Co spouští náš vztek? 4 dobré rady, jak zvládnout vlastní hněv

Proč se vztekáme a nedokážeme se ovládat?

Pokud bychom se měli zamýšlet nad tím, proč jsou někteří lidé vzteky bez sebe v situacích, nad nimiž jiní s nadhledem mávnou rukou, museli bychom začít u otázky lidského temperamentu. Právě to je nejpodstatnější věc, která hraje roli při tom, jak se v určitých chvílích zachováme. V té souvislosti je také dobré vědět, že temperament každého člověka je neměnný. Pokud se narodíme jako cholerici, máloco ns tím naděláme.

„Vztek sám o sobě určitě není špatná věc, ale je dobře vědět, proč přichází, a nasměrovat ho způsobem, aby neničil vaše okolí. Pokud víme, že máme na vztek právo, je větší šance, že ho poznáme v samotných počátcích a můžeme s ním něco dělat,“ říká pražský psychiatr Tomáš Rektor z Terapie.info.

„Pokud se vztekem nebudete nijak pracovat, projeví se destruktivně. Buď na nás samých, nebo na našem okolí. Když budeme mluvit o tom, že jsme naštvaní, přemýšlet nad tím, co nás k tomu stavu dovedlo, dá se s tím následně něco dělat. Ale když už vybuchneme, moc ne,“ podotýká psychiatr.

Vidět rudě

Podle renomovaného psychologa Ryana Martina z univerzity v americkém Wisconsinu jsou situace, které vedou k hněvu, velmi předvídatelné. „Když to shrnu, jsou to v podstatě takové momenty, kdy se cítíme ublíženě, ukřivděně, podvedeně. Zkrátka, když je něčím nebo přímo někým ohrožena naše integrita, naše osobní hrdost, společenský status. A právě na tyto spouštěcí momenty vzteku bychom se měli nejvíc zaměřit. Pokud se někomu běžně stává, že ‚vidí rudě‘ a ve chvíli vzteku je schopen vyvádět a dokonce třeba ublížit, jde o předvídatelná schémata, kdy se dá leccos zabrzdit, než dojde ke katastrofě.“

Jasným důkazem je to, že na stejné situace různí lidé reagují různě. „Většinou říkáme: jsem vytočený, protože mě ten chlap na silnici vytroubil, protože jsem stál hodinu ve frontě a zavřeli mi před nosem atd., zkrátka prožíváme běžné situace, v nichž příčinu rychle střídá její důsledek. Ale všimněte si, že ne všichni se v podobných situacích rozčílíme a vztekáme. Ten, kdo má k prudkým reakcím odjakživa sklony, prostě vybuchne, flegmatik si pomyslí své a půjde si do té fronty stoupnout klidně zítra znovu,“ popisuje terapeut.

Co spouští váš vztek?

„Já se vztekám docela často a nahlas,“ říká šestatřicetiletá matka tří dětí, vysokoškolská učitelka Karolína Rusá z Prahy. „Manžel mi to toleruje – je koneckonců psycholog a ví, že s tím moc nenadělám, ale na úřadech běžně dělá, že mě nezná a v autě se mnou už delší dobu odmítá jezdit. Snažím se krotit, jenom když jsem s dětmi. Jednou se totiž moje tříletá dcera rozčílila, kdy už do pr… pojedeme za babičkou. To ve mně opravdu hrklo. Jako kdybych tehdy slyšela sama sebe… Stejně mi to ale občas ujede,“ přiznává.

A je jí prý jasné i to, že je s cholerikem poměrně těžké žít. „Nevýhoda je, že někdy rychleji mluvíme, než myslíme, a když křičíme, někoho se to může dotknout. Jenže je to automatika, kterou nelze brzdit, emoce z člověka musejí ven. No ale zase je rychle klid po bouři, cholerik si chvíli zařve a je zase v pohodě,“ říká Karolína.

