3 typy milenek: Která má největší šanci na úspěch?

Milenka z donucení

„Má žena mi nerozumí. Ty jsi tak jiná. Já tě miluju. A chci být s tebou. Zítra jí to řeknu. Pozítří, popozítří, za měsíc.“ Nikdy! Větší než tohle klišé je už jen mrakodrap v Dubaji. Jestli nejste masochistka nebo zrovna netrénujete do soutěže Faktor strachu aneb Ukaž, co všechno skousneš, měla byste od podobných řečí uhánět rychleji než Dlouhý s Širokým a Bystrozrakým na ramenou. Tedy ovšem za předpokladu, že si nechcete jen tak povyrazit a vlastně vás vůbec nezajímá, co partner říká a stále dokola slibuje. Protože být „ta druhá“ je festivalem ztrát. Přijdete o víc než jen o iluze.

Milenka z přesvědčení

Některé ženy se ujmou role milenky, aniž by čekaly, že budou upgradovány na manželku nebo alespoň první oficiální partnerku. A je jedno, jestli jsou single, nebo na ně doma čeká muž a děti. Proč? Prostě proto, že je to baví. Kvůli lásce, vzrušení, sexu, z nudy, z nedostatku nebo přemíry sebevědomí. Důvodů je moc. Zdá se vám tahle varianta lepší než předchozí? Odpadá stres z úkolu vyštvat někoho od lože a od stolu. Milenky z přesvědčení nejspíš netrápí, že je někdo sune na druhou kolej jako vagon, kterému pak nezbývá než oddaně reznout a zoufale čekat „na připojení“. Ale – pokud mají doma svého „prvního“ partnera – mohou se dostavit výčitky. A taky mohou být časem unavené z věčného vymýšlení služebních cest, vín s kamarádkami, srazů spolužáků. To, co se zdá zpočátku dobrodružné, se promění v pracnou nudu. Navrch korunovanou rizikem, že „to praskne“ a bude malér. „Zřejmě může existovat situace, kdy je role milenky akceptovatelná a příjemná. Podle mého je však nutné dodržet tři podmínky. Za prvé, žena do vztahu nevkládá mylná očekávání. Za druhé, muž je natolik taktní, aby nemluvil o svém primárním vztahu, pokud na něm reálně nechce nic měnit. A za třetí, oba jsou natolik rozumní, že si vztah užívají diskrétně. Jenže, upřímně řečeno, to bývá velmi vzácná konstelace,“ konstatuje Tomáš Vašák.

Šťastná milenka

Je podkategorií obou už zmíněných. Ale disponuje vlastnostmi, které mění mučednice v královny. Má smysl pro humor, hodně jiných zájmů, umí si užít radost z lásky, a hlavně neřeší. Neřeší! Ví předem, do čeho jde, nic moc nečeká a její heslo je: uvidíme. Veselá žena, která vlastně nic nechce, je pro sokyni pohroma o síle islandské sopky. Takže se může lehce stát, že to zkrátka vyjde. Zamilovanost, pohoda a báječný sex vyústí v údiv: vždyť ty jsi nejlepší ženská mého života. Chce to ovšem zvláštní talent – být trochu femme fatale. Anebo prostě mít štěstí. To když narazíte na člověka, se kterým je jasné, že jste ho měla potkat (a on vás), než si našel svoji současnou. A že jen nepříznivá souhra náhod vás nebo jeho vmanévrovala do jiného (divného) vztahu. V takovém případě jste totiž tou první bez ohledu na aktuální pořadí.

Jeho žena mu prý nerozumí, a proto je mu s vámi dobře. Jakou roli ale hrajete vy? Jste Šťastná milenka, nebo navždy druhá?

