6 věcí, které by se ženy měly naučit od mužů
1. HRÁT SI JAKO DĚTI
Umíte si představit, že dvě hodiny létáte po bytě s dronem, aniž byste s ním někam něco důležitého přemisťovala nebo to přineslo jiný výsledek? Anebo, že budete z papírového obalu brčka skládat obrázek ve tvaru motýlích křídel? Zatímco z žen se dětinskost vytrácí kolem třinácti let, muži jsou hračičkové po celý život. Je to dáno historicky, od nepaměti je žena vychovávána k zodpovědnosti, zatímco klukům je ponecháno více volnosti. Mohou za to i kulturní vzorce.
„Všimněte si, v kolika filmech, seriálech a televizních inscenacích je muž prezentován jako hravý tvor,“ říká psycholog Petr Šmolka a dodává: „Kluci mají také k dispozici podstatně víc hraček pro rozvoj tvořivosti. Zatímco panenka zůstane vždycky panenkou, o kterou je potřeba se starat.“
Tvořivost jde ruku v ruce s hravostí a hravost se spontánností. Díky ní se nezabýváte tím, co si o vás myslí ostatní. S takovým přístupem se jednodušeji žije a snáz obhajují i ty nejdivočejší nápady. Chcete to podobně? Zkuste si aspoň jednou týdně vyhradit hodinu pro činnost, v níž nepůjde o výsledky ale o pocit si co nejvíc užít.
2. SOUSTŘEDIT SE NA JEDNU VĚC
Kolikrát mám pocit, že můj muž pouze předstírá, že se opravdu stoprocentně soustředí na jednu věc a kvůli ní nemůže dělat nic jiného, dokonce ani odpovědět na jednoduchou otázku. Ale i kdyby stoprocentní zaujetí čímkoli pouze hrál, je to vlastnost hodná následování. My ženy se chováme přesně opačně. V jeden okamžik dovedeme diskutovat, vařit, tahat nádobí z myčky… a deset dalších věcí.
Výsledek je však takový, že nic neděláme pořádně. Přitom je dokázáno, že multitasking je výmysl (neumějí ho ani počítače) a mozek se v každém okamžiku dokáže zabývat pouze jedinou věcí. Zkusme se tedy od mužů naučit jejich schopnost zaměřit pozornost jen na jednu věc, kterou díky tomu uděláme na sto procent.
3. MÍT SAMA SEBE NA PRVNÍM MÍSTĚ
Muži jsou často považováni za sobce, kteří kladou sebe a své zájmy na první místo a na ostatní kašlou. Jak píše redaktor časopisu Woman´s Day Brendan Tapley, kritika přitom zaznívá hlavně ze strany žen, které jsou moderními knihami, časopisy a kurzy sice nabádány k sebelásce, ale její naplňování nám zatím moc nejde. Byly jsme vedeny k tomu rozkrájet se pro druhé, věnovat jim všechen svůj čas i energii a nemít pak už ani jedno pro sebe.
Bohužel pravda je i taková, že spousta žen si tento stav „užívá“ – zabývat se druhými nás svým způsobem chrání před tím, abychom nemusely řešit své vlastní problémy, podívat se do sebe a třeba i zjistit, že vůbec nevíme, kam směřujeme, proč vlastně děláme, co děláme, a podobně. Pojďme se od mužů naučit dát alespoň občas sama sebe na první místo a nebrat to jako hřích, že tedy nemáme rádi nikoho jiného. Sebeláska a láska nejsou protiklady, ale naopak se vzájemně posilují. Muži o tom nečtou, muži podle toho žijí.
4. MLUVIT K VĚCI
Ronald Levant, profesor psychologie na University of Akron, říká, že jedna z největších výhod mužství je asertivita, kterou se nebojí projevit. Muži jsou velmi přímí a mluvení v náznacích jim nic neříká. Když něco chtějí nebo se jim něco nezdá, řeknou to na rovinu. Ať žádají v práci o vyšší plat, nebo se jim nelíbí plán rodinného víkendového výletu, nebudou dlouho chodit kolem horké kaše.
