Citový vývoj dítěte

Neexistují také žádné příručky k citové výchově dětí. Rodiče mohou najít rady, jak konejšit dítě, jak ho krmit, přimět ke spánku, čistotě, jak ho vychovávat, ale ne vždycky tyto návody pomáhají. Vychovatelé zapomínají, že děti se od sebe liší, a proto na ně nemohou být používány stejné metody. Nehledě na to, že v těchto knížkách se většinou mluví o akcích rodičů bez přihlédnutí k citům těch, koho se věc týká. Teprve v poslední době se začíná věnovat víc pozornosti původu citů a jejich vývoji. Víme, že emoce hrají důležitou úlohu, z velké části podmiňují naše chování, a určují tak nepřímo celý náš život.

Děti by se měly naučit hovořit o citech. Tomu musí ovšem předcházet porozumění pro své i cizí chování. Komunikace o citech může zamezit mnoha nedorozuměním pramenícím z mylného výkladu situace. Jestliže ratolest dovede říct: „Neuklidila jsem si hračky do pokojíku, protože je tam tma a já se bála,“ navodí jasnou situaci, kterou lze spravedlivě řešit. Matka pozná, že příčinou neuposlechnutí byl strach a ne lenost, neposlušnost či nedbalost. Na dítě se nezlobí a ví, že musí nejprve odstranit strach, ať už pramení z jakéhokoli důvodu. Odpovědět: „Taková tma tam zas nebyla, jen se vymlouváš,“ nebo: „Z čeho máš 1strach, prosím tě? že se nestydíš být takový strašpytel?“ ukazuje na nerespektování dítěte. A výsměch povede jen k tomu, že se dítě prostě nesvěří, city bude skrývat a potlačovat, což, jak víme, může často vést k fyzickým nebo psychickým poruchám.

Dítě je třeba učit, že city jsou zdravá a normální reakce na naše myšlenky o lidech a situacích, v jakých se nacházíme. Citům je ovšem nutno rozumět, abychom je mohli správně používat pro zdravý osobní růst. Dítě, které se ve škole přizná, že u tabule nedokázalo zodpovědět otázku, protože bylo paralyzováno strachem a úzkostí, nezasluhuje stejně špatnou známku jako spolužák, jenž se neučil. Dítě trpící trémou potřebuje pomoc se svými myšlenkami a postoji, které pocity navodily. Jsou to patrně extrémní pocity méněcennosti, strach z neúspěchu, očekávání prohry, katastrofické myšlenky o následcích, špatné známky, strach z výsměchu a ponížení. Naopak dítě, jež odmalička ví, jaké pocity která myšlenka vzbudí, a naučí se, že je může pouhou změnou myšlenky měnit a kontrolovat, porozumí sobě a druhým lidem.

Dítě by se nemělo bát mluvit o svých pocitech. Mělo by umět otci říct: „Když křičíš, mám strach a nevím, co povídáš!“ Rozumný rodič by si to měl uvědomit a klidně dítěti vysvětlit, co provedlo a proč se zlobí. To ovšem předpokládá, že i rodič dokáže své emoce kontrolovat a moudře je vyjadřovat. Dítě bychom měli učit jisté introspekci, schopnosti podívat se na sebe, ptát se a pátrat po příčinách vlastních pocitů a chování. „Proč je mi smutno? Jak se do smutné nálady dostávám? Aha, říkám
si: Nikdo mě nemá rád, nikdo si se mnou nechce hrát, jsem na obtíž, křivdí mi, nejsou spravedliví.“ Pokud je dítě schopno takto si své pocity uvědomit a hovořit o nich, snažíme se, aby hledalo, jak k takovým závěrům dospělo. Třeba šlo o nedorozumění. Možná že si nesprávně vyložilo chování svých blízkých.

Mnoho mých klientů získalo v hypnotickém stavu nový pohled na situaci z dětství na základě svého současného porozumění. Tím se změnil i jejich postoj k rodičům a zbavili se negativních emocí, jež v sobě léta nosili a ony podmiňovaly jejich nynější pocity a chování. Dospělý člověk je schopen ze svého zralého pohledu jasně vidět souvislosti a lépe chápat jednání druhých. Dítěti k tomu musíme pomoci tím, že mu příčiny a souvislosti ukážeme, pomůžeme mu objasnit jeho mylné závěry a citové reakce. Skrývat emoce znamená uzavírat se do izolace plné zmatků a bolesti, které nikdo včetně jich samých nechápe.

