Co pro vás znamená slovo MÁMA?

Jak by mezi vámi vůbec mohl nebýt těsný kontakt? Kdysi dávno jste byly jedno tělo, vy a vaše máma. Tehdy za vás dýchala (doslova), takže jí přijde přirozené v tom dál pokračovat – ať je vám pět, nebo třicet let. Když si uvědomíte původní fyzické napojení, není těžké akceptovat tvrzení doktorky Christiane Northrupové z Pennsylvania State University o tom, že každá dcera přijímá na buněčné úrovni (!) to, jak se její matka cítí jako žena, co si myslí o svém těle, jak zachází se svým zdravím a v co věří. Dcera s matkou sdílejí ženské tělo a také podobné emocionální založení a hodnoty a jejich vztah je vůbec nejsilnějším poutem, jaké může mezi dvěma lidmi vzniknout.

I když se s mámou každých pět minut pohádáte a nedokážete spolu ani jít nakupovat, utečete před ní do Austrálie nebo se necháte vystřelit až na Mars, na intenzitě ani hloubce tohoto spojení se nic nezmění. Bohužel blízkost není synonymem bezproblémovosti, spíš naopak, takže snadno přicházejí konflikty a střety zájmů. Matka instinktivně touží předat dceři to nejlepší „ze sebe“, dcera však cítí potřebu žít sama za sebe.

Je to začarovaný kruh, který rozetne jen správně nastavená „vzdálenost“. Ne fyzická, ale mentální a emoční. Matka i dcera musí mít dostatek prostoru pro sebe a zároveň nesmí ztratit vzájemný kontakt. Zásadním předpokladem takového správného nastavení hranic je, aby matka nejprve dopřála své malé dceři nasycení blízkostí a láskou a poté jí umožnila oddělit se a postavit se na vlastní nohy.

PROBŮH, JEN NE KAMARÁDKA!

Prvním prubířským kamenem je pochopitelně puberta. Pokud máma nastaví hranice příliš natěsno („takhle se to nedělá“, „tak je to špatně“ atd.), může čekat pořádnou rebelii. „Znám maminku, jejíž pětileté dítě v kavárně vezme do ruky cukr ke kávě a prohlásí: ‚Bílý cukr je zlo.‘ A znám rodiče, kteří jsou vegetariáni, ale potomkovi vaří maso s tím, aby si později samo zvolilo, jestli ho chce jíst, nebo ne. Je samozřejmé, že rodič chce dítě někam směrovat, ale bude-li počítat s tím, že některé věci si ošéfuje samo, snáz se naučí důvěřovat mu i ohledně pozdějších závažnějších rozhodnutí,“ říká psycholožka Lucie Rozsypálková.

Existuje však i opačný extrém, tedy žádné nebo jen velmi vágní hranice, kdy dcera nemá vůči čemu protestovat a zůstává pod matčiným vlivem. Do této škatulky spadá i kategorie matek kamarádek, které s dcerami sdílejí svá tajemství, starosti a osobní záležitosti. Jak píše psycholog Miro Hajduk v článku na svém webu, je to vždy obrovská zátěž: „Svěřovat se má dcera matce, ne matka dceři.“ Dcera je podle něj v pozici, kdy matku nevědomě zachraňuje a má pocit, že ji nesmí odmítnout. Dát mámě jasně najevo, že vaším úkolem není řešit její problémy, je těžké, ale nakonec to přinese pocit vnitřní síly a svobody.

A Lucie Rozsypálková dodává příklad ze své praxe, kdy taková idyla mezi matkou a dcerou trvala jen do chvíle, než si otec dívky našel přítelkyni a matka očekávala, že se jejich dcera přikloní na její stranu. „Jenže ta to překvapivě dokázala odmítnout, ať si jako rodiče vyřeší svoje problémy sami. Bylo jí 27 let, a až tehdy de facto zvládla vymanit se ze závislosti na matce,“ dodává psycholožka.