„Ženy vyrostly v přesvědčení, že musí být příjemné, laskavé, empatické, musí se zavděčit, a toto přesvědčení bohužel přetrvává dodnes, což jim spoustu věcí zbytečně znesnadňuje,“ říká Levant, mimo jiné odborník na gender.
„Možná to máme ze sportu, vždyť skoro všichni jsme odmalička něco hráli, byli členy nějakého týmu, kde jsme se naučili, že je naprosto správné se na někoho naštvat, vyříkat si věci na rovinu a klidně si dát i facku, když to vyčistí vzduch. Ve fotbale nemůžete říct ,to ale není fér, že Ron dnes zůstane na lavičce, pojďme to zařídit, aby mohl hrát‘, tam je to prostě ,Ron to podělal, nemá formu, dnes musí zůstat sedět‘,“ říká americký reportér Robin Roberts.
Mužům se díky schopnosti být asertivní přisuzují menší sklony k intrikaření a větší schopnosti čistějšího boje, což dělá jejich život ve výsledku jednodušší.
5. NEŘEŠIT A NEPLÁNOVAT
Co udělá muž jako první, když má hlad? Nají se. A co žena? Nejdříve se podívá na hodinky, jestli je ten správný čas, tedy doba snídaně, oběda, večeře nebo svačin mezi nimi. Podobně spontánně a řekněme nekomplikovaně (dělají jen to, co se musí a co je naprosto nezbytné) přistupují muži i k dalším věcem v životě. My ženy umíme dokonale plánovat, promýšlet a řešit každou maličkost, aby nás pokud možno nic nezaskočilo.
Plánovat je užitečné, ale stojí to hrozně moc energie a sama na sobě vidím, že když věci nejdou podle představ, mám tendenci panikařit a obviňovat sama sebe z neschopnosti – měla jsem to přece tak dokonale promyšlené, kde jsem zase udělala chybu?!
Nemluvě o tom, že si vlastně absolutně zapomínám užívat přítomnost a život celkově, neboť žiju v přesvědčení, že abych mohla, musím ho nejdřív naplánovat, zařídit a eliminovat všechny potenciální katastrofy. Tak to ale nefunguje. Život se nemusí „dělat“. Přijde prostě sám od sebe a stačí si ho užít, což muži dobře vědí. A úplně upřímně, žádná reálná katastrofa ještě nikdy nebyla ani zpoloviny tak hrozná jako ta v mé hlavě.
6. OCHOTA RISKOVAT
Když jsem na sociálních sítích při přípravě tohoto článku položila otázku, co by se měly naučit ženy od mužů, ochota riskovat byla nejčastější odpovědí. Novinářka Julie Zeilinger z internetového deníku Huffington Post si myslí, že ženy ji v sobě mají, a říká, že „údajná neochota žen riskovat je mnohem méně zakořeněná v přírodě a v genech než v tom, jak ji denně živíme ve svých hlavách“.
Jinými slovy, není podle ní pravda, že by ženy nechodily do rizika. Jestli to dělají v takové míře jako muži, je téma jiné, které by si zasloužilo samostatný článek. Co je ale zajímavé, když jsem ženy požádala, aby „ochotu riskovat“ trochu popsaly, ukázalo se, že nezávidí mužům ochotu riskovat jako takovou, ale spíš schopnost „riskovat s lehkostí“, nebo jak napsala jiná „nepřemýšlet nad rizikem do té míry, že si ho rozmyslím“.
Není tedy ochota riskovat jen špatné pojmenování větší rozhodnosti a schopnosti pustit se do akce hned poté, co nás napadne, bez dumání o možných následcích a vytváření scénářů budoucích katastrof? A nevracíme se tím tak trochu zpátky k předchozímu bodu? Prostě méně mluvit (třeba o tom, že ženy nejsou ochotné riskovat), méně přemýšlet a řešit (například jak to udělat, abychom byly ochotné riskovat více) a prostě to častěji zkoušet – ostatně jak to dělají muži.
Článek vyšel v časopise Moje psychologie.
