Charita: Kolik dát a komu?

Zkuste si položit otázku: Proč vlastně pomáháte? Američtí ekonomové Steven Levitt a Stephen Dubner by vám řekli, že nejspíš uvedete jeden z těchto důvodů: 1. jste altruističtí, 2. máte špatné svědomí a chcete díky tomu mít ze sebe lepší pocit. Pak je tu ale ještě třetí důvod, o kterém se moc nemluví: když vás někdo požádá, abyste darovali peníze (nebo víte, že by se to mělo, třeba proto, že byly Vánoce), společenský tlak je tak silný, že vás přiměje poddat se, ačkoli ze všeho nejvíc byste si přáli, aby vás nikdo neoslovil. Tohle zažívám v praxi několikrát denně.

Takřka na každé páté křižovatce, na které v těchto dnech zastavím ve Washingtonu, kde žiju, stojí žebrák. Každý, kdo v tu chvíli zabrzdí na červenou, ho má přímo před očima. Zvláštní je, že když stojím na křižovatce jako první, mám sice výčitky, že mu nic nedávám, ale jsou znatelně menší ve srovnání s momenty, kdy zastavím několikátá v řadě a vidím, jak řidiči přede mnou stahují okénko a dávají. Kolikrát už jsem takto podlehla, ačkoli původně jsem vlastně nechtěla. Nejednalo se o to, že by mi v budoucnu chyběl dolar, co jsem mu dala.

Ale že o pár křižovatek dál se celá situace opakovala, a než jsem dojela domů, stalo se mi totéž ještě dvakrát. Připadala jsem si, inu, využitá, což není zrovna pocit, který bych si chtěla odnést z dobročinnosti. Jenže poslední dobou nemám hřejivý pocit ani z toho, že přispívám na vzdělání patnáctileté Djenabou z Guineje a koňům z Karlovarska na seno. Ve skutečnosti totiž nedělám nic víc, než že jsem zadala v bance dva trvalé příkazy. Nejspíš bych na sebe měla být hrdá, že část svého příjmu odevzdám potřebným, vždyť tak by to přece mělo být. Místo toho se ale v Americe, charitativní velmoci světa, dostavuje lehká výčitka: Není to přece jen trochu málo?

DÁRCOVSTVÍ JAKO LIFESTYLE

Narodila jsem se a většinu svého života prožila ve společnosti, která o dobročinnosti přemýšlí úplně jinak než ta, ve které momentálně žiju. Srovnávat pomoc v Česku a v USA nelze už z historického hlediska. Amerika je sice zemí s vysokou životní úrovní, ale člověk o ni musí denně bojovat. Věci, které u nás považujeme za samozřejmé – relativně slušné školství, zdravotnictví, jsou tady předmětem dlouhodobých rodinných diskusí a složitých systémů půjček. Zkrátka tu nikdo nic nedostane zadarmo. Nejspíš právě proto se tu charita nebere jako něco, co děláte tím, že odvádíte polovinu svých příjmů na daně, ale jako samozřejmá součást národní identity, kterou provozujete, aniž dokážete lidem jako já pořádně vysvětlit proč.

Dárcovství ve Spojených státech představuje neuvěřitelná 2,2 procenta hrubého domácího produktu. Většina peněz přitom nepřichází od firem jako v Česku, ale od individuálních dárců. Myslím, že ta částka není dána jen smýšlením lidí, ale také spoustou jednoduchých a rafinovaně vymyšlených příležitostí s využitím už zmíněného sociálního nátlaku. Například jdete nakoupit do supermarketu, účet je na 56,80 dolaru a u pokladny se vás zeptají, jestli ho chcete zaokrouhlit nahoru a dvacet centů věnovat tam či onam, nebo přispějete jednorázově deset dolarů a firma, ve které pracujete, částku automaticky navýší na dvojnásobek.

