Chorobný lhář | E15.cz

Chorobný lhář

PhDr. Veronika Kavenská (Moje Psychologie)

Každý někdy lže, a kdo tvrdí, že ne, lže sám sobě nebo svému okolí. Nikdo z nás v tomto ohledu není nevinný. Najdou se ale mezi námi tací, kteří bez lži prakticky nedokážou fungovat a kterým bychom už nevěřili ani nos mezi očima. Hovoříme o nich jako o chorobných lhářích.

„Když přijde na téma lhaní, nedokážu si nevzpomenout na svého bývalého manžela,“ vypráví o svých nepříjemných zkušenostech Dalimila, dvaačtyřicetiletá lékařka.

„Strávila jsem s ním sedm náročných let a už brzy po svatbě zjistila, že se mu absolutně nedá věřit. Mělo mě varovat, že jsem od začátku věděla o jeho podvodech v práci. Šidil, kde se dalo, aby vydělal pár stovek, a když něco neměl včas hotové, nestyděl se vymyslet z fleku fiktivní příhodu, která ho ospravedlnila, případně hodila stín na některého z jeho kolegů. Podobně se brzy začal chovat i ke mně.

Doma se ukazoval čím dál tím méně a od známých jsem se dozvěděla, že má milenku. Neustále jsem na něho tlačila a snažila se přijít na to, co se mezi námi vlastně děje, ale marně. Libor lhal, jako by se nechumelilo. Jedna šílená výmluva za druhou, ale on mi je servíroval s ledovým klidem. Nepomáhalo nic.

Vždycky si našel něco, čím se ospravedlnil, takže jsem byla nakonec já tou zlou, která mu ‚nic nedopřeje, a tím ho nutí ke lži‘, ‚dělá z něho to, co není‘, případně tou, co se mu ‚hrabe ve věcech a špehuje, dokud něco nenajde, takže si za to může sama‘. Bylo to hrozné mít za partnera člověka, o kterém ani pořádně nevíte, kým ve skutečnosti je.“

Autor: Ženy - E15



Pokud chceme hovořit o chorobných lhářích, je vhodné zamyslet se nad otázkou, co to vlastně lež je. Hranice mezi pravdou a lží totiž může být někdy opravdu tenká. „Je zřejmé, že ve všech situacích, kdy neříkáme nebo jsme neřekli pravdu, nás není možno pokládat ihned za lháře. Například tehdy, když jsme sami byli oklamáni a uvěřili jsme sdělení, které nám někdo namluvil. Nyní šíříme nepravdivé informace a vůbec netušíme, že neříkáme pravdu. Těžko však říci, že jsme lháři,“ píše ve své knize doc. PhDr. Zdeněk Vybíral, Ph. D. A co neříkání pravdy? Když si necháme část svých myšlenek pro sebe? Máme na to nárok, nebo se tím již dopouštíme lži? Samostatnou kapitolou jsou pak milosrdné lži, tedy lži ze soucitu nebo pro ochranu druhého. Jste lhářem, když dítěti řeknete, že dárky nosí Ježíšek? A je nejlepším řešeními odpovědět na nevhodný dárek, že vás dotyčný zklamal?

Pravda a lež jsou pojmy dosti relativní. Bez určité míry lži bychom nemohli fungovat ve společnosti a navazovat vztahy s druhými. Nevěříte? Představte si tedy reakci vaší šéfové, které na otázku „Jak se daří?“ upřímně odpovíte: „Jak asi, jsem v práci, takže to nestojí za nic. Navíc jsem včera do noci vysedávala se známými na vínku, takže mě teď bolí hlava a vím, že můj výkon bude k ničemu. Nejradši bych šla domů hned, ale někam se zašiju a odejdu tak o hodinu dřív.“ Nebo z jiného soudku. Kolegyně si koupila novou sukni, která jí podle vašeho odhadu přidává deset kilo. Jaká bude vaše reakce na její nadšenou otázku: „Je super co, taky mě stála peněz. Co na ni říkáš?“

Jistou dávkou lži od nás život takřka vyžaduje. Pravda by mohla ublížit a zřejmě by nepomohla ani jednomu ze zúčastněných. Statistiky ukazují, že lžeme dnes a denně. „Seriózní odhad uvádí, že běžný člověk sděluje alespoň částečnou nepravdu až dvěstěkrát za den. Většinou lže slovy, mnohdy písemně, ale také úsměvem, polibkem a jinými mimoslovními projevy,“ uvádějí MUDr. Dita Šamánková a PhDr. Tomáš Novák. Kdy ale tedy hovořit o chorobném lhaní? Jak poznáme, že míra lži už překračuje onu nahlas nevyřčenou společensky akceptovatelnou hranici?

