Čeho před smrtí litujeme?

Když Australanka Bronnie Ware začala psát blog, na němž zveřejňovala svoje postřehy z péče o umírající, setkala se s enormním zájmem čtenářů. Během prvního roku si její texty přečetly víc než tři miliony lidí. Zájem o téma, které na první pohled nepůsobí příliš optimisticky, ale které se bytostně dotýká každého, přiměl autorku, aby své poznatky vydala knižně. Z publikace s názvem Čeho před smrtí nejvíce litujeme se stal světový bestseller a před třemi lety ji vydalo i české nakladatelství Portál.

Bývalá zpěvačka, skladatelka a dokonce bankéřka, která dokázala na vrcholu kariéry opustit zaměstnání a odejít do pečovatelské služby, v ní o svých zkušenostech říká: „Mnoho let jsem pracovala v paliativní péči. Se svými pacienty jsem poznala, že člověk hodně roste, když čelí smrti. Naučila jsem se nikdy nepodceňovat lidskou kapacitu růstu. Některé změny byly neobyčejné. Každý z mých klientů čelil různým emocím: popření, strachu, výčitkám a nakonec přijetí. Každý z nich našel před smrtí mír, každý z nich! Život je volba. Volte proto vědomě, moudře a upřímně.“

Její nejčtenější blogový příspěvek, který později rozpracovala v knize, se jmenuje Pět věcí, kterých před smrtí nejvíce litujeme. Popisuje v něm myšlenky, se kterými se u svých klientů setkávala nejčastěji. Téměř každý z umírajících prý vyslovil alespoň jedno z těchto přání: Kéž bych měl odvahu žít opravdu podle sebe, ne podle očekávání druhých. Kéž bych tolik nepracoval. Kéž bych měl odvahu vyjádřit své city. Kéž bych si udržel vztahy se svými přáteli. Kéž bych si dovolil být v životě šťastnější.

POSLEDNÍ BILANCE

V Česku žádný relevantní výzkum, který by se zabýval myšlenkami a přáními umírajících, neexistuje. Psychosociální pracovnice Jindřiška Prokopová z domácího hospice Cesta domů, která dlouhodobě pracuje s umírajícími, zdůrazňuje, že každý odchod je unikátní a zobecňovat moc nelze. „Je to oblast velice křehká a niterná. Na smrt se nedá úplně připravit a každý ji prožívá jinak. Jsou devadesátiletí, kteří nechtějí umřít a litují spousty věcí, které nestihli, můžou být třicetiletí, kteří jsou se svou smrtí smíření a už nepotřebují vůbec nic… Nic není špatně. Když se v té situaci lidé nechají vést k tomu, co je pro ně důležité, tak je to všechno v pořádku. I to, že se z nějakého důvodu zlobí, že něčeho litují, to všechno tam má své místo.“

Jindřiška Prokopová prožívá se svými klienty poslední dny jejich životů, fázi, kdy už mají životní bilancování většinou za sebou. „Jedna z mých zkušeností z kontaktu s umírajícími je, že v těch posledních chvílích už kolikrát nemají kapacitu přemýšlet o tom, co by bývali změnili a udělali jinak, protože mají spoustu práce se svým zdravotním stavem, se zvládáním běžných potíží. Je možné, že spoustu toho zvažování, bilancování a přemýšlení mají ti lidé zpracované, zvládnuté, protože se tomu věnovali už předtím. No anebo taky vůbec.“

CO VŠECHNO UTEKLO

Jindřiška Prokopová se prý u svých klientů nejčastěji setkává s lítostí nad tím, co neudělali. Že někam nejeli, s někým se neviděli. Málokdo prý lituje toho, co udělal, a to i v případě, že to udělal špatně. Také si ve chvíli, kdy čelí nějaké definitivnosti nebo nevyléčitelnosti, mnoho lidí začne uvědomovat, že to, co prožili, bylo vlastně hezké a že si toho málo vážili. „Teprve až když o něj přicházejí, dokážou ocenit svůj každodenní všední život,“ říká.