Celé to začíná být ještě zajímavější ve chvíli, kdy zjistíte, že si díky pomoci druhým navíc můžete splnit určité sny – třeba zaběhnout newyorský maraton, kam je jinak než skrze charitu, které přislíbíte přispět zhruba 3000 dolarů, prakticky nemožné se dostat. Ale aspoň neházím peníze do podivné kasičky kdesi u východu z metra. Amerika mě byznysovým pojetím dárcovství učí přistupovat k němu méně idealisticky a více samozřejmě. Ne jako k dobrodějství, za které bych se měla plácat po zádech, ale jako k přirozenosti, kterou bych měla, mám-li se dobře, a to mám, automaticky přijmout do svého světa.

NEJEN DÁVAT, ALE I POMÁHAT

Dárcovství je v Americe ale jenom jednou z cest, jak dělat charitu. Druhou obrovskou příležitostí je dobrovolnictví. Zatímco doma v Česku neznám člověka, který by pravidelně přispíval na charitu jinak než posláním určité peněžní částky (a tím netvrdím, že žádní takoví lidé nejsou), v Americe jsem ještě nepoznala takového, který by kromě šeku neposílal také sám sebe: balit a rozdávat potraviny chudým, uklízet útulek pro opuštěné psy a kočky, ale klidně i poskytnout zdarma třeba právní konzultaci.

Těch příkladů je milion a obvykle jsou svázané s tím, co je člověku blízké – geograficky, emočně, jakkoli. Bohulibé aktivity často vycházejí od církví nebo ze spolkového života. Pětaosmdesát procent Američanů se hlásí k náboženství a komunitní fungování společnosti má také velikou tradici. Ačkoli pořád jde o pomoc, ze které člověk hodně čerpá sám pro sebe (kromě dobrého pocitu studenti třeba slušnou praxi), v pozadí stojí něco mnohem důležitějšího, ideál lepší společnosti. Tady vám naopak Američané vysvětlí velmi přesně, proč odevzdávají svůj drahocenný čas někam zadarmo – impact, building better society, building better tomorrow jsou slova, která jsem slyšela jako odpověď na svou otázku.

Bylo to mimochodem na večeři se skupinou lidí, z nichž já jediná jsem nikde nedobrovolničila. V tu chvíli jsem se skoro styděla. A v tu chvíli mě napadlo, že možná právě tohle bude důvod, proč ačkoli pomáhám, nemám z toho uspokojivý pocit. V mém případě je to totiž taková charita napůl. Je to pomoc bez ideálu, že svět bude lepší, a bez konkrétního kroku, který bych k tomu podnikla. Na takový jsem si našla čas zatím jen jednou v životě, když jsem pro děti nemocné leukemií z FN Motol organizovala Halloween (už jsem chodila se svým budoucím americkým manželem). Byla to moje nejobávanější, ale také nejzábavnější a nejvíc naplňující dobročinná zkušenost v životě. Amerika mě denně tlačí, abych se po takových příležitostech rozhlížela častěji. A mezitím si můžu – třeba zaběhnout maraton.

JAK PŘISPĚT?

• Vyberte si problematiku, na které vám záleží a která je vám blízká.

• Je velký rozdíl, zda vaše peníze dostane nadace a nadační fond, nebo občanské sdružení, obecně prospěšná společnost nebo charitativní organizace. Nadace a nadační fondy jsou specialisty na získávání peněz od občanů, firem, z fondů EU. Když jim dáte peníze, musíte počítat s tím, že určitou část ukrojí náklady na chod těchto institucí. Navíc když se chcete dozvědět, jak peníze pomohly, musíte zajet zpravidla tam, kam je nadační fondy přeposlaly, což je většinou do neziskovek, obecně prospěšných společností, občanských sdružení a charit. To jsou konkrétní zařízení, kde vaše darované peníze pomohou přímo.

• Pokud se chcete zapojit jako dobrovolník, skvělý rozcestník pro začátek je www.dobrovolnik.cz. Většinou ale postačí zeptat se v okolí. Pomáhat nemusíte jen manuální prací, ale i tzv. pro bono službami, třeba právní konzultací, PR aktivitami a dalšími službami, na které se organizacím těžko shánějí peníze.

Článek vyšel v časopise Moje psychologie.