Budou zásnuby zase důležité?
Jsem vdaná dva roky. Svatbu tady v Americe někomu popisuju jednou za půl roku, ale konverzaci na téma „jak tě požádal o ruku“ vedeme společně s různými přáteli, známými i neznámi lidmi jednou za měsíc. Chtějí slyšet mou verzi, potom jeho verzi, potom nám leckdy opakovaně líčí, jaké zásnuby prožili oni. Postupem času jsem zjistila, že za mořem je velký rozdíl mezi „mít přítele“ a „být zasnoubená“, a setkala jsem se i se ženami, které se dokážou hluboce urazit, když nerozlišujete mezi boyfriend a snoubenec.
V Česku jsem dostala otázek na detaily zásnub málo a ani mě nikdy nikdo neopravil, že jeho vztahový status už je vyšší než partner nebo partnerka. Američané jsou podle mé zkušenosti, aspoň co se popisu zážitků a pocitů týká, obecně velmi sdílní. Jak postupně zjišťuju, i z obyčejného nákupu se dá udělat desetiminutová historka, opředená detailním rozpitváním všemožných emocí, i kdyby měla být řeč jen o chybějícím oblíbeném sýru. Na druhou stranu, přemýšlela jsem, neodrážejí mé české versus americké zážitky celkově laxnější přístup Čechů k zásnubám, ale i k rituálům vůbec? A pokud ano, čím to je?
Petra Gatek, zakladatelka svatební agentury s působností v Praze a v Londýně, říká, že Češi neprožívají zásnuby tak intenzivně jako třeba Britové: „Důkazem toho jsou zdejší úspěšné agentury, které se zabývají pouze plánováním zásnub. Muži řeší do posledního detailu, jak je uskuteční,“ říká Petra. Její známý Angličan například pozval snoubenku do kostela St. Paul´s, kde ji ve Whispering Gallery (to, co tichounce říkáte, se nese po oblouku k osobě, která stojí na druhé straně kostela, pozn. red.) pošeptal žádost o ruku. „Slečna ho uslyšela a zašeptala zpátky své ANO. Dokonce svůj romantický příběh poslali do novin, které mají zarámované a pověšené doma,“ vykresluje.
Petřina slova o české nedůležitosti zásnub potvrzuje socioložka Lýdia Petráňová, která je považována za největší odbornici na zásnuby v Česku. Její poslední velký výzkum z roku 2008 ukazuje, že zásnuby jsou důležité pouze pro necelých 13 % osob.
SNOUBENCI, NEBO OBČANÉ?
Institut zásnub má původ v římském právu a podle Lýdie Petráňové byl důležitý zejména do vzniku občanské společnosti v 19. století. Tehdy se zásnuby odehrávaly obvykle pod dohledem rodičů, kteří pro své nezletilé děti vyhledávali partnery pomocí profesionálních dohazovačů. „Sňatkem vznikla nová ekonomická jednotka, kterou bylo třeba předem profesionálně zabezpečit majetkem a rovností rodu,“ vysvětluje socioložka Petráňová. Sama se vdávala před padesáti lety, kdy zasnoubení bylo ještě dost rozšířené, tenkrát už z jiných důvodů. Zasnubovaly se přeinzerce devším páry před odchodem muže na základní vojenskou službu. Ta trvala minimálně dva roky a zásnuby byly předběžným zadáním, slibem věrnosti plus poselstvím rivalům. „Snoubenci si vyměňovali dopisy a vojna byla pro vojáka snesitelnější. Dívka coby snoubenka za ním mohla jezdit na návštěvu a on dostával opušťák, aby mohl navštívit ji. Po skončení povinné vojenské služby obvykle následoval sňatek,“ dodává.
Zásnuby podle ní z české společnosti úplně nevymizely, ostatně od roku 1998 jsou znovu součástí českého práva. Dnes jsou spíš projevem reprezentace než intimním slibem. Důvody odtažitosti vůči rituálu přitom není složité určit. Jde o kombinaci faktorů zahrnujících vše od slábnoucího vlivu rodičů po existenci antikoncepční pilulky včetně u Čechů silné odtažitosti k tradicím i despektu k oficialitám všeho druhu. „Když spolu nesezdané páry léta žijí v jedné domácnosti, nemají, proč by se zasnubovaly,“ říká Petráňová. Podle jejího výzkumu považuje 60 % Čechů zásnuby za nedůležité a dává jim zhruba stejnou váhu jako faktu, jestli nevěsta je, nebo není panna.
BUDOU ZASE V MÓDĚ?
