází žaludkem, pro mě klišé není. Vaření je navíc zábava, do které můžete zapojit celou rodinu. Společné stolování se ale bohužel vytrácí, a to je špatně,“ říká Iveta Fabešová. Jídlo zkrátka k rodině patří, je součástí našich vzpomínek na dětství – a bude i pro naše děti.

Článek vyšel v časopise Moje psychologie.