Alena (53): Jak se zbavit syna? Je mu 30 a mám ho stále na krku

Alenka bohužel nežije v říši divů, i když by si to vzhledem ke své situaci asi přála. Alena je dáma v nejlepších letech a ještě ráda by zažila, a v jistém smyslu i dohnala některé věci, které jí utekly, když se po rozvodu starala sama o tři děti. Nyní už mají starší dvojčata své vlastní domovy a stálé partnery. Obě dcery si zatím užívají volnosti a možností, které jim skýtá život bez dětí. Alenka jim může jen závidět, stále totiž žije se synem, kterého jak ona sama říká, příliš milovala a příliš se o něj starala.

Dvojčata malého brášku zbožňovala a pečovala o něj jako o domácího mazlíčka. A tím i zůstal…

Dan se narodil v sedmém měsíci těhotenství a několik dní bojoval o holý život, i proto jej celé dětství provázela řada menších zdravotních problémů. Byl droboučký, často nemocný, měl silné brýle a špatně slyšel na jedno ucho. Nicméně jeho intelektuální schopnosti byly vždy výrazně nadprůměrné. Za jeho sociální „opožděnost“ ale nesu plnou vinu já, a vlastně i celá naše rodina. V Danovi jsme vždy viděly příliš brzy vylíhlého vrabčáčka, kterého je třeba ochraňovat, umetat mu cestu a foukat na každé bebíčko.

V rodině jsme se toho chopily hned čtyři ženy: já, má matka a o čtyři roky starší sestřičky. Ty brášku zbožňovaly a pečovaly o něj jako o domácího mazlíčka. A tím i zůstal, je z něj líný bernardýn, který se plouží bytem, „spolkne“ na co přijde, polehává na gauči u televize nebo sedí u počítače a „počítá“. „Neruš, mami, počítám!“ je jeho nejčastější „vtipná“ věta, která v překladu znamená, že pracuje. Dan je dle mých kamarádek naprosto typickým nájemníkem „mamahotelu“ – je benjamínek, navíc s drobným hendikepem, jediný chlap v rodině a neživí ho ruce, ale hlava a počítač.

Vstává, když se vracím z práce domů…

S Danem bydlíme v maličkém bytě 2 + kk. (Mimochodem nechápu, jak jsem tu mohla žít s třemi dětmi.) Dan má svůj pokoj, já spím v obýváku s kuchyňským koutem. Když jsem měla přítele, to už holky byly z domu, neměla jsem si ho kam přivést. Leda bych si vzala v práci dovolenou a využila nepřítomnosti synátora, který v té době ještě nepracoval z domova. Nyní je vše ještě komplikovanější. Dan je živnostník a pracuje z domova. V židli má hluboký důlek, záda má kulatá jak želva krunýř, kterou rok od roku stále více připomíná – vzhledem i chováním. Naše želva ale pracuje v noci a přes den spí, má tedy obrácený režim než já. A tak se v noci šourá po bytě, štrachá v lednici, cosi hledá, rachtá – každý druhý den vstávám nevyspalá.

Želva vstane, když se vracím domů, má hlad, hledá čisté triko, bolí ji záda nebo hlava, hledá prášky na bolest – a to vše si bohužel má želvička zvykla dostávat ode mne. Ještě v dospělosti, když syn studoval na vysoké škole, jsem mu jistý servis velmi ochotně poskytovala, byla jsem pyšná, že přes své drobné hendikepy (a nelehké postavení v kolektivu vrstevníků – ať jim bylo 6 nebo 16 roků) velmi úspěšně studuje. Jenže potom vše fungovalo několik let jaksi ze setrvačnosti …a Danovi je najednou skoro 30!

Navíc se přidala ještě další emoce – mám o syna strach

Nejenže společným soužitím v podivném páru utíká život mně, ale samozřejmě i Danovi. Ale jak mám svému dítěti říct, aby si sbalilo fidlátka a našlo si byt? Kdybych měla peníze, byt mu koupím. Jenže bohatá jsem opravdu nikdy nebyla. Navíc si neumím představit, jak by sám hospodařil. Živý by byl z uzenin, sušenek, kávy a limonád, celé dny a noci by trávil v jednom triku a teplákách. Až teď skutečně vidím, jak jsem mu svou láskou a starostlivostí uškodila. Často si vzpomenu na svého tátu, který měl už před 20 lety pravdu: „Prosim tě, Aleno, nejlíp uděláš, když ho necháš bejt.

Má svojí pravdu, tak ho nech, ať si párkrát natluče hubu, on už si najde svou vlastní cestu životem. Blbej nejni!“ Bohužel jsem tatínka nikdy neposlechla a umetala cestičky na všech frontách, aby byly pro Dana co nejbezpečnější. Kdyby si alespoň našel dívku! Kdyby se zamiloval, měl by alespoň nějakou motivaci změnit životní styl – úplně přirozeně a bez tlaků z mé strany. Ale dívku si doma u počítače nikdy nenajde. Vůbec nevím, co dál. Všechno se ve mně pere; chtěla bych žít svůj život a zažít ještě lásku a dobrodružství, ale zároveň miluji svého syna a nechci, aby si myslel opak. Navíc se přidala ještě další emoce, mám o syna strach, to co se svým životem provádí je stále víc k pláči. (Alenka, 53 let)