Zapomenuté ruční práce se vracejí
Původně jsem chtěla napsat o tom, jaká je škoda, že se ruční práce vytratily z našeho života, protože vlastně všechno se dá koupit hotové. Ke svému překvapení jsem zjistila, že to není úplně pravda, že ruční práce žijí dál, i když v poněkud jiné podobě. Už není třeba plést po večerech zmíněné ponožky a šály, a co bylo nutností, stalo se koníčkem.
Tradice přetrvaly i do našeho století
Ruční práce provázejí lidstvo od nepaměti, a nic na tom nezměnila ani moderní doba. Potřeba být dobře a oblečen a mít oděv pěkně zdobený, stála někde u zrodu ručního pletení, vyšívání a háčkování.
Kromě těchto nejznámějších a nejrozšířenějších prací má dlouhou tradici i drhání (macramé) a paličkování. Drhání se objevuje ve třináctém století (alespoň první zmínky o této technice), a možná vás překvapí, že bylo zábavou námořníků na dlouhých plavbách.
Paličkování je zhruba o tři sta let mladší (objevuje se v šestnáctém století). Krajkové manžety a límce byly žádané bohatšími zákazníky k ozdobení svrchních oděvů a leckdy i spodního prádla.
Od šály ke svetrům
Pamětnice si jistě vzpomenou, že na základní škole byly hodiny výuky ručních prací, kde se šilo, vyšívalo, pletlo a háčkovalo (hoši měli místo toho práce v dílnách). Pro některá děvčata to nebyla žádná novinka, a jejich šikovné ruce se jen kmitaly.
Vždycky jsem jim trochu záviděla – nadýchané čepice s bambulemi, rukavice se všemi prsty na správném místě a svetry se složitými copánkovými vzory rostly spolužačkám pod rukama. Navíc k tomu, že to tak uměly, se ještě jejich výtvory ocitaly na výstavkách pro rodiče…
Moje výrobky byly vždycky trochu „umudlané“, nepravidelné (což jsem napravovala napařováním pleteniny), a o složitých vzorech jsem si mohla nechat jen zdát. Zůstala jsem u ok hladce, obrace a někdy později jsem pochopila i anglická oka. Ale i s tím se dá žít a plést s chutí!
Háček není jen ryby
Háčkování údajně vzniklo v Číně a Tibetu, teprve v devátém století se začalo objevovat v Anglii. Technik háčkování je několik, nejčastěji se objevovaly tři styly: bosenské háčkování připomínalo spíše tkaninu, tuniské háčkování zase pleteninu.
Nejsložitější technikou bylo a je irské háčkování, kde plastické motivy napodobují paličkované benátské krajky. V současnosti se můžete setkat i se strojním háčkováním, ale ruční práce má stále svůj půvab a styl.
Když si vzpomenu na háčkovaný přehoz pečlivě naaranžovaný na ustlaných manželských postelích, je mi jasné, že naše maminky a babičky věnovaly svému koníčku všechen volný čas. Vzory pro přehozech (a také záclony) byly pečlivě předkresleny na čtverečkovém papíru a řadu po řadě musela pletařka sledovat předlohu.
Nebyla televize, počítače, a při ručních pracích se dalo dobře poslouchat rádio. Bylo tedy víc volného času, a proto mohly vznikat tak rozměrné záclony a přehozy. Právě tak jako háčkované dečky a ubrusy všech tvarů a velikostí, které byly snad v každé domácnosti.
Krajky jako pápěří
Pokud jste někdy viděli, jak vzniká paličkovaná krajka, určitě jste pocítili obdiv k těm, kteří to umějí. Na textilním válečku spousta špendlíků, přízových nití a paliček – a ty se jen kmitají v šikovných rukách krajkářek.
Krajkové límečky a manžety prý jsou znovu módní, ale moc k vidění nejsou. Krásné jsou ale paličkované obrázky: třeba motiv květin nebo ptáků ze světlé příze na tmavém podkladu. Jemná krása paličkované krajky se hodí i do moderního interiéru, a vybírat je z čeho.
Obrázky se dají koupit v prodejnách uměleckých řemesel, a pokud se k tomu rozhodnete, určitě neodejdete s jedním kouskem. Na zdi se také lépe vyjímají alespoň dva nebo tři paličkované výtvory pod sklem.
Chlouba nevěsty – vyšívaná výbava
Vyšívání je z ručních prací patrně nejstarší zdobící technikou, v Egyptě a Číně zdobily švadleny výšivkami oděvy dávno před naším letopočtem. Jistě i v Evropě se vyšívalo současně se šitím, ale nejstarší uchovaný kus výšivky je koberec z jedenáctého století pocházející z Francie.
K vyšívání stačí opravdu málo: bavlnka, jehla a tkanina, na kterou chcete vyšívat. K dobrým mravům u šlechtických dcer patřilo umění vyšívat různými technikami. Jistě si vzpomenete na obrazy křehkých dívek sedících s vyšívacím rámem u okna – často se tvářily, že je vyšívání moc netěší.
Vyšívalo (zdobilo se) kde co: svrchní oděvy, spodní prádlo, přehozy, ubrusy, dečky, kapesníky, vyšívaly se „kuchařky“ zavěšované na zeď v kuchyni. Vyšívat veškeré ložní prádlo do výbavy musela být úmorná a piplavá práce. Dodnes si vzpomínám, jak jsem mívala ozdobný rohový vzor z polštáře otisknutý po ránu na tváři. Babička měla ložní prádlo nejen pečlivě vyšité, ale i naškrobené…
Do moderního bytu si těžko pořídíte vyšívané polštářky, ale vánoční prostírání a ubrusy mají svůj půvab i dnes. A do moderní kuchyně docela dobře zapadnou jednoduché vyšívané obrázky s kuchyňskými motivy.
Zkuste to, jednoduchý vzor nepokazíte, a i když neuděláte patnáct set stehů za minutu jako vyšívací stroj, budete mít dobrý pocit z vlastního výrobku.
Drhání bylo nedávno v módě
Stačí umět dva uzly – jeden plochý a jeden žebrový, sehnat si provaz umělý nebo sisalový, (stačí i příze), k tomu trochu představivosti, a můžete drhat. V sedmdesátých a osmdesátých létech se drhalo nebo kupovalo drhané všelicos: dekorace na zeď, závěsy na květináče, a různé náhrdelníky a ozdůbky do vitrínky.
Dnes už samoúčelné lapače prachu tolik netáhnou, ale užitkové drhané výrobky jsou žádané.
Drháním se s úspěchem zabývají i muži, vytvářející spíš větší dekorativní prostorové předměty, jako jsou různé dělící stěny, koberečky, nebo závěsy.
Omladina s oblibou vyrábí drhané náramky, šikovné ruce udělají i drhané jemné náušnice s přívěskem na krk. Pásky a tašky jsou nejen krásné tvarem a barvami, ale také hodně vydrží.
Jak je vidět, s ručními pracemi to není vůbec zlé. Vychází spousta knih, z kterých se můžete leccos naučit, a nepřeberným zdrojem „výuky“ v různých technikách ručních prací je pochopitelně také internet.