Mezi základní emoce patří potěšení, stres, překvapení, znechucení, radost, hněv, strach, smutek, náklonnost, stud, úzkost, pocit Viny. Jimi dítě reaguje na své prostředí nebo je přejímá od rodičů. Vyjádření těchto citů je také první viditelnou komunikací mezi ním a okolím. Proto je třeba citlivých rodičů, kteří porozumí výrazu obličeje i pohybům a pochopí, co dítě cítí. Budou např. reagovat na úsměv úsměvem a potvrdí mu tak radost z jeho pocitu. Negativní emoce je vždy třeba brát vážně! Musíme se snažit rozpoznat, co je vyvolalo. Někdy rodiče reagují na podrážděnost nebo hněvivost dítěte stejným způsobem, mračí se a jednají s ním podrážděně. To vyvolá opět negativní reakce, a tak se začarovaný kruh stává dítěti osudným. Cítí se nemilováno, odvrženo, vytváří si negativní obraz sebe, stává se samotářským, mezi lidmi si nepřipadá dobře. Snadno si domyslíme, že život takového jedince, ať už dítěte, nebo dospělého, není šťastný a úspěšný. Při terapii jsem mluvila s mnoha lidmi, kteří se od počátku života považovali za vyhoštěnce nehodné lásky. Příčina byla většinou v nedostatečné citlivosti rodičů.

Rodiče, kteří řeší prohřešky dětí postaru, vysvětlí důvod k trestu slovy: „Jsi zlý, špatný kluk! Zasloužíš na zadek!“ Zadeček to samozřejmě přežije, ovšem úhonu utrpí sebevědomí dítěte. Jasně slyšelo, že je špatné, sebeúcta je nahlodána. Čím častěji dítě taková označení slyší, tím víc jim věří a přijímá je jako pravdu o sobě, podle níž se pak nejen cítí, ale i chová. Vidí se jako zlé, a proto dělá i věci v souladu s tímto sebeuvědoměním. Chování, jež neodpovídá představě o sobě, vyvolává pocit disharmonie a vnitřní chaos. Něco spolu nejde dohromady. Proto je nebezpečné vytvářet v dítěti negativní představu o vlastní osobě. Každý člověk nese v nitru dobro i zlo. Je lidské a zvlášť u dětí pochopitelné, Že se nechovají vždycky jako andělé. Je normální, Že se chovají dětinsky a nemají dospělou logiku a rozum. Když dítě udělá něco špatného, co zasluhuje trest, je třeba ho ujistit, že to neznamená, že je špatné a nezasluhuje lásku, špatné je to, co provedlo. To se ovšem dá napravit, poučit se, aby se to víckrát neopakovalo. Jako vždy se snažíme porozumět motivu. Z čeho pramení špatné chování dítěte, co tím dosahuje, co nepřímo svému okolí naznačuje. Vede ho k tomu nějaká vnitřní potřeba? Odráží to jeho představu o sobě? Vypovídá to o jeho vztahu k rodičům, učitelům, kamarádům? Člověk není dobrý ani zlý bezdůvodně, každé chování je motivováno nějakou potřebou či pocitem. Vždy něco naznačuje. Snažme se proto nereagovat na konkrétní chování, ale porozumět skryté komunikaci. Může to být někdy i volání o pomoc.