„Tichá“ puberta může skrývat i vztah, kdy si matka a dcera nikdy nebyly tak blízko, aby si takové oddělení mohly dovolit. Respektive dcera se i v dospělosti bojí úplně se oddělit od mámy, protože má podvědomý strach, že by o ni přišla definitivně. „Neustále touží po mámině lásce, kterou postrádala celé dětství nebo ji nedostávala v potřebné míře, a popírá sama sebe,“ píše psycholog Hajduk. Je důležité dodat, že matka se k ní takto nechová proto, že by ji neměla ráda, ale zkrátka „to s ní neumí“. Čelit této skutečnosti je velmi bolestivé, ale současně je to podmínka, aby se dcera mohla otevřít těm, od kterých může lásku skutečně dostat, například partnerovi.

JSTE STEJNÁ JAKO ONA...

A láskyplné vztahy s ostatními blízkými, to je také zásadní důvod, proč by se každá dcera měla pokusit uspořádat si nejprve vztah s matkou. Ve věku mezi 30 a 40 už má k tomu podle psycholožky Rozsypálkové dost síly a životních zkušeností. Poprvé má tak šanci setkat se s matkou jako dospělá žena.

Samozřejmě je otázka, jak matka pokus přijme. Pokud však úsilí osamostatnit se vzdáte jen proto, že se jí to nebude líbit, pouze tím potvrdíte závislost na ní. Sílu pokračovat navzdory její nelibosti nechť vám dodá vědomí, že takové neporozumění patří k věci a je to jen přechodná fáze, protože smíření uleví vám oběma. Ostatně abyste se vymanila z mámina vlivu, nutně ji k tomu nepotřebujete. Úplně postačí, když se s ní srovnáte vnitřně.

Jakmile se pak začnete chovat jinak, i ona na to bude muset zareagovat. Jak to tedy udělat, abyste dokázala s matkou dobře vycházet? Na to je jednoduchá odpověď: Přijměte mámu takovou, jaká je, a také váš vztah takový, jaký je.

Snažte se vidět matku takovou, jaká je: Zatím jste na ni pohlížela z pozice dítěte, teď se na ni koukněte jako dospělá žena. Uvědomte si, jaké měla dětství, vztahy a co sama prožila. Bude pro vás jednodušší pochopit, proč a jak dělá to, co dělá.

Věřte, že vás má ráda: Není to fráze ani planá útěcha. Zjistíte, že ať se k vám matka chová jakkoli, miluje vás. Možná to projevuje způsobem, který se vám nelíbí, ale ona to jinak neumí a dělá to nejlíp, jak dokáže.

...A JE TO LOGICKÉ!

Jste stejná jako ona: Snad se vám z té představy udělá i nevolno, ale je to logické – na druhých nás rozčiluje přesně to, co nedokážeme přijmout na sobě. Například na rodinných konstelacích často zazní věta: „Mami, jsem stejná jako ty.“ Někdy jejímu vyslovení předchází pláč nebo hněv, ale dceři, která toto přijme, se uleví.

Přijměte své místo: Matka je vždycky ta „velká“ a dcera ta „malá“. V konstelaci můžete uvidět obraz stojící mámy a dcery, která klečí a opírá se o ni zády. Tento výjev ukazuje řád, kdy každý v rodinném systému má své nezastupitelné místo (za vaší mámou pak stojí její máma, o kterou se může opřít zase ona, a ženská linie takto pokračuje dál do minulosti). Znát ho a akceptovat opět přináší úlevu.

Poděkujte mámě za svůj život: Existuje jeden zcela neoddiskutovatelný důvod, proč byste jako dcera měla ctít svou matku, i kdyby to byla ta nejstudenější semetrika. Vaše matka vám darovala život a bez ní byste tady vůbec nebyla. Vyrovnání se s matkou je proces, který si žádá svůj čas, ale stojí za to, se o to pokusit. Proč? Abyste mohla být opravdu šťastná. A také proto, abyste nepředávala všechny ty problematické vzorce a programy své dceři (nebo synovi). Přece ji (nebo ho) milujete, nebo ne?