Psychiatr Tomáš Rektor k tomu dodává: „Jsou partneři, kterým cholerik v rodině nevadí, pak je to o. k. V pořádku ale není, když partner nebo partnerka zoufale čeká, až se jeho protějšek jednou provždy změní. V terapii se s tím někdy pohne, ale někdy také ne. Dost často jde o to, že dotyčný prostě neumí s emocemi úplně dobře zacházet – a nemusí to být zrovna jen vztek. Někdy se třeba rozčílí, protože by měl například zažívat blízkost, což mu dělá problém. Nejde tedy jen o reakce, ale především o mechanismy, které je spouští.“

Jací lidé se hněvají nejčastěji...

Podle Ryana Martina jsou vedle temperamentu důležité osobnostní rysy. „Existuje řada vlastností, které přispívají k tomu, aby se člověk při určitém podnětu rozčílil víc než ostatní. Častěji se například hněvají lidé se sklony k narcismu, soutěživí a ambiciózní lidé, ale také ti, kteří mají nízkou frustrační toleranci, tedy ti, kteří obvykle ‚startují‘ kvůli maličkostem. Urazit narcistického člověka je těžké provinění, narcisté se považují za středobod světa a jakékoli zpochybňování jejich role je rozhodně nepřípustné,“ říká psycholog.

„A ti, kteří jsou soutěživí, nesnášejí prohru. Rychle vzplanou, ale také rychleji vychládají. Se soutěživci to tak složité není, zvlášť když je jejich okolí dobře zná a dokáže odhadnout, jak budou v určitých situacích reagovat.“ hlavně klid! A nakonec velmi podstatnou roli v otázce hněvu hrají podmínky, které samotnému konfliktu předcházejí.

„Pokud je člověk například unavený, nervózní, má za sebou den plný stresu, nestíhá domluvenou schůzku s partnerkou či partnerem, z čehož už předem kouká další problém, je velmi pravděpodobné, že bude reagovat prudčeji, než kdyby byl v klidu. Má to co do činění s jednoduchým fyziologickým vzrušením. Nervózní člověk má již zvýšenou srdeční frekvenci, a tak stačí málo, aby dal volný průchod hněvu,“ tvrdí Ryan Martin. Někdy překvapivě pomůže naprostá banalita, aby byl případný výbuch vzteku zažehnán. Změna prostředí, pohyb na čerstvém vzduchu, káva, něco na zub…

Kadeřnice Martina Pechlátová z Prahy má pro svého cholerického přítele speciální metodu. „Milan je skvělý, milující partner, ale často mu ujíždějí nervy. Všimla jsem si, že se hádáme nejčastěji, když je hladový. Takže s sebou vláčím v kabelce tatranky a tyčinky, a když vidím, že na mě bezdůvodně bručí, vytasím svou tajnou zbraň,“ směje se. „Je to drobnost, ale spolehlivě funguje!“

Jak zvládnout hněv?

1. Počítejte do deseti.

Zní to otřepaně, ale pomáhá to. Když vás někdo vytočí, prostě na chvilku přibrzděte. Nejen kvůli okolí, ale především kvůli sobě. Člověk, který se neumí ovládat, rychle ztrácí respekt.

2. Všímejte si, jaké situace vás nejčastěji provokují k výbuchům.

A snažte se zpracovat ty, se kterými lze něco dělat. Pak máte dvě možnosti – změnit to sami, anebo to ignorovat, případně tolerovat.

3. Dýchejte.

Asi si budete připadat jako blázni, ale několik hlubokých nádechů a výdechů vás zbaví akutního stresu. Ale ve chvíli, kdy se změníte v soptící sopku, je už na „rozdýchání“ pozdě.

4. Naučte se omlouvat.

To je něco, s čím cholerici absolutně neumí pracovat. Představte si sami sebe v roli, kdy schytáte dávku nespravedlivého hněvu. Určitě by