Učit děti potlačovat hněv může mít rozličné následky:
1. Všechny pocity jsou potlačovány.
V podvědomí může dítě zevšeobecňovat a začít ze strachu potlačovat veškeré pocity a myšlenky, i ty dobré jako zvídavost, tvořivost, zájem a další pozitivní emoce.
2. Obrácení hněvu proti sobě.
jestliže není hněv vyjádřen, je držen uvnitř. Organismus ho obrátí na psychické i fyziologické stránce proti vlastní osobě. Člověk se nemá rád až k nenávisti, je autodestruktivní až sebevražedný, depresívní, má problémy ve vztazích s druhými, může trpět obsedantně kompulzivní neurózou, rituálním chováním, jež má za úkol odvrátit hněvivé mYšlenky,překrýt je dobrými a ujistit ho, že nic z toho, co si v hloubi duše myslí, se nestane. Na fyziologické úrovni hněv obrácený proti sobě vede k psychosomatickým chorobám, jako jsou střevní potíže, Žaludeční vředy, astma, migrény, různé alergie a kožní onemocnění.
3. Hněv obrácený proti společensky uznaným obětním beránkům.
Lidé, kteří byli vychováni k potlačování hněvu, nacházejí často náhradní možnost vybít si potlačené emoce a nenávist na lidech, u nichž si zdůvodní, že nejsou v souladu s jejich představami a nějak společnosti škodí. Zde nacházíme kořeny jakékoli formy rasismu. Frustrovaní jedinci např. nesnášejí všechny Romy, Židy, Němce, bohaté, intelektuály, Rusy, Američany, faráře atd. Lidé plní předsudků, jako jsou třeba skinheadi, anarchisté, náboženští fanatici, se pak sdružují a ve jménu svých falešných, iracionálních teorií si vybíjejí potlačený hněv násilnostmi a zabíjením.
4. Potlačený hněv může náhle vybuchnout.
 Potlačený hněv je jako pára v Papinově hrnci. Když je tlak přílišný, nádoba exploduje. Něco podobného se děje v člověku. Lidé jsou často udiveni, když se ukáže, že vrahem byl ten vždycky mírný, zdvořilý a tichý hoch. „Náš chlapeček-blbeček,“ představovala matka svého tehdy již dvacetiletého syna. Mladík se jen plaše usmíval. Nikdy neodporoval, nikdy proti rodičům nepozdvihl hlas, až si jednoho dne koupil řeznické nože a oba je ubodal. Potom sám zavolal policii. Jiný hodný synek a příkladný student, s nímž nebyly nikdy potíže, zavraždil ženu, které se nabídl vyměnit prasklou pneumatiku. Soudní psycholog posléze zjistil, že mladík nenáviděl matku, jež mu před odchodem z domova spílala a ponižovala ho. On si pak svůj nepřijatelný hněv vůči ní vybil na cizí ženě.

Rodiče se musí vždy snažit najít příčiny negativních pocitů svého dítěte. Z čeho má strach? Proč je smutné nebo úzkostné? Proč se zlobí? Podle jeho mentální vyspělosti mu pak pomáhají tyto emoce zvládat a regulovat. U těch nejmenších dětí se snaží odstranit příčiny a ujistit je o bezpečí a lásce, z nichž mohou čerpat sebejistotu, čehož mohou někdy docílit pouhou svou přítomností. Jindy je třeba dítě pochovat, pohladit, promluvit k němu tichým, konejšivým hlasem. Nikdy se na něj pro jeho city nezlobíme, ať jsou v našich očích jakkoli neopodstatněné. Samo pochopí z našeho empatického přístupu k tomu, co ho děsí, že není třeba se bát nebo zlobit. Je důležité, aby rodiče v dětech nevzbuzovali pocit Viny nebo strachu za jejich pocity. Emoce vhodně vyjádřené nikomu neublíží, ani pocit hněvu není sám o sobě špatný. Je to přirozená reakce. Dítě se musí pouze naučit, co si s takovým pocitem počít. Osvojit si, že špatná je pouze akce a ne pocit sám. Tento rozdíl mezi emocí a akcí je nutno dětem vštěpovat především vlastním příkladem. Matka se musí umět ovládat a řešit konfliktní situace, např. rozbití vázy, následovně: „Je mi líto, že jsi rozbil tu vázu a zlobím se na tebe, žes mě neposlechl a házel dál v pokoji míčem. Pojď ke mně, nebudu tě bít, chci si s tebou o tom jenom popovídat.“ Pak mu vysvětlí, co pro ni váza znamenala a proč je jí z té ztráty do pláče, posléze se snaží objasnit dítěti hněv nad jeho neposlušností, která nehodu zavinila. Přizná se, že by mu nejraději nařezala, ale neudělá to, protože si myslí, že by se tím nic nevyřešilo. Snad ono samo by mohlo navrhnout, jak škodu odčinit, nahradit, a hlavně jak podat záruku, že se nic podobného nebude opakovat.

