Ale kde ty přátele stále brát?
Zdá-li se vám toto tvrzení jako příliš obecné, pak vězte, že jsou opravdu studie, které prokazují vliv úzkých přátelských vztahů na kvalitu lidské paměti v pozdním věku či výskyt srdečních chorob. Mít dobré přátele „se vyplatí“, o tom není pochyb! Ale kde je vzít? Že taková otázka může být namístě, dokazuje i další sociologická světě. Upozorňuje na fakt, že 24 % z dotázaných má pocit, že nemají blízkého přítele, se kterým by mohli mluvit o věcech, které považují za osobně důležité.
Mnoho lidí projde naším životem a ne všichni aspirují na pozici našeho přítele. A i když tuto pozici obsadí, není nikde psáno, že tam už také setrvají navždy. Je to nikdy nekončící proces, jako by přátelé přicházeli a odcházeli. Zní to logicky, ale… Čím je člověk starší i lidsky zkušenější, tím více poznává, jak je těžké najít si nové přátele. Uznává tak cenu starých přátelství, která ho provázela jeho šťastnými i méně šťastnými životními etapami.
Byly doby, kdy přátelství bylo intenzivnější a poskytovalo pocit sounáležitosti, a přišly i časy, kdy si vybralo svou daň a vyžadovalo i vysokou míru tolerance a pochopení. Nejtěžší okamžiky pro přátelství jsou, když se v životě objeví někdo nový, a tím je narušena zaběhnutá rovnováha i pravidla. Kolikrát už se stalo, že přátelství „na život a na smrt“ se rozplynula jako pára nad hrncem během pár týdnů, vzápětí po tom, co si jedna z přítelkyň našla partnera nebo si jeden z kamarádů začal s novou holkou. Ale teď mě napadá, že od mužské části populace tolik stížností na „komplikace“ s přáteli neslyším. Zdá se, jako by muži měli větší předpoklady udržet si přátelství i „v dobách neklidných a plných změn“.
Nicméně věřím, že dovednost pěstovat životní přátelství není určena pohlavím. Jde o životní um, kterému je třeba se v průběhu života učit a snažit se ho rozvíjet. Nejde o dar, který buď máme, nebo nemáme, spíše bych řekla, že si přátelství buď aktivně vybudujeme, tedy i zasloužíme, nebo ne. Tak do pětadvaceti dostáváme bezplatné šance a většinou se seznamujeme snadno a rychle. Důležitost přátel sice vnímáme, ale okolnosti nás ještě nenutí se tolik namáhat, aby nám přátelé zůstávali. Nemusíme jim v našem životě držet pevné místo, protože se na ta jejich místa zatím nikdo nebo nic netlačí. Ale pak se věci začnou rychle měnit: a je tu životní partner, kariéra, rodina, stěhování, nedostatek času…
Aby přátelství přestálo i dialektiku každodenního života, potřebuje notnou dávku ochrany v podobě naší tolerance. Učíme se přijmout rozhodnutí našich přátel, byť my sami nejsme přesvědčeni o jejich správnosti a někdy i cítíme, že naše místo v jejich životě se trochu posunuje. Ale oni totéž prožívají také. Musí podstoupit tuhle zkoušku a podle toho, jak v ní všichni obstojí, bude přátelství zachováno nebo skončí. Je tedy na každém z přátel, zda se bude snažit druhého pochopit, nebo jestli si vybere nejprve roli ublíženého či uraženého a později roli mentorujícího nebo trestajícího. Neztrácíme pak při sporých osobních setkáních čas výčitkami ani soupeřením, kdo bude ten, který bude udobřován, a kdo na pranýři.
Dospělá přátelství mnohdy nestojí na tom, kolik času společně strávíme, ale spíš jak dlouho vydržíme žít bez sebe v přímém kontaktu, a přesto o sobě vědět, zajímat se o sebe a cítit vzájemnou přítomnost.
Autor: PhDr. Marta Boučková (Moje Psychologie)
