Vlhká chalupa nemusí znamenat pohromu
Riziku vlhkosti jsou z mnoha důvodů více vystaveny rekreační objekty – tedy chalupy nebo chaty. Jednou z příčin je to, že nemají pravidelný „režim užívání“, neprobíhá v nich tak jako v trvale užívaných stavbách pravidelné větrání ani topení, které je dobrou prevencí vlhkosti. Jejich stáří se také často počítá v desítkách let a jsou proto náchylné k častějším poruchám izolace, krytiny a dalších konstrukcí. A navíc se často nacházejí v místech s náročnějším klimatem – raději jezdíme do hor nebo k vodě a větší vlhkost anebo zátěž sněhem se na takových stavbách projeví výrazněji.
Tyto faktory se pak podepisují na tom, že má stavba naší oblíbené chalupy vlhké zdi, od kterých plesniví záclony a přistavený nábytek, kvůli vlhké podlaze „odcházejí“ její prkna a interiér rychle chátrá. Vnitřní prostředí pak nevyhovuje ani lidem – a třeba i v létě trvá několik dní, než z vlhkých interiérů díky intenzivnímu větrání uděláme obyvatelný prostor.
PÁTRÁNÍ PO DŮVODECH VLHKOSTI
Možností, jak si poradit s vlhkou chalupou, je řada a odvíjejí se v první řadě od příčiny, kvůli které do interiéru voda proniká. Nejběžnější poruchou, která hrozí zvlášť u starších staveb, je děravá střecha. Pokud je poškozená krytina v hřebeni nebo uprostřed střešní plochy, problému si pochopitelně všimneme hned, jakmile do místnosti začne zatékat, a to je také určitou výhodou, můžeme totiž zavčas přistoupit k opravám. Horší je to v případě, že je vadná krytina nad pozednicí (trám položený na zdi) a voda stéká na zeď – všimneme si jí, až je zeď nasáklá.
Ještě problematičtější jsou ploché střechy, v nich i malá porucha může způsobit velký problém právě proto, že si jej všimneme, až už je pozdě a vlhkost „ovládá“ celou konstrukci. Také opravy plochých střech jsou komplikovanější než výměna několika tašek na šikmé střeše.
Velkým problémem také je, když stavba vlhne kvůli prosakování vody ze země. Znamená to, že v domě chybí nebo je poškozena hydroizolace, anebo časem přestala být funkční. Pronikání vody pak spolehlivě zabrání jedině radikální zásah, nejvhodnější a mnohokrát ověřenou metodou přitom je známé „podřezávání“ (podbourání) zdí. Jde ale o technicky i finančně náročnou operaci – zdi se v celé tloušťce probourávají a speciální pilou pak v úsecích prořežou, do spáry se vloží hydroizolace a pak se spára vybetonuje. Kromě toho je nutná i svislá izolace soklu a doporučuje se i preventivní drenáž v blízkosti domu.
POZOR NA TEPELNÉ MOSTY
Vlhkost se může objevovat na vnitřních zdech také kvůli tepelným mostům – na chladnějším místě omítky v interiéru kondenzují vodní páry a dávají tak optimální podmínky pro vznik plísní. Boj s tepelným mostem může být složitý a jeho odstranění náročné, množství zkondenzované vody ale nebývá velké a nedojde k tomu, že stavba „nasákne“, aby bylo nutné přistoupit ke komplexní sanaci zdiva.
JAK DOSTAT VODU Z DOMU
Pokud už do domu a jeho konstrukcí odnikud voda nemůže pronikat, nemáme ještě vyhráno. Je třeba vodu dostat z míst, kde stavbě škodí – tedy ze zdí, stropů a podlah. Když se spolehneme jen na to, že vlhké konstrukce časem samy vyschnou, musíme počítat s tím, že to bude trvat velmi dlouho, možná i několik let. A to nemluvíme o tom, že se v chalupě v době naší nepřítomnosti bude bez pravidelného větrání vlhkost hromadit a budou hrozit plísně, hniloba apod. Vlhké konstrukce je totiž třeba vysušit účinněji neboli sanovat vlhkost. I tady se nabízí množství přístupů a metod.