Když je dceři…

• …20–30 LET

V tomto věku se dcera osamostatňuje, eventuálně nastupuje na vysokou školu, takže přetrvává její ekonomická závislost na původní rodině. Matka se nicméně vyrovnává s odchodem dcery z rodného hnízda. Dcera s největší pravděpodobností řeší partnera – někdy musí svůj výběr před mámou obhajovat, jindy se může stát, že musí prosazovat rozchod s ním, to v případě, že matka si jejího přítele oblíbila. Matka i dcera jsou v tomto období v psychické i fyzické kondici a mohou sdílet nejrůznější společné aktivity.

• …30–40 LET

V tomto věku se setkává dospělá dcera s dospělou mámou. Dcera už není dívka, většinou je vdaná a do kontaktu s matkou vstupují vnoučata čili existuje riziko možných střetů ohledně výchovy. Role se velmi zvolna obracejí, někdy už v tomto období matka odchází do důchodu a potom je otázka, kam vloží přebytečnou energii: do pomoci dceři a její rodině? Jindy matka nechce odejít do penze a dcera to přijímá s nevolí.

A v jiných případech se matka bez ohledu na vše dožaduje dceřiny soustavné pozornosti. S narůstající rozvodovostí se množí také případy, kdy se vrací k matce rozvedená dcera s dětmi – a je otázka, jestli se bude cítit v roli dítěte, nebo dospělé ženy a zda ji matka přijme jako dítě, nebo dospělého.

• …40–50 LET

Vztah s matkou se opět dostává na dřeň. Děti jsou již velké, a proto už tolik do vztahu své matky a babičky nevstupují. Obě ženy tedy mají více prostoru pro sebe – zřetelněji se tudíž projeví, jestli ho dokážou zaplnit porozuměním, nebo konflikty. K tomu se přidává reálná nutnost matce pomoci – pokud to ovšem matka dovolí.

• …50–60 LET

Bývá to období bilancování – pro obě strany. Pro matku proto, že se dostává do věku, kdy musí čelit konečnosti života. To je pak logicky obtížné období i pro dceru, která je nucena rovněž rekapitulovat. Když pak máma zemře, může dcera teprve pocítit, jak moc jí chybí, a často vnímá pozdní lítost, že jí neřekla, jak moc ji má ráda.

Chcete změnit vztah s matkou?

Pracujte na sobě a v reálném vztahu hledejte kompromis. Vaše matka se s největší pravděpodobností nezmění, ani kdybyste se o to sebevíc snažila nebo ji snad chtěla vzít s sebou na terapii. Každopádně stačí, když vy se budete chovat a mluvit jinak než obvykle, protože na to bude muset nějak zareagovat. Pokuste se s ní začít komunikovat jinak než doteď, tedy jinak, než vám velí vaše zažité vzorce (které všichni stále opakujeme jako roboti).

Často totiž slyšíme něco úplně jiného, než co druhý říká, a stejný obsah tak můžeme vnímat jako kritiku, příkaz, výčitku, nezájem, doporučení apod. V okamžiku, kdy budete vnímat v jejích slovech kritiku, spolkněte útočná slova a řekněte jí, co cítíte: „Mami, to, co říkáš, vnímám jako kritiku a mrzí mě, že se ti nelíbí, co mám v plánu. Ale cítím, že je to pro mě to pravé.“

Jedině tak totiž máte šanci se s mámou skutečně poznat a začít se vzájemně vnímat takové, jaké opravdu jste! Předejdete tak rovněž nedorozuměním pramenícím z toho, že jste každá vyrůstaly v jiné době a logicky pak hůře hledáte společnou řeč.

Článek vyšel v časopise Moje psychologie.