Vlaďka, 28 let

„Seznámili jsme se na internetové seznamce. Psal, že hledá lásku. Myslím, že měl raději napsat rovnou, že sex. To, že je ženatý, jsem se dozvěděla náhodou po půlroce intenzivního „postelového“ vztahu. Byl totiž z jiného města a jezdil za mnou pravidelně do mého bytu. Většinu času jsme trávili v něm. Až jsem ho jednou představila kamarádce, která se stavila ve chvíli, kdy ode mě odcházel. Poznala ho a zeptala se mě, jestli vím, že má dítě a manželku. Byla to hrozná náhoda, znala ho díky svému příteli. Svět je malý… Hned jsem mu volala a chtěla, aby mi řekl, jak se věci mají. Nezapíral. Ještě několikrát jsme se sešli, ale bylo to už jiné. Přestali jsme si volat. Prostě jsem si ho zakázala. Ale možná i proto, že jsem do něj nebyla až tak moc zamilovaná.“

Eva, 29 let

„Pavla jsem potkala ve třiadvaceti. Nijak zvlášť se mi nejdřív nelíbil, ale byla s ním legrace a hodně toho věděl. Měl vlastní firmu, byl pořád v pohybu. Imponoval mi. Pozval mě párkrát na oběd a pak na večeři. A potom i na výlet. Ani nevím jak, ale najednou jsem byla zamilovaná. Sex jsme měli poprvé u něj v bytě. Všimla jsem si, že je tu víc pokojů a do jednoho zavřel dveře. Ale v tom jeho byla jen jedna postel. Po několika týdnech, když jsem byla zamilovaná až po uši, se přiznal, že má manželku. Jen o dva roky starší, než jsem byla já. Jemu tehdy bylo čtyřicet. Říkala jsem si, nemají děti, tak proč bych nezabojovala. A tak jsem bojovala…

Byl to příběh jako z příručky s názvem „Nemanželský vztah – tipy a triky“. Tajné schůzky, víkendy plné samoty, výčitky a věčné otázky: kdy už jí to konečně řekneš. A taky mnoho telefonátů, ve kterých mě oslovoval Zbyňku. To byl jeho kamarád. Hrůza. Ztratila jsem trpělivost a za jeho ženou si došla. Abych jí řekla, ať už mu konečně nedělá problémy a rozvede se. To mi totiž přesně tvrdil – že ona se rozvádět nechce a vyhrožuje, že ho připraví o majetek. Že se s ní musí v klidu dohodnout. Věděla o mně. Ale smála se mi do obličeje, prý se společně baví tím, jak jsem neodbytná. Řekl jí, že po něm „jedu“ a on se mě snaží odhánět. Ještě pár měsíců jsme občas skončili v posteli. Pořád jsem ho milovala.

Samozřejmě mi řekl, že si jeho žena vymýšlí. A já mu uvěřila. Bylo mi dvacet osm, když jsem řekla dost. Při jedné hádce mě hrozně urazil. Ale po pravdě, tehdy se o mě začal zajímat můj současný muž. Tak se mi od milence odcházelo líp. Nebýt jeho, nevím, jestli bych se v tom příšerném vztahu neplácala pořád. “ Jana, 35 let

„Náš příběh má šťastný konec. I když začal hodně podivně. A vlastně byl na začátku taky plný mileneckých klišé. Byla jsem vdaná a měla malou dceru. Jenže s manželem jsem si přestala rozumět. Strašně žárlil, i když neměl vůbec důvod, pořád mě hlídal. A to mě od něj paradoxně úplně vzdálilo. Čeho se bál, se stalo.

Našla jsem si jiného. Nejdřív jako ‚relax‘, vytvořila jsem si vlastní svět, kam nemohl a kde mě nikdo nesledoval, svět, kde jsem se zase smála. Humor a pohoda se totiž z mého manželství úplně vytratily. On byl taky ženatý a měl dokonce děti dvě. Po roce jsme zjistili, že bez sebe nemůžeme být. Oba jsme to řekli doma, rozvedli se a vzali. K mé dceři z prvního manželství přibyl společný syn. Manželovy děti zůstaly s mámou, ale pravidelně k nám chodí. A dvakrát za rok jedeme všichni na dovolenou. “