I když ale zvolíme moderní technologii odvlhčení zdí, musíme počítat s tím, že půjde o běh na dlouhou trať. K nejúčinnějším prostředkům patří využití odvlhčovačů. Ty pracují na podobném principu jako tepelné čerpadlo a spojují tak funkci odvlhčení a šetrného zacházení s energiemi. Jejich úkolem je recirkulace vzduchu, ze kterého odstraňují vlhkost. Za určitý energetický bonus přitom lze považovat využití tepelného potenciálu vlhkého vzduchu – při kondenzaci se totiž uvolňuje teplo. Metoda je tak energeticky mnohem výhodnější než pouhé odvětrávání vlhkého vzduchu do exteriéru.
Účinnost odvlhčovacího procesu můžeme zvýšit mechanickou metodou, v jejímž rámci se do vlhkého zdiva navrtají otvory zhruba o průměru dva centimetry a které sahají zhruba do poloviny síly stěn. Na čtverečním metru by pak mělo být asi pět takových vrtů. Kromě toho se doporučuje přidat jeden otvor přes celou tloušťku zdi o průměru deset centimetrů, který se zakryje plastovou ventilační mřížkou a přispívá k přirozenému vysoušení zdiva. Podmínkou účinnosti těchto korků ale je, že bude interiér odvětráván.
ELEKTRONIKA, CHEMIE I ULTRAZVUK
K odstranění vody z provlhlého zdiva slouží další sofistikované metody, jako je například elektroosmóza. Nápad vychází ze skutečnosti, že se voda v materiálech vlivem elektrického stejnosměrného proudu pohybuje. Díky instalaci sanačního přístroje pro elektroosmózu se zvyšuje odpařování vlhkosti a zdivo vysychá. Výhodou pak je, že se zdi vysoušejí bez stavebních prací a úprav, nedochází k narušení statiky objektu a prostorové a energetické nároky jsou minimální.
Vlhkost ze stavby lze dostat i metodou ultrazvuku, jenž v určitém zařízení dokáže ze staveb odpuzovat vodu, a kterou aplikují specializované firmy.
Vysušit stěny lze s pomocí principu elektroosmózy, voda se totiž v materiálech vlivem elektrického stejnosměrného proudu pohybuje, elektroosmóza zvyšuje odpařování vlhkosti a zdivo vysychá. Při sanaci lze také použít porézní sanační omítky, které umožní odvádět vlhkost ze zdiva ve formě vodních par.
Jiným postupem je využití chemie, kdy se do infuzních vrtů tlakově aplikují polyuretanové pryskyřice, které se v konstrukci roztahují za vlhkosti a přitom nabývají na svém objemu. Tento komplexní systém při řešení sanace tak s vysokou účinností tvoří bariéru vzlínající vlhkosti. Tlakové injektáže se provádějí také pomocí silikonového gelu nebo mikroemulze.
Chemické metody pracují s látkami, jež se napustí do pórů, kapilár a trhlin zdiva, v němž vznikne clona, která zadrží vzlínající vodu a plní tak funkci dodatečné izolace.
CHYTRÉ VĚTRÁNÍ ZAJISTÍ SLUNCE
Všechny uvedené způsoby boje s vlhkostí ale potřebují zajistit proudění vzduchu mezi interiérem a vnějším prostředím – větrání. To bývá u sporadicky využívané venkovské chalupy problém. Nechávat během dlouhodobé nepřítomnosti otevřená okna nepadá v úvahu kvůli bezpečnosti i nenadálým výkyvům počasí. I tady je ale k dispozici chytré a moderní řešení, které využívá slunečního záření – solární ventilace. Do neobývaného interiéru je přiváděn čerstvý a suchý vzduch a okna přitom mohou zůstat zavřena.