Na rozdíl od toho, co ve své knize popisuje australská pečovatelka, prý v Česku málokdo lituje toho, že pracoval. „Zřejmě to souvisí s naší kulturou a s naší novodobou historií, ale většina lidí je moc ráda, že mohla pracovat. V tuto dobu umírá generace, která stihla revoluci v produktivním věku, mnoho lidí stihlo rozjet vlastní firmu, najít si práci, která je bavila a naplňovala. Mnozí zažili předešlou dobu, kdy byla často práce nesmyslná a bylo těžké v ní najít potěšení. Takže ti nelitují. Spíš se na poslední chvíli snaží své dílo někomu předat.“

Na otázku, zda někdo z umírajících lituje toho, že nedostatečně vyjadřoval své city a nedovedl svým blízkým dát najevo, že je má rád, Jindřiška Prokopová krčí rameny: „To vám v Česku málokdo řekne. Ale stává se, že v sobě umírající najednou tu kuráž objeví.“ Může to vypadat třeba tak, že starý a nemocný člověk začne pečovatelce říkat, že by byl bez své ženy úplně bezradný.

„Nemocní to často řeknou nepřímo, někomu třetímu, zdravotní sestře, příbuzným. My podporujeme to, aby to dokázali říct i té osobě do očí. Ptáme se: A ví to vaše paní? Řekl jste jí to? Snažíme se jim dodat odvahu. A pak většinou slýcháme: No, ona to ví. Tak se snažíme naznačit, že by bylo možná prima, kdyby to v tuhle chvíli slyšela přímo. Ale pokud to vnitřní nastavení chybí, tak se to vyčarovat nedá, to je jasné. Pro někoho může být srdečná věta ‚mám tě rád‘ něco samozřejmého a běžného, pro někoho i to, že se má na své blízké usmát, může znamenat obrovský krok, který dosud neudělal.“

BÝT SÁM

Bronnie Ware ve svém textu mluví také o lítosti nad přetrhanými přátelskými vazbami. I to je podle Jindřišky Prokopové v terminální životní fázi velice individuální. „Jsou lidé, kteří jsou rádi, když je navštěvují jejich přátelé, u dlouhodobě nemocných je určitě nějaká fáze, ve které se kolem nich střídají lidé, ale pak se většinou čas nachýlí a sami umírající už o velkou společnost nestojí. Jednak už nemají sílu, nechtějí, aby je tak lidé viděli, a také nechtějí dokola čelit utěšování, protože vědí, že ‚to nebude dobrý‘. I když jsou to silní, extrovertní lidé, najednou chtějí být sami jen s nejbližšími.“

Podle Prokopové je to tím, že přátelé, kteří nejsou bezprostředně zahrnutí do péče, najednou mohou působit jako lidé z jiného světa. Tváří v tvář umírajícímu prožívá řada lidí rozpaky, neví, jak si s tou situací poradit. „Ale určitě je to okamžik, který hodně stmelí rodinu,“ říká. „Když jsou děti nebo vnoučata někde ve světě, komunikují alespoň přes Skype, hodně lidí, kteří můžou, skutečně sedne na letadlo a přiletí. Ale je to složité, umírání nějaký čas trvá. A je dobře, že nevíme, kdy ten konec přijde.“ A jak se z myšlenek a přání umírajících ponaučit pro současný život?

„Toho je určitě hodně,“ říká Jindřiška Prokopová. „Třeba dělat věci tady a teď, abychom nelitovali, že nám něco podstatného uteklo, chovat se hezky k lidem, abychom neměli výčitky, rozmýšlet si priority. Brát život se vším všudy, s veškerou roztodivností, která v něm je obsažená. A rozhodně dělat práci, která přináší radost a pocit smysluplnosti,“ vyjmenovává. Zároveň je přirozené na smrt nemyslet. „Je úplně v pořádku, že dokud jsme zdraví, na svoji smrtelnost nemyslíme. Nelze žít pod Damoklovým mečem ve strachu, co bude zítra,“ uzavírá.

Článek vyšel v časopise Moje psychologie.