Co chtějí muži od žen a ženy od mužů
Pořád po sobě navzájem něco chceme. Po partnerech a partnerkách. Kamarádech a kamarádkách. Milencích a milenkách. Spolupracovnících… Nároky, které na sebe máme, však nejdou uspokojit vždycky snadno. Leckdy jdou dokonce proti tomu, čemu se říká „mužská přirozenost“ a „ženská přirozenost“.
Pak jsou případy, kdy je uspokojit nechceme, ať už z principu, či třeba proto, že odmítáme stále ustupovat a chovat se podle požadavků druhého. Co tedy chtějí ženy po mužích a muži po ženách? A jsou rozdílná očekávání příčinou nedorozumění?
Dívčí hry
Pochopitelně nechceme po všech příslušnících opačného pohlaví totéž. Něco jiného budeme chtít od partnera, kolegy, kamaráda nebo od souseda. Soustřeďme se na partnery. Pro většinu z nás je partnerský vztah nejdůležitějším vztahem vůbec. Pokud jde o ženy, ty mají záhy jasno v tom, jak by měl jejich budoucí partner vypadat a jaké vlastnosti by měl mít. Plánování budoucího partnerského života je součástí dívčích her, jak upozorňuje psycholožka Carol Gilligan, autorka knihy Jiným hlasem, v níž na základě vlastních výzkumů a praxe popisuje rozdílnou psychiku mužů a žen. Už dívky v předškolním věku mají určitou představu o muži, kterého si jednou vezmou, a tuto představu pak rozvíjejí i v mladším školním věku.
Psycholožka zjistila, že už pro malé dívky jsou důležité vlastnosti jako zodpovědnost a laskavost. Přejí si, aby jejich budoucí partner byl hodný, starostlivý a měl hodně času. Měl by být také hezký, ovšem „být hodný“ je o něco důležitější než „být hezký“. Podle Carol Gilligan chlapci hrají častěji hry pro hry, zatímco dívky v hrách hledají nějaký smysl, a když hra smysl ztratí, musí si ho buď znovu vytvořit (třeba vymyšlením nějaké legendy), nebo jejich zájem opadne. Vymýšlení, jak by měl jejich ženich jednou vypadat, smysl má. Dívky se od nejútlejšího věku více zajímají o komunikaci a vztahy s jinými lidmi, zatímco chlapce fascinují předměty. Výzkumy potvrdily, že když ukážete batolatům různé obrázky, chlapci si vyberou věci, děvčátka lidi. Chlapci jsou od počátku posedlí rozebíráním, skládáním atd., děvčátka jsou fascinována lidmi a ke svým hračkám se chovají jako k náhražkám lidí.
Chci, aby…
Uvažování dospělých je pragmatičtější než uvažování dětí a dospívajících. V dospělém věku se vlivem narůstajících zkušeností postupně zbavujeme svých zidealizovaných představ a vidíme svět i svoji budoucnost realističtěji. Dospělé ženy si už nepředstavují, že žijí na zámku, ovšem co se týče představ o partnerovi, nerady opouštějí vysněný ideál, na jehož podobě tolik let pracovaly. Spousta žen poměrně dlouho doufá, že ho jednou potká – že ten pravý na ně někde čeká. Přinejmenším doufají, že jejich zatím nedokonalý partner se časem dokonalým stane. Nebo se alespoň k dokonalosti přiblíží. Stačí, aby se trochu změnil, pak bude takový, jakého ho chtějí. Zodpovědnost je pořád na jednom z prvních míst žebříčku. Co dalšího ženy po partnerech chtějí?