Statistika z loňského roku ukazuje, že téměř polovina všech českých dětí má rodiče, kteří spolu žijí na psí knížku. Ve Spojených státech se mimo manželství rodí téměř polovina prvorozených dětí s tím, že rodiče odkládají sňatek, v USA pro řadu lidí jeden z největších výdajů za život, na dobu větší ekonomické stability. Jestli nám život na psí knížku opravdu vyhovuje, je otázka. Pokud si přečtete některou z internetových diskusí na téma zásnuby nebo svatby, musíte nabýt dojmu, že Česko je země plná žen zoufale toužících po klečících mužích i bílých šatech, které si navzájem sdělují strategie, jak ho přimět, aby se konečně vyjádřil. Ať ale ženy jakkoli naznačují, nic se neděje. A podle psychologů je pravděpodobné, že ani nebude. Platí totiž, že čím déle spolu muž a žena žijí na psí knížku, tím menší chuť mají muži chuť ženit se, a když už náhodou ano, zásnuby úplně přeskočí.
Petr Duchek, který provozoval svatební agenturu, tvrdí, že otázka zásnub má co dělat s důvěrou člověka ve společenské rituály a tradice, která ze strany porevolučních dospívajících a dospělých nebyla zrovna moc silná. Rodičovské rady se braly nikoli jako to, z čeho je dobré vzít si příklad, ale co je důležité pečlivě prověřovat, neustále o tom pochybovat, případně úplně bojkotovat.
Jenže možná podobně jako se v poslední době vracíme od kariér k rodinám či ze supermarketů na farmářské trhy, v budoucnu se vrátíme i k rituálům včetně zásnub a manželství. „I v Česku se to pozvolna děje,“ říká Petra Gatek: „V řadě případů se přitom nejedná jenom o žádost o ruku a předání prstenu. Lidé se začínají vracet i k tradici, kdy snoubenec přijde požádat o ruku rodiče nevěsty a přinese květinu matce nevěsty i nevěstě samotné.“ Petr Duchek ji doplňuje, že jakmile uznáme smysl statutu manželství, zásnuby k tomu logicky přibudou. „Zásnuby jsou jako předkrm před hlavním chodem. I když s někým člověk chodí deset let a má s ním dítě, je žádost o ruku důležitým symbolem, že to myslí vážně,“ uzavírá.
CO PRO NÁS ZNAMENAJÍ?
Můj známý David se předloni zasnoubil a poté oženil po osmi letech vztahu. „Napřed jsem si říkal, že to dělám spíš kvůli rodičům a Marcele, protože jsem věděl, že o zásnuby i svatbu stojí. Pokud mám být upřímný, myslel jsem si, že když pokleknu s prstýnkem, nebude se dít naprosto nic. Měl jsem pocit, že vším důležitým už jsme si prošli a tohle na atmosféře mezi námi nic nezmění,“ přiznává. Ale ono se něco změnilo. „Neumím to přesně popsat, jen mezi řádky cítím, že vztah mezi námi je o krok dál, o stupeň výš, je pevnější, lepší, i když jsem si vědom, že to zní jako klišé,“ říká.
Kamarádka Kamila se vdávala loni už podruhé v životě. Dlouhou dobu tvrdila, že o žádné cukrbliky nestojí. Když za ní Antonín přijel na víkend do Říma, kde byla na služební cestě, a na Španělských schodech, kde seděli s kávou a croissantem, vytáhl ze saka prsten a poklekl, tvrdí, že se „rozložila na pidisoučástky“. Ačkoli ještě před rokem by nad tím nejspíš mávli rukou, dnes oba shodně tvrdí, že opticky možná přežité rituály našich předků mají svou sílu a je naivní až hloupé je podceňovat jen kvůli tomu, že doba pokročila. „Zásnuby udělaly náš křehký život silnějším a hodnotnějším,“ řekla Kamila. A zdaleka to není kvůli diamantovému prstenu.
A propos, prsten. Na internetu už zhruba dva roky visí video (Why Engagement Rings Are a Scam), které říká, že zásnubní prsten a doporučení, že by měl být v hodnotě tří měsíčních platů, je nejlepší marketingová strategie všech dob a jeden obrovský podvod, neboť cena diamantů se ani zdaleka neblíží ceně šperku. V tomhle videu také zazní, že když prsten náhodou budete chtít prodat, záhy zjistíte, že je kdekoli mimo váš prst nebo domov vlastně bezcenný. Zvláštní je, že lidé pohybující se v tomto odvětví nijak netají, že zásnubní šperk není investice finanční. To, co mu dodává hodnotu, za kterou ale platíte v obchodě, je specifikum okamžiku a citová investice, emoce a rituál, který se pojí s láskou.
Článek vyšel v časopise Moje psychologie.