Psycholog Paul Ekman rozlišuje tři kritéria podstatná při rozlišování lži a jiného způsobu klamání. Jsou jimi kritérium úmyslu, tedy dotyčný lže vědomě a záměrně, možnost volby – je možné si vybrat mezi sdělením pravdy a lhaním – a nenaznačení adresátovi, že je obelháván. Toto poslední kritérium tedy ze skupiny lhářů vylučuje kouzelníky, profesionální vypravěče příhod, kteří si své historky vždy notně přifouknou, ale třeba i obchodníky, u kterých čekáme, že přehánějí nebo utajují určité skutečnosti, aby šlo jejich zboží na dračku. Můžeme tedy říci, že lhářem je člověk, který lže záměrně v situacích, kdy mohl říci pravdu, a snaží se, aby nikdo jeho lež nepoznal. Obvykle z toho má také nějaký prospěch, nemusí tomu tak ale být vždycky.

Proč lžeme

Důvody, proč se chorobní lháři pouštějí do spleti svých lží, mohu být různé. Jejich společným jmenovatelem, s výjimkou lhaní spojeného s duševní chorobou, bývá snaha zachovat si pozitivní sebeobraz. „Lží nebojujeme o přežití, ale o udržení obrazu toho, co jsme si zvykli považovat za sebe sama: člověka vyznačujícího se určitými znaky, patřícího do určité skupiny a podobně,“ vysvětlují MUDr. Dita Šamánková a PhDr. Tomáš Novák. Lhaní nám pak pomáhá překonat nepříjemné situace, se kterými nejsme schopni vyrovnat se přímo.

Někdy je důvodem pohodlnost a lenost, jindy strach nebo nedostatek kapacity situaci zvládnout. „Než bych se s manželem dohadovala o tom, že ve volném čase chodím s kamarádkou na kafíčko, místo abych ustavičně dřela na domě, který stavíme, raději si vymyslím, jak mě šéfová zaúkolovala a musela jsem zůstat v práci přesčas,“ vypráví o svých pravidelných lžích z pohodlnosti Vlaďka. Velký podíl tu má i zkušenost z dětství. Pokud někdo vyrůstal v rodině, kde byly lež, zapírání a manipulace na denním pořádku, je dost možné, že je jeho laťka v tomto ohledu nastavená jinde než u většiny lidí z jeho okolí. Považuje lhaní za něco normálního. Hořkou daní za tento typ osobního nastavení je zkušenost, že nemůže nikomu věřit, a musí být tedy celý život obezřetný a mít se na pozoru. Podle psychologa Petera Stiegnitze lžeme nejčastěji proto, abychom zakryli nějaké nedostatky, chyby, provinění, nerespektování předpisů a nepsaných zásad. Do této kategorie spadá asi polovina lží. Čtvrtina připadá na snahu zachovat si tvář a neshodit se. Jen jedno procento lží pak má za účel způsobit druhému něco zlého.

Chorobní lháři

Samostatnou kapitolu tvoří takzvaní chorobní lháři. Ti se od těch běžných, klasických, liší důvodem svých lží a někdy i způsobem prezentace. Jejich cílem není vyhnout se problémům, ale upoutat pozornost a vzbudit dojem obdivuhodného dobrodruha. Zásobují své okolí historkami, za které by se ani James Bond nemusel stydět, často nápadně neuvěřitelnými a logicky nevysvětlitelnými. Jejich život je plný fascinujících náhod a spletitých příběhů. Ženy chorobné lhářky mají plný zásobník příběhů o mužích, kteří je zbožňovali, nejrytířštějšími způsoby dobývali a snažili se v oblouznění lásky za každou cenu ukořistit jejich srdce. Nebo naopak repertoár srdceryvných příhod o tom, jakou mají v životě smůlu a celý svět jim ubližuje.