S dítětem hovoříme podle jeho věku, mentální vyspělosti a úrovně chápání. I malé děti jsou schopny přijít s výchovnými nápady, když se obrátí role. Toto obrácení rolí jsem používala i v terapii a byla jsem překvapena, jak dobře děti vědí, kudy na sebe. Smutné dítě se většinou cítí osamělé, nemilované a potřebuje stimulaci. Neznamená to, že ho musíme obveselovat, spíš ho učme, jak se zabavit. Obohatíme mu prostředí věcmi, které může pozorovat, uvádět v pohyb nebo si s nimi hrát. Později, když chápe, mu pomáháme řešit konflikty, aby v něm nevznikaly negativní emoce. Ukazujeme mu vlastním příkladem, že nejsou nutné. Všechno se přece dá vyřešit klidně.

Zvlášť citlivě zacházíme s pocity studu a viny. Děti neobviňujeme ani nezahanbujeme. Nechceme- li vypěstovat nejistého, méněcenného, stydlivého dospělého člověka mnohdy se sexuálními potížemi, chráníme už dítě proti těmto pocitům. „Že se nestydíš, ty hambářko!“ křičí matka na holčičku, která se ve své nevinnosti pohybuje nahá. „Okamžitě se oblékni!“ Dívenky se zmocní strach, nic nechápe a zafixovává si, že by se měla za vlastní tělo stydět. „Proč? Asi je to něco moc špatného!“, usoudí a stává se nejen stydlivou, ale mohou se u ni později objevit i sexuální frustrace.

Dále je třeba dítě naučit, že chybovat je nejen lidské, ale že právě chybami se člověk učí. Ke spoustě znalostí a dovedností dospíváme metodou pokusu a omylu. Za chybu není proč se hanbit, je nutno pokusit se o nové, lepší řešení. Příkaz „Styď se!“ je nesmírně škodlivý a ničeho nedosáhne. Dítě, které propadne studu, si připadá nejisté a méněcenné. Správní rodiče musí dětem trpělivě ukazovat a vysvětlovat, proč a jak mají konkrétní věci dělat a co se od nich vlastně vyžaduje. Pocity viny jsou většinou ještě škodlivější než stud. Dítě musí pochopit, že něco udělalo špatně, přiznat to, pokusit se o nápravu, ale nesmí v sobě přechovávat pocity viny či se dokonce za prohřešky samo trestat, jak se mnohdy děje.

Někdy rodiče obviňují děti nespravedlivě za něco, zač nemohou, jindy jim dokonce přičítají i svá onemocnění. „Bolí mě z tebe hlava! Tatínka z tebe jednou raní mrtvice!“ Břímě viny pak s sebou některé děti vláčí po celý život. Až při psychoterapii, jako dospělé, se vypořádávají s negativními emocemi a začínají se dívat na život logicky a racionálně. Aby mohly být duševně zdravé, musí odmítnout pocity viny, převzít zodpovědnost za vlastní city a uvědomit si rozdíl mezi tím, co samy v hloubi duše cítí, a co jsou škodlivé emoce automaticky převzaté nebo naučené od rodičů. Proto je při výchově tak důležitá osobnost rodičů. Způsob, jakým své city projevují, může být „nakažlivý a dědičný“ pro jejich potomky a poznamenat jejich budoucí život. Rodiče by měli být objektivní a snažit se zbavit všech vlastností, jež by mohly jejich dětem škodit. Depresivní rodiče nedostatečně projevují city a zacházejí s dětmi mechanicky. Ty pak trpí nedostatkem hlavní duchovní výživy -lásky -a vyrůstají v citově podvyživené lidi. Také rodiče, kteří z jakéhokoli důvodu city neprojevují (někdy proto, že se tomu sami v rodině nenaučili, jindy z náboženských důvodů nebo kvůli osobním problémům), neposkytují dítěti dostatečnou stimulaci. Jejich tváře postrádají výraz, tón hlasu je monotónní. I svět dítěte se tak stává nezajímavým a plochým, dítě se nenaučí vyjadřovat city a expresívně komunikovat s okolím. Dochází k nedostatku komunikace, jenž může vést k frustraci a pocitu bezmocnosti u dítěte, které neví, co rodiče cítí a co si myslí.

