Bít či nebít - toť otázka...
Už samotné slovní spojení “fyzický trest” bývá zdrojem různých představ - pro někoho je tělesný trest plácnutí po zadku, někdo si pod tímto pojmem představuje bití, po kterém zůstávají modřiny. Jakási oficiální definice fyzického trestu říká, že je to druh trestu, při němž je použita fyzická síla a cílem je způsobit potrestanému bolest. Ani to nám ovšem příliš nepomůže, a tak se na fyzické tresty zkusíme podívat jinak.
To se nedělá...
Budeme se zabývat trestáním dětí, předpokládejme tedy, že různé sadomaso techniky patří do jiné kategorie “trestu”. A dále předpokládejme, že test je opakem pochvaly - tedy jakási reakce na chování dětí, které nebylo správné či vhodné, je potřeba to dětem dát najevo, upozornit je na fakt, že TO SE NEDĚLÁ a tuto informaci jim z pozice autority vštípit.
Naprostá většina lidí, a to jak dospělých, tak (překvapivě) dětí, se podle průzkumu shoduje na tom, že takzvané výchovné lepance nebo plácnutí pres zadek či pres prsty následující několik slovních varování jsou dobrým způsobem, jak upozornit dítě, že překročilo pevně stanovenou hranici. Malé děti si vcelku snadno propojí vlastní akci “rozbila jsem Pepíčkovi bábovičku” s maminčinými slovy “Nedělej to” a plácnutím pres ruce a nazlobeným výrazem a zapamatují si, že bábovičky se nerozbíjejí.
Maminka (nebo tatínek, babička, teta… laskavý čtenář si doplní sám a my pro zjednodušení budeme i nadále používat generový stereotyp) je totiž obvykle autorita a člověk číslo jedna, děti nechtějí, aby se zlobila a ani nechtějí, aby je komandovala a plácala pres ruce, chtějí, aby si s nimi hrála nebo jásala nad jejich stavbami.
Přednášky - pomohou?
Pětiminutová přednáška na téma “podívej, jak je to Pepíčkovi líto” je v naprosté většině případů ztráta casu - dítě bud celý proslov ještě nedokáže sledovat a pochopit, anebo to už dokáže… a současně ví přesně jak je to Pepíčkovi líto, ale je mu to jedno a příště to udělá znovu, protože (při vší úctě) ty tri minuty keců ho nijak neobtěžují.
Bohužel nejčastějším jevem je kombinace přednášky a dlouhého a planého vyhrožování, že Evička dostane kvůli rozkopávání bábovek na zadek. Evička je sice malá, ale není blbá, takže dobře ví, že na zadek nedostane a po dobu přednášky a vyhrožování si klidně muže dělat svoje.
Ono zmiňované plácnutí má totiž na dítě ten efekt, že jej vytrhne z činnosti, kterou právě provádí a donutí je se nad ní zamyslet a současně naplno vnímat, co k tomu říká dospělý. Plácnutí pres ruce upozorní dítě, že zkoušet stahovat ubrus ze stolu se nedělá, pravděpodobně ho to zastaví a ono se muže s maminkou podívat, co všechno by tím způsobilo.
Děti samozřejmě nevychovává věčné komandování a plácání, důležitá je tady opět důslednost. Pokud budeme ve všech nežádoucích situacích opakovat, že tohle se nedělá, a lehký “fyzický trest” použijeme v krajních případech, o nějakém násilí na dítěti nemá smysl vůbec mluvit a “trest” zafunguje spíše jako upozornění.
Na druhou stranu nejviditelnější, nejbrutálnější a rozhodne nepřijatelnou formou fyzického trestání dětí je jejich týrání. Všichni si určitě pamatujeme takzvanou Kuřimskou kauzu, kdy skupina lidí, která se mela o děti starat a vychovávat je, pomocí krutých a často zbytečných fyzických trestu formovala spíš loutky než lidské bytosti. Opakované brutální násilí těžko bude fungovat jako trest za drobné přestupky (třeba hození odpadku na zem, nikoli do koše) či jako varování před nebezpečím (strkání nůžek do zásuvky), dítě si spíše zapamatuje, že ať udělá cokoli, bude následovat bolestivý trest a bud se bude bát sebemenší činnosti, anebo mu naopak bude jedno, co dělá - trest přijde vždycky. Na tom, že týrání dětí je nemorální a nepřípustné se pravděpodobně shodnou všichni lidé se zdravým rozumem.
Otázkou ovšem je, jestli se všichni shodneme na tom, co už je týrání a co ještě není. Když otec přistihne dvanáctiletého synátora, jak už poněkolikáté mučí na dvoře králíka, propadne spravedlivému hněvu a řemenem vytaženým z kalhot takzvaně seřeže dítku zadek do kulata, je to týrání, nebo není? Dokáže synátor rozlišit mezi tím, že dostal od otce na zadek a týden si nesedne, a tím, že sám něco podobného prováděl těsně předtím králíkovi?
Tady vzniká nejvíc vášnivých debat. Když totiž dítě vychováváte pomocí jakéhosi kontinuálního násilí, považuje ho za normální součást života a bude totéž provádět i svému okolí, aniž by se nad tím jakkoli pozastavovalo. Podobně děti nakonec dojdou k závěru, že je jedno, jestli nechtěně shodily se stolu džbán nebo úmyslně hodily sousedům kámen do okna - v obou případech je totiž někdo seřeže latí nebo řemenem. Je to ještě autoritativní výchova nebo už týrání? Odpověď je na delší debatu plnou definic, nicméně i bez nich je nám jasné, že bez rozlišování míry provinění a odstupňování případných trestu opravdu jakékoli násilí, i sebemenší, nemá žádný výchovný význam.
A co že tedy výchovný význam má? Bít, či nebít? Podle dětí, které vyplňovaly anketu na jednom serveru určeném přímo pro ne, je odpovědí Nebít - ale s tím, že výchovný lepanec či plácnutí samy za bití nepovažují a dokonce si myslí, že je vhodné pro stanovení jakýchsi mantinelu.
Autor: Jana Michlová
13. července 2010