Podobné variace najdeme i u mužů, případně můžeme natrefit na historky o tom, jak to někomu pořádně nandali, jak strašně se chovala jejich bývalá žena nebo co všechno zamlada dokázali. Chorobní lháři neváhají překročit meze našich běžných zkušeností a často zkoušejí, kam až mohou zajít. Obvykle se umějí působit dobře i na emoční rovinu posluchačů a dokonale je zmanipulovat pro to, co potřebují. Tím je ve většině případů obdiv a pozornost. Nezřídka se jedná o lidi, jejichž život je na zážitky chudý nebo jsou o tom alespoň sami přesvědčeni. I když na první pohled působí impozantně, v jejich nitru nalezneme někoho úplně jiného. Trpívají komplexem méněcennosti a domnívají se, že by je okolí nepřijalo, pokud by byli upřímní a nedělali se někým víc. Smůla je v tom, že tato strategie funguje jen dočasně, a když posluchači chorobné lhaní prohlédnou, jsou nuceni přesunout se zase o kus dál.

„Studuji s klukem, který byl v prvním ročníku hvězdou třídy. Žurnalistika byla jeho druhou školou, takže měl už pět let studia za sebou. Bavil nás celé večery historkami z dob jeho první školy, skoro všichni jsme ho obdivovali,“ popisuje studentka Karolína. „Po pár měsících nám ale začalo připadat, že je těch neuvěřitelných příběhů až nějak moc. A taky si tu a tam protiřečil. Hlavně když se opil a nepamatoval si, jak co předtím vyprávěl. Nakonec jsme ho měli už plné zuby. Poslouchali jsme ho už jen ze soucitu, ale nikdo to stejně nebral vážně,“ vzpomíná.

 

Duševní porucha

Lhaní je také charakteristické pro některé z duševních poruch. Kromě vzácné poruchy zvané pseudologia phantastica (bájná lhavost), kdy dotyčný vypráví na každém kroku fiktivní historky, o kterých je však sám pevně přesvědčen, že jsou pravdivé, bývají s častým vědomým lhaním spojené i některé poruchy osobnosti jako disociální, hraniční nebo histrionská. Závažnou, naštěstí však velmi vzácnou, poruchou je takzvaný Münchhausenův syndrom v zastoupení. „Psychicky postižený rodič se zde vyžívá v roli rodiče nemocného dítěte. Někdy to dělá v rámci odvetných opatření, jimiž reaguje na zklamání ze strany partnera, jindy pro nedostatek jiné životní náplně. Aby dítě dostal do lékařské péče, neváhá ho poškozovat nevhodnou stravou nebo jinými postupy,“ vysvětluje MUDr. Dita Šamánková a PhDr. Tomáš Novák.

Jak poznat lež


Mnoho z nás je přesvědčených, že dokáže lháře odhalit, a má na to i své osvědčené metody. Někdo se soustředí na zadrhování řeči, jiní na uhýbání očima, drbání na nose, nervózní přešlapování, třesoucí se ruce nebo rozklepaný hlas. Jsou tyto metody opravdu účinné? Jak fungují v praxi? Mgr. Tereza Beníšková ve své knize popisuje metody, které používali celníci jako orientační vodítka pro posouzení podezřelých osob na hraničních přechodech. Patřilo sem mimo jiné vyhýbání se očnímu kontaktu, krátké odpovědi, delší prodlevy mezi otázkou a odpovědí, nápadná snaha vyhnout se položené otázce, takzvané „okecávání“ tématu, časté dotýkání se například nosu, škrábání se na čele, mnutí oka nebo pohybový neklid – přešlapování, poposedávání, sundávání a nandávání brýlí a podobně. Jak byli celníci v odhalování lhářů úspěšní? „Celníci se často mýlili v tom, kdo pašuje. Předpokládali pašované zboží spíš u spořádaných cestujících, kteří byli z nějakého důvodu nervózní, než u profesionálních pašeráků. Profesionální podvodníci se většinou uměli dobře ovládat, působili klidně a bezúhonně,“ hodnotí Mgr. Tereza Beníšková.

Jak je vidět, zaručený způsob, jak odhalit lež, neexistuje. Pomoci může sledování nápadné nelogičnosti a zejména pak dlouhodobá zkušenost s dotyčným člověkem. Tu bohužel získáme obvykle až po několika hořkých zklamáních. Největší cenu však zaplatí lhář sám, protože jak napsal G. B. Shaw: „Lhářův trest není v tom, že mu nikdo nevěří, ale v tom, že on nikomu nemůže věřit.“

Autor: PhDr. Veronika Kavenská (Moje Psychologie)

Autor: PhDr. Veronika Kavenská (Moje Psychologie)

S předplatným můžete mít i tento exkluzivní obsah

Hlavní zprávy

Nejčtenější

Video

Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!