Některé matky nevědí, že dítě ke zdravému vývoji potřebuje stimulaci všech smyslů, a tak ho nechávají celé hodiny hledět na chrastítko zavěšené nad postýlkou. Když dítě začne z protestu kňourat, nakrmí ho nebo přebalí, nic jiného je nenapadne. Myslí si, že to jsou jediné potřeby malé bytosti. Druhý extrém je přílišný temperament, který dítěti nedovoluje uklidnit se a vnímat svět jako místo míru a bezpečí. Někteří rodiče totiž myslí, že nejlépe projeví svou lásku, když budou na dítě ustavičně pištět, halekat, pohazovat si s ním, pošťuchovat ho, mávat mu něčím před očima, všelijak se na něj pitvořit a nedopřávat mu chvíli klidu. Takovými rodiči je dítě brzy přestimulováno, začne být podrážděné, pláče a je nervózní. Jeho emoční vývoj je narušen. Ke zdravému citovému vývoji mají rodiče poskytovat dětem nejen obohacené prostředí, ale i harmonickou atmosférou dodávající pocit bezpečí a jistoty. Ta podporuje zdravou seberegulaci a povzbuzuje zájem o okolní svět. Rodiče musí do výchovy investovat čas a naučit dítě být klidné a zároveň pozorné. Klid totiž neznamená pasivitu a apatii. Je třeba vědět, co které dítě zklidní a co ho zajímá. Vidíme spousty hyperaktivních dětí bez opravdového zájmu. Vedle fyziologických příčin, pramenících ve velké míře ze špatné výživy (příliš mnoho cukru, jak bylo v Americe zjištěno), se tyto děti nikdy nenaučily klidu a relaxaci. I to je třeba dítě učit, aby si tyto pocity později umělo samo navozovat.

Matka vytváří vyrovnanou atmosféru především tím, že mluví klidným hlasem. Dítě ji sleduje a z jejího obličeje čerpá jistotu a rovnováhu. Učí se, že z každého rozrušení je možné se uklidnit. Jak se opět ukazuje, role matky není snadná a žádá si vyspělé osobnosti. Rodiče se musí vystříhat nebezpečí, že budou na dítě přenášet vlastní pocity. Chorobně úzkostliví rodiče, jak už víme, přenášejí své věčné obavy sugescemi typu: „Nelez tam, nechoď tam, nedělej to, nejez to, něco se ti stane, onemocníš, zraníš se, umřeš…“ Vypěstují hypochondra a citového invalidu plného fóbií a strachů. Dítě přebírá to, co vidí a cítí. Nervozitu, neklid, strach, paniku, depresi. Ukázali jsme si to na příkladech mých klientů v minulých kapitolách. Od ustrašených rodičů se dítě učí reagovat na životní situace úzkostí a bázní, místo aby všechno řešilo klidně. Učí se dramatizovat a panikařit. Takoví lidé pak celý život reagují stejným způsobem jako jejich rodiče. Tím se u nich mnohdy rovněž vyvinou stejné psychosomatické choroby, uzavírají podobné svazky a jejich život se stává opakováním předehraných dramat, místo aby byl originálním tvůrčím procesem.

Neustálé vzdělávání v rodičovském umění je třeba hlavně proto, aby si rodiče uvědomili potřeby dítěte a následky svého chování. Mělo by se stále opakovat, že nestačí přebírat výchovné zvyklosti minulých generací. Dále je třeba varovat a vysvětlovat, jak může chování rodičů děti citově zmrzačit a způsobit jim mnoho bolestí a potíží v dalším životě. K sebevzdělávání matky slouží i deník, kam může zapisovat vlastní reakce na chování dítěte a naopak dítěte na ni. Když se potom nad těmi záznamy zamyslí, pozná sama své pocity a výchovný styl. Uvidí, jaký má na dítě vliv. Pochopí, co u něj vyvolává rozmrzelost a co ho naopak uklidňuje. Pomocí záznamů pak může zkoušet různé přístupy.

Rodičovství je experimentální umění, kde umělci-rodiče pracují s unikátním a velice citlivým materiálem. Především tuto skutečnost je důležité mít neustále na mysli.

Zdroj: Jak vychovat šťastné dítě, autor Eva Rheinwaldová. Uvedeno ve spolupráci s nakladatelstvím Motto, www.motto.cz