Na trhu je k dispozici systém, který kombinuje získávání elektřiny ze slunce, automatické větrání a temperování interiéru. Jde o solární panel umístěný na střeše nebo stěně domu, který je spojen s ventilátorem v domě. Systém se spouští pokaždé, kdy na něj dopadnou sluneční paprsky – v takovém případě se zapne ventilátor a začne do domu vhánět suchý a předehřátý vzduch. Ten pak vytlačuje různými netěsnostmi nebo jinou ventilací vlhkost z domu.
Ventilátor dokáže za hodinu do interiéru dodat 15 až 150 kubíků vzduchu a stejné množství vlhkého z chalupy „vyhnat“. Pokud se průtok vzduchu sníží, zvýší se teplota vpouštěného vzduchu, takže efekt vysoušení trvá.
Solární panel se umisťuje na jižní straně domu, aby byly zisky ze slunečního záření co nejvyšší, pozornost je ale třeba věnovat stromům, stavbám a dalším eventuálním překážkám, které by mohly stínit v zimě při nižším postavení slunce. Pokud jde o montáž, není třeba účast odborníků, instalaci systému zvládne pomocí vrtačky nebo přímočaré pily a šroubováku i zručný amatér, a ani údržba zařízení není nijak náročná.
KDE POMOHOU VYSOUŠEČE
Pokud je vlhkost opravdu masivní (např. po zatopení stavby při povodni), je třeba zvolit maximálně účinnou metodu vysoušení. Tou jsou výkonné vysoušeče, které odnímají vlhkost vzduchu v místnostech, kde se zároveň intenzivně topí, aby odpařování bylo co největší.
Použití vysoušečů má ale své limity – nelze s jejich použitím dosáhnout úplného vysušení zdiva, protože maximální hranicí relativní vlhkosti ve vysoušeném prostoru je 20 %. Pak mohou přijít na řadu další vysoušecí metody. Nevýhodou účinných vysoušečů je také velmi vysoká spotřeba energie.
K SNÍŽENÍ VLHKOSTI JE POTŘEBA JI ODVÉST Z DOMU.
Výměnu vzduchu mezi vnitřním prostorem a venkovním prostředím lze velmi efektivně zajistit lokální rekuperací. Proč lokální? Protože zpravidla je nutno větrat jen přízemní část, kde se vlhkost nejčastěji vyskytuje. Lokální rekuperační jednotka nepotřebuje na rozdíl od centrální vzduchotechnické rozvody, které bývá často problém „někam skrýt“.
Pro lokální jednotku, které se také někdy říká „decentrální“ postačuje udělat přes obvodovou stěnu otvor o průměru cca 30 cm, do kterého se celé zařízení zasune. Obsahuje protiproudý výměník a dva ventilátory, přičemž jeden vzduch z vnitřního prostoru odvádí a druhým se čerstvý přivádí. Vše je řízeno automatikou se senzorem vlhkosti, který zapíná jednotku, pokud se vnitřní vlhkost zvýší nad požadovanou hodnotu.
Může tedy hlídat úroveň vnitřní vlhkosti i době, kdy objekt není využíván. Pro chod jednotky je potřeba elektrická energie, která představuje spotřebu 7 kWh/měsíc, což činí v nákladech přibližně 30 Kč/měs.
Ještě jedna možnost, jak odvést vzdušnou vlhkost z domu je s využitím t. zv. rekuperačního bojleru. Vypadá to skutečně jako bojler, válcová nádoba s objemem 200 nebo 300l, a má v sobě integrované malé tepelné čerpadlo.
Při svém provozu odsává z domu vlhký vzduch, ze kterého odebere s pomocí toho malého tepelného čerpadla jednak teplo, kterým ohřeje vodu v bojleru na 50 až 60°C a současně z toho vzduchu odebere vlhkost, která zkondenzuje na výparníku tepelného čerpadla a kondenzát se vypustí do domovního odpadu. Jednak si tím zajistíme velmi levným způsobem ohřev teplé vody a současně snížíme vnitřní vlhkost.
Toto řešení je zvlášť výhodné, pokud rekreační objekt navštěvujeme pravidelně, protože máme stále k disposici dostatek teplé vody ohřáté celoročně tím nejlevnějším způsobem.
Článek vyšel v časopise Bydlení, stavby, reality.
