Andrea (47): Jsem mezi dvěma mlýnskými kameny. Mám zachránit syna nebo vztah?

Zachránit syna, nebo partnerský vztah?

Jsem drcena mezi dvěma mlýnskými kameny, mezi dvěma životními láskami, a vůbec nevím, které mám dát přednost – jiným způsobem totiž má situace velmi pravděpodobně řešit nepůjde. Z jedné strany na mě tlačí syn, strach o jeho život, který už jednou visel doslova na vlásku, z druhé strany mě drtí má životní láska. Muž, který se v mém životě nečekaně objevil, miluje mě, dává mi sílu a po šedivých letech i radost ze života a optimismus do dalších dní. Jenže tihle dva muži vedle sebe žít nemohou – neumí a nechtějí. I když nový přítel to několik měsíců zkoušel! Snažil se, pomáhal mi a byl mi oporou. Jeho rozhodnutí „já, nebo on“ mu nemám za zlé, chápu ho.

Můj syn je tři roky závislý na pervitinu. Ve svých devatenácti letech je troska. Váží stěží padesát pět kilo, zuby má jako stařec, pleť jako vosk a duši jako modelínu – pro matku není větší utrpení než vidět své dítě v takovém stavu! Syn se bohužel neštítí okrádat, podvádět a obelhávat své nebližší. I přesto ho miluji. Z toho, jak žije, mě bolí srdce a mám o něj každý den hrozný strach!

Vždy, když zachrastí jeho klíče v zámku, si oddechnu, že je doma a je živý

Vše začalo v době, kdy se syn na prahu puberty přestěhoval ke svému otci, s nímž jsem už patnáct let rozvedená. V sedmnácti letech se ale stěhoval zpět, jeho otec ho vyhodil a já ho za to tvrdě odsuzovala. Bývalý manžel si se mnou tehdy dohodl schůzku a vše mi vysvětlil. Věděla jsem, že syn řeší problémy s drogami, exmanžel mi v té době pravidelně volal, byli jsme spolu dokonce dvakrát u syna ve škole, ale závažnost celé situace jsem si ještě plně neuvědomovala. Byla jsem naivní a přesvědčovala sebe samu, že jde o experiment, ze kterého syn vyroste.

Jenže syn měl období experimentování dávno za sebou, nešlo už o marihuanu nebo jiné takzvaně lehké drogy, ale o pervitin a jehlu. Manžel se synovi s mou podporou nejprve snažil pomoci, ale pak se rozhodl k velmi tvrdému kroku. Potom, co syn utekl z léčení, nedodržoval dohody a několikrát doma manželovi a jeho přítelkyni něco ukradl a zpeněžil, ho exmanžel vyhodil. Syn šel pochopitelně ke mně a já udělala tu chybu, že jsem ho litovala a bývalého manžela nepodpořila.

Syn šel do sebe a já (nezkušená) si gratulovala, že vše vyřešila mateřská láska a důvěra. Jenže tehdy jsem ještě neměla s pervitinem zkušenosti. V této příjemné době se ke mně také nastěhoval můj přítel, životní láska, o které jsem od rozvodu snila a prahla po ní. Toužila jsem opět cítit, že mě někdo miluje, podporuje, respektuje a touží se mnou strávit zbytek života.

Exmanžel se rozhodl podat trestní oznámení

Přítel se synem zpočátku vycházel, snažil se ho podporovat a motivovat k učení, dokonce ho i doučoval a povedlo se mu připravit syna na reparát. Jenže syn po prázdninách do školy nenastoupil a místo toho na týden zmizel. A spolu s ním bohužel i vcelku vysoká hotovost. Když se objevil, bylo jasné, že jsem žila v iluzi a situaci viděla tak, jak jsem toužila, aby vypadala realita. Po rozhovoru s bývalým jsem totiž zjistila, že syn už v době kdy „sekal latinu“, odcizil a prodal některé cennosti z bytu exmanželovi matky, která každé léto tráví na chalupě. Klíče syn vymámil od důvěřivé sousedky.

Bývalý muž se rozhodl k razantnímu kroku, podat trestní oznámení! K mému zděšení jej podpořil i můj přítel. „Přeci nemůžeme na syna poslat policii, dostat ho mezi kriminálníky a vzít mu šanci na normální život!“ křičela jsem tehdy na exmanžela do telefonu. Nakonec se za syna přimluvila i tchýně a „ex“ trestní oznámení nepodal.

Syn se nakonec omluvil a velmi děkoval, že jsme mu ještě dali šanci. Až tehdy jsem si všimla, jak strašně moc se mění. Jak hubne, schází, jak zvláštně se pohybuje, ošívá, jak divně mluví, jak se celá jeho osobnost rozpadá a drolí. Z mého syna se stával někdo jiný. Připomínalo to změnu hobita Smeagola v podivného a nešťastného Gluma z mého oblíbeného Pána prstenů. Jenže syn šel opět do sebe, babičce vymaloval kuchyň a vyklidil sklep. Vše bylo zapomenuto.

Všichni mi naznačují to samé…

Ze školy syna kvůli absencím vyhodili, takže začal brigádničit. I přes synovu snahu se ke skeptickému exmanželovi názorově přidal i přítel, který mi řekl, že kvůli synovi uvažuje o stěhování. Prý mě syn zničí, a pokud doopravdy nebude chtít sám, nikdo mu nepomůže. Ale jak může chtít sám, když mu droga bere osobnost, vůli a svobodu?

Velmi mě to zasáhlo, s přítelem jsem byla šťastná, měli jsme stejnou vášeň, turistiku a lyžování, a společný čas na cestách patřil k nejkrásnějším chvílím, které jsem za posledních dvacet let svého života prožila. Chtěla jsem žít svůj život, ale zároveň zachránit život syna. Nikomu nepřeji prožívat to obrovské napětí, tíhu a strach, které v sobě nosím. Už jsem byla takřka rozhodnutá, že tehdy čerstvě plnoletý syn půjde z domu – pomohu mu zařídit levný pronájem, a budu jej zpočátku i platit, pokud se však syn bude ambulantně léčit. Jenže syn v té době zkolaboval, měl slabou mozkovou mrtvici a skončil v nemocnici. Z nemocnice šel samozřejmě domů. Mohla jsem nechat sotva padesátikilového, na kost vyhublého a vyčerpaného kluka samotného v neosobním pronájmu? V garsonce bez teplé vody, sprchy a s jedním topením?

Už jsem byla za dvěma psychology, kartářkou i psychiatrem. Beru prášky na nervy, přítel se stěhuje, ale zatím se nerozcházíme. Všichni mi naznačují to samé, mám syna nechat nést důsledky jeho rozhodnutí a musím mu přestat dělat zachránce a poskytovat hotel, sice by tak padal na dno pomaleji, ale zato by mě zcela jistě stáhl s sebou. Nakonec prý skončím sama, bez přátel, bez lásky, bez peněz i bez syna. Ale co když ne! Co když mu lze pomoci? Pokud by se synovi něco stalo, do smrti si budu vyčítat, že jsem ho opustila. Kdo se svým dítětem neprošel peklem závislosti, naprosto netuší, o čem mluvím.