Anežka (37): Adoptovali jsme dítě, ale teď ho nechceme. Máme morální právo ho vrátit? | E15.cz

Anežka (37): Adoptovali jsme dítě, ale teď ho nechceme. Máme morální právo ho vrátit?

Anežka (37): Adoptovali jsme dítě, ale teď ho nechceme. Máme morální právo ho vrátit?

TN

Když jsme si konečně přinesli domů vytoužené miminko, nemohli jsme být šťastnější. Adoptovali jsme chlapečka! Jenže půl roku na to měl manžel těžkou nehodu, jejíž následky jsou trvalé. Péči o oba dva nezvládám. A muž navíc na dítě úplně zanevřel.

Nikdy nebudu mít vlastní miminko!

To, že já a Milan spolu nikdy vlastní dítě mít nebudeme, jsme zjistili dva roky po svatbě. Před ní jsme spolu několik let chodili, pak se vzali a prakticky ihned se začali snažit o miminko. Když se ani po roce nezadařilo, zmínila jsem se své lékařce. Ta mě sice uklidnila, že rok je naprosto standardní doba snažení, přesto mě pro můj klid poslala na kontrolní vyšetření.

Bohužel se ukázalo, že nemohu mít děti. Respektive že šance, že by se to podařilo přirozenou cestou, je tak půl procenta. Vzhledem k mé diagnóze mi lékaři nedoporučili ani umělé oplodnění a rovnou mi navrhli, že pokud chci dítě, je pro mě prakticky jedinou cestou adopce.

Trvalo několik týdnů, než jsem se z té zprávy vzpamatovala. Nikdy nebudu mít vlastní miminko, svou krev! Ale Milanův citlivý přístup a jeho jednoznačné ano pro adopci mě přesvědčily, že je to cesta, kterou se chceme dát. A tak jsme se zaregistrovali a čekali…

Mysleli jsme, že tohle štěstí bude věčné

Uběhly ale ještě další dva roky, než se z nás stali rodiče. Nejprve spousta pohovorů a testů, než nás vůbec schválili jako možné adoptivní rodiče, a pak ještě nekonečnější období čekání. Pravda, měli jsme docela striktní kritéria, jaké dítě chceme - naprosto zdravé, bez handicapů, bez drogové minulosti rodičů, ne romské ani nečeské národnosti. Zpětně si říkám, že za tuhle naši povýšenou vybíravost přišel oprávněný trest.

Vloni koncem prázdnin mi zazvonil telefon a na druhé straně zazněla ta dlouho očekávaná otázka: Stále máme zájem? Mají pro nás tříměsíčního chlapečka. Když jsem Davídka poprvé uviděla, zamilovala jsem se na první pohled. Den, kdy jsme si ho přivezli domů, byl nejšťastnějším v našem životě.

V dalších měsících jsme se všichni sžívali. Přece jen bylo něco jiného začít s tříměsíčním miminkem, které už více vnímá a komunikuje, než s úplným novorozencem. Vtipkovali jsme, že jsme alespoň přeskočili období kolik a prdíků. Pár měsíců na to jsme se pak stali konečně Davídkovými rodiči oficiálně i po právní stránce. A mysleli si, že tohle štěstí už potrvá napořád.

Manželova autonehoda všechno změnila

Bylo to něco málo přes půl roku, co jsme měli Davídka doma, když měl můj muž cestou z práce autonehodu. Nemohl za ni, způsobil ji jiný řidič, který mu nedal přednost a najel do něj na křižovatce ve velké rychlosti z boku.

V prvních dnech jsem se bála, jestli vůbec přežije. O Davídka jsem se starala jaksi mimoděk, byla jsem jako ve zlém snu a fungovala jaksi automaticky. Lítala jsem mezi malým a nemocnicí a to ještě jen díky kamarádce, která mi malého na dvě hodiny vozila v kočárku. Milan rodiče nemá a moji žijí na druhé straně republiky, takže mi pomáhat nemohli.

Když se Milanův stav změnil z kritického na velmi vážný, ale stabilizovaný, ulevilo se mi. Doufala jsem, že to nejhorší už bylo a vše se začne zlepšovat. Jenže můj muž už nikdy nebude zdravý. Po nehodě má těžké následky, velmi omezenou hybnost. Ze dne na den zestárl a ze zdravého chlapa kypícího život se stal starý muž. Navíc velmi zapšklý muž.

Je to už přes půl roku a já se snažila, opravdu ano. Ale čím dál víc mi docházely síly, protože jsem na všechno byla sama. Ne péči o miminko i o manžela. A nejen to. Milan veškerou moji snahu bojkotuje a ještě mi veškeré konání ztěžuje. Zanevřel na život, je naštvaný na celý svět a nejvíc - naprosto nelogicky - na malého Davídka.

Odmítá se o něj starat, někdy se na něj za celý den nepodívá. Prcek zrovna začal chodit a já nevím, co dělat dřív. Milan jako by snad při pohledu na něj víc vnímal, že z něj je vlastně mrzák, nevím, jak jinak si jeho chování vysvětlit. Na malého je někdy vyloženě zlý, ten tomu samozřejmě nerozumí a mně může srdce puknout, když to vidím.

Nemůžu se starat o oba dva...

I já se přitom někdy k Davídkovi nechovám, jak bych měla, protože jsem zkrátka přetažená, unavená, nešťastná z manžela, který se nechová láskyplně ani ke mně, a pak stačí, aby batole jen rozlilo vodu, a já na něj křičím. Pak si za to okamžitě nadávám, brečím a tím ho matu ještě víc.

Před měsícem mi muž řekl strašnou větu: „Myslím, že bychom měli Davida dát pryč. K někomu, kdo ho bude opravdu chtít.“ V první chvíli jsem vůbec nechápala, jak to myslí. Pak jsem se na něj strašně rozkřičela. Ale Milan jen pokrčil rameny: „Nevím, jak ty, ale já chtěl dítě, když jsem byl zdravý. Teď se nedokážu postarat ani sám o sebe, natož o malé děcko. Vlastně o to ani nestojím. Myslím, že když jsme ho přebírali, byla jiná situace, a nikdy by nám nemohl zazlívat, kdybychom se ho vzdali. Vždyť by to bylo i pro jeho dobro, to musíš sama vidět.“

Ještě pár týdnů jsem to vidět nechtěla, ale teď se čím dál častěji přistihnu při myšlence, že má muž možná pravdu. Nenávidím ho za to, ale pořád je to můj manžel a já ho v jeho stavu nemůžu opustit. Ani kvůli dítěti. Davídek je s námi chvilku, určitě by si zvykli na někoho jiného. V současné situaci mu nedokážu dát, co potřebuje. A sama s ní být nemůžu, to Milanovu nemohu udělat. Vím, že by mi srdce puklo, kdybych se ho vzdala. Ale co když to pro něj bude opravdu lepší? Nemáme morální právo ho v naší situaci „vrátit“? A jde to vůbec? Ještě jsem nesebrala odvahu po tom pátrat…

Anežka, 37 let

Autor: TN
 

Články odjinud

Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!