„Chci, aby měl smysl pro humor,“ říká třicetiletá Karolína. „Aby mě uměl rozesmát a hlavně aby si dokázal udělat legraci ze sebe. Aby nebyl ješitný. Aby byl hodný na mě, na naše děti a na zvířata. Aby byl inteligentní, pracovitý a uměl se o rodinu postarat.“ Pětatřicetiletá Lenka souhlasí s výše uvedeným a pokračuje: „Aby nás měl rád a uměl si na nás udělat čas. Abych ho nemusela nutit ke společným aktivitám, ale aby sám přišel s nějakým návrhem. Aby si mě vážil. Aby mě poslouchal, když mu něco povídám, a pouze nepředstíral, že ho to zajímá. Aby se zajímal doopravdy o moje vnitřní pocity a sám se na ně uměl zeptat.“
Podle sebe soudím tebe
Inteligence, smyslu pro humor, pracovitosti a schopnosti zabezpečit rodinu si na mužích skutečně podle psychologů i průzkumů cení většina žen a tyto vlastnosti a schopnosti také po svých partnerech vyžadují. Co se týče očekávání, že partner se bude zajímat o vnitřní pocity partnerky a především že se na ně bude sám aktivně vyptávat, je spousta žen přesvědčena, že to je očekávání reálné. Myslí si, že muži by se tak měli chovat automaticky, přirozeně. Stejně jako to dělají ony. „Čekala bych,“ pokračuje Lenka, „že když mě má někdo rád, přijde z práce, obejme mě, zeptá se, jaký jsem měla den, a bude mi povídat i o tom svém. Tak podle mě vypadá správný vztah. Většina partnerů, s nimiž jsem žila, toho nebyla schopná. Sami se neptali, a když jsem se začala zajímat já, tvářili se, že je obtěžuju.“ Přesně tady bývá zakopán pes. V souladu s rčením „podle sebe soudím tebe“ od protějšku čekáme, že se bude chovat stejně, jako bychom se na jeho místě chovali my. Uvedeme příklad.
Žena má za sebou náročný den, touží po klidném večeru s partnerem a po jeho podpoře. Potřebuje, aby ji objal a dal jí najevo, že při ní stojí. A čeká, že si on všimne, jak špatně se ona cítí, a sám projeví zájem. Ona by si totiž všimla. Už podle způsobu, jak partner odemyká a vchází do dveří, by poznala, že něco není v pořádku. Že se něco stalo. Výraz jeho tváře by ji v tom utvrdil a žádný úsměv by ji neoklamal. Nejde o šestý smysl, ženy si více všímají detailů a dokážou je lépe – odmalička jsou, jak zdůrazňuje Carol Gilligan, zaměřené na lidi, tváře a na vztahy. Tomu odpovídá i reakce ženy na partnerovo rozpoložení. Jde a partnera se přímo zeptá, co se stalo. Když je potřeba (a vztah, dejme tomu, neprochází zrovna těžkou krizí), dá mu najevo účast, nabídne pomoc, snaží se s ním povídat, být mu nablízku. Teď ale potřebuje podporu ona. Tak jak je možné, že se jí stejné podpory nedostane? Nemá ji dost rád…?
A další nedorozumění
Má ji rád. Těmi dveřmi by ale musela prásknout, aby si všiml nějaké změny, a asi by ten hluk stejně přikládal průvanu. Spousta mužů nezaregistruje ani změnu barvy vlasů, natož aby si všimli nepatrně jiného postavení ramen, které signalizuje psychickou nepohodu. Nedělají to naschvál a s mírou jejich citu to nesouvisí. Nemůžou reagovat na něco, co nevidí. Partnerka očekávající otevřenou náruč se přesto cítí dotčena a pak dává ostentativně najevo, že se zlobí. Výsledkem může být až takovýto absurdní rozhovor: „Půjdeme spát?“ zeptá se on. Ona mlčí. „Ty se mnou nemluvíš?“ dochází jemu, že ona je celý večer skutečně oproti normálu nemluvná. „To ti došlo až teď?“ mračí se ona. „Proč se mnou nemluvíš?“ „Ty to moc dobře víš,“ vypálí na něj. „To teda nevím. Udělal jsem něco?“ „Chtěla jsem, abys mě objal.“ Tomu on konečně rozumí, a tak se na ni usměje. „Tak pojď sem, já tě obejmu.“ „Teď už je pozdě,“ zavrčí ona a odchází pryč.
Takhle napsané to zní přestřeleně, ale podobných bizarních rozhovorů spolu vedou partneři spousty. Většina z nich vyplývá z nedorozumění, a jak známo, nedorozumění plodí nedorozumění. Kdyby žena nečekala, že jí partner bude číst myšlenky, a řekla mu přímo, co po něm chce, mohli se sporu vyhnout. Muž totiž čeká, že když po něm někdo něco chce, tak si o to řekne. I kdyby poznal, že partnerka není ve své kůži, jeho přirozenost mu velí spíše mlčet než se vyptávat. Byl by třeba i ochotný si povídat, ale vychází z toho, že kdyby si ona povídat chtěla, řekne to jasně. Její mlčení je pro něj signálem, že chce být se svými myšlenkami sama. Když muži mlčí, očekávají, že je partnerky mlčet nechají, a bývají podráždění, když se tak nestane. „Muži mají tendenci řešit si problémy o samotě,“ vysvětluje psycholožka Isabelle NazareAga.
„Když přijdou z práce, čekají od partnerek trochu klidu a nikoli palbu otázek. Mluvili celý den, teď chtějí a potřebují mlčet. Ženy o problémech mluvit potřebují, pomáhá jim, když je verbalizují.“ Nedorozumění vyplývající z odlišných očekávání se projevuje i v sexuální oblasti. Typickým příkladem je konverzace po sexu. Ženy mají často potřebu si povídat, muži usínají. Ženy to považují za nezájem nebo dokonce sobectví. Londýnský lékař Matt Dunn ale zdůrazňuje, že muži usínáním po sexu žádný nezájem najevo nedávají. Nemohou si prý pomoci. „Orgasmus uvolní velké množství hormonu prolaktinu, což je stejný hormon, který se tvoří v ženském těle v období kojení. Ten vyvolává mateřské pocity, touhu mazlit se, ale jak u dětí, tak také u mužů spouští prolaktin spánek.“
Návod k použití
Muži sice nepotřebují, aby jim partnerka četla tajné myšlenky, a ani nečekají, že to dělat bude, ale chtějí a čekají po ní jiné věci. Například že si všimne, co v domácnosti udělali, a patřičně je za to pochválí. Čím více, tím lépe. Dále aby zvládala rodinu i práci bez větších stížností, jak toho má až nad hlavu. Chtějí, aby byla upravená, usměvavá, milá a nehaštěřivá. Zodpovědnost ve výčtu oblíbených ženských vlastností většinou neuvádějí – patrně proto, že zodpovědnost matky k dětem a rodině berou jako fakt. Zato se zmiňují o inteligenci a toleranci.
Chtějí a čekají, že žena bude tolerantní k jejich koníčkům, sběratelským vášním a přátelům, s nimiž se rádi občas po večerech scházejí. A o jaké ženy muži nestojí? Psycholog Petr Šmolka v knize Muž a žena – návod k použití píše: Český muž by nechtěl žít s alkoholičkou, pokud by se však občas tak trochu napila, asi by se s tím snad také nějak srovnal. Snaží se vyhnout partnerkám příliš promiskuitním, je si však vědom, že „uklouznout“ koneckonců může někdy každý. Obává se hysterek, ale ženy hysterií jen mírně ovanuté dokážou být přece tak zajímavé! Vadí mu družky nadměrně žárlivé, na druhou stranu však chápe, že „kdo nežárlí, nemiluje“.
V jednom se však snadno shodne drtivá většina příslušníků té údajně silnější poloviny lidstva: hlavně aby to nebyla nějaká feministka! Čím méně toho o feminismu vědí, tím je tento postoj vyhraněnější. Mnohé lze jistě přičíst naší nechuti ke všem -ismům (nějak jsme si jich užili až příliš), vše na ni však dost dobře svést nelze. Poptáte-li se těch samých mužů, zda by jim vadila rovná práva obou pohlaví (prapůvodní cíl feministek), jen málokterý bude stejně důrazně proti. Feminismus se do Čech totiž již od počátku dostal ve značně zkarikované podobě, často dokonce ve spojení s tzv. sexuálním harašením. Feministka je pak v našich očích bytost buď zcela asexuální, případně až nápadně podobná kudlankám nábožným. Přitom ani jim nejde o nic jiného než o právo rozhodovat si o svém sexuálním životě a zároveň i o právo na vlastní sexuální uspokojení – za současného respektu vůči stejným právům druhé strany.
Respekt je něco, na čem se obě pohlaví zaručeně a za všech okolností shodnou. Muži i ženy očekávají od svého protějšku respekt. Jestli má však partner respektovat moje potřeby a očekávání, musím já respektovat ty jeho.
Autor: Elena Jesenská (Moje Psychologie)
