Bojíte se žraloka víc než vzteklého sousedovic psa?
Mám hrůzu z létání. S blížícím se termínem odletu mi stoupá v těle hladina neovladatelného neklidu, která vrcholí křečovitým a čistě zdvořilostním úsměvem směrem k vítající letušce, usednutím na přidělené místo a okamžitým utažením bezpečnostního pásu do polohy zvané „odkrvení dolních končetin“.
V hlavě se mi přehrávají nejvýraznější momenty seriálu o leteckých katastrofách, následují myšlenkové pochody na téma: proč jsem nezůstala raději doma nebo alespoň nenapsala svému pětiletému synovi tklivý dopis, v němž mu sdělím, jak má po mém tragickém skonu žít dál. Přehnané? Souhlasím.
Je mi jasné, že pád letadla je to poslední, co mi hrozí, a cestování po D1 je v tomto ohledu nesrovnatelně nebezpečnější činnost. Přesto jsou mé pokusy o racionální přístup zadupány do země velmi živou představou volného pádu končícího brutálním nárazem do skály a jistou smrtí. A takových nás jsou miliony.
ŠTĚSTÍ PŘEJE PŘIPRAVENÝM
Prapůvodní funkcí strachu je vyslat impulz k vyhodnocení aktuálně hrozících rizik a postupné tříbení intuice, díky níž se jim můžeme předem vyvarovat. Jednoduše řečeno – dávat si pozor. Ruku v ruce s reálnými obavami se však vynořují i ty méně pravděpodobné, které umí zastínit i skutečné nebezpečí. Paradoxně se tak někdy víc bojíme situací, které nám, minimálně ze statistického hlediska, hrozí několikanásobně méně než činnosti, kterým se běžně věnujeme. Je zkrátka mnohem pravděpodobnější, že člověka srazí auto, než že ho sežere žralok, přesto představa konce v obřích tesácích vyvolává v lidech mnohem intenzivnější projevy strachu. Proč?
SÍLA INSTINKTU
Vznik těchto obav má vysvětlitelný základ, opírá se totiž o několik principů, které instinktivně vedou k obranné reakci. Prvním je strach o život podmíněný nečekanou konfrontací s nebezpečným protějškem. Patří sem jedovatí pavouci, hadi, divoké šelmy apod. Tito živočichové sice byli pro naše dávné předky skutečnou hrozbou, dnes však o medvěda nezavadíme. I tak v nás ale zůstala zakořeněna tendence se bát.
MIMO KONTROLU
Významným faktorem strachu je také potřeba kontroly, jejíž ztráta nás děsí a následně může odvést naši pozornost od skutečných rizik. Americký psycholog David G. Myers v této souvislosti uvádí, že například lyžování, tedy činnost z kategorie „pod kontrolou“, představuje tisícinásobné riziko poškození zdraví než obávané potravinové konzervanty. Podobné je to s řízením auta, které považujeme za bezpečnější oproti létání, protože na rozdíl od letadla můžeme právě my šlápnout na brzdu a situaci ovlivnit. Ve skutečnosti je však více obětí automobilové dopravy než té letecké.
TADY A TEĎ
Další princip vychází z okamžitého ohrožení – víc než spotřeba dvaceti cigaret denně nás děsí přistání letadla, protože představuje nebezpečí v krátkodobém horizontu. Kouření přitom patří co do zdravotních následků k nejrizikovějším faktorům. Pravděpodobnost, že se letadlo zřítí, je minimální, zpráva o leteckém neštěstí se však nesmazatelně a hluboce vryje do paměti bez ohledu na ojedinělost. Nevýhodou tohoto způsobu přepravy je navíc kombinace více obávaných jevů zároveň – kromě výše zmíněné (ne)kontroly je to také strach z výšek.
OBRAZY V HLAVĚ
Svoji roli hraje také obrazová paměť, v níž si uchováváme záznamy nejrůznějších dramatických událostí. Patří sem ty reálné, například video dokumentující náraz letadla do Světového obchodního centra v New Yorku, ale i fiktivní, jako například Čelisti, po jejichž prvním uvedení se skutečně zvýšily obavy z napadení žralokem. Televizní, tištěná i internetová média po celém světě nabízejí vysokou koncentraci děsů a jsou v tomto směru spolehlivým zdrojem. Ve výsledku je člověk vystaven permanentnímu přísunu strachu, který se zabydluje a posléze žije vlastním životem.
NEZNÁMÉ A NEČEKANÉ
Častou příčinou strachu jsou nové, nepoznané či nezažité situace a jevy. Provázejí je obavy ze zásahu neznámého elementu do zaběhnutých kolejí i pocit ohrožení na životě. Výsledkem je aktivace obranných mechanismů, které mohou však částečně zkomplikovat racionální pohled na věc a vnímání kontextu. Příkladem je loňská epidemie eboly v Africe, která vyvolala vlnu obav z nákazy. Ve Spojených státech se stala příčinou masové hypochondrie a paniky, navzdory minimálnímu riziku. Paradoxem je, že ročně zde podlehnou tisíce lidí na následky běžné chřipky.
VÝHRA V LOTERII
Zmiňovaný psycholog David G. Myers přirovnává strach ze statisticky málo pravděpodobného nebezpečí (v kontextu leteckých útoků z 11. září) ke všeobecnému dojmu z velkolepé výhry v loterii. V případě, že někdo získá prémiový jackpot, vnímáme jeho úspěch a skutečnost, že je doopravdy možné vyhrát. Neuvědomujeme si ovšem zbylou část příběhu, tedy miliony vsazených tiketů, na něž nikdo nevyhrál zhola nic. V případě tragické události je to stejné – jen naopak. Letecké neštěstí stojí v popředí, potvrzuje naše nejčernější obavy a zastiňuje miliony letů bez nehody a bezpečně přepravených cestujících. Zůstává jen poznatek, že je skutečně možné nedoletět.
ČEHO SE BÁT?
Strach, že se nám nebo našim blízkým něco stane, je přirozený. V mnoha případech však dostanou hlavní roli katastrofické scénáře a přehnané obavy z věcí, které se nás ani bezprostředně netýkají, nebo je nemáme šanci ovlivnit. Pravděpodobnější nebezpečí, od jídelníčku přes stres až po odkládání návštěvy u doktora, naopak často nevnímáme. Některá rizika můžeme zmírnit svépomocí, u jiných nezbývá než doufat, že se nám vyhnou.
Americký server sixwise.com zveřejnil nejčastější příčiny úmrtí, kterých se obyvatelé Spojených států obávají.
1. Na prvním místě se bez překvapení umístila letecká nehoda. Podle statistik však na osobu připadá toto riziko jednou za 19 000 let.
2. Stříbro bere žralok. Podle záznamů vedených v rozmezí let 1580–2014 ovšem zemřelo tímto způsobem v USA 35 osob, celosvětově dělá celkový počet 497 obětí.
3. Třetí příčka patří vraždě, která není sice tak ojedinělým jevem, počet obětí nevyléčitelných nemocí ji však šestinásobně převyšuje.
Článek vyšel v časopise Moje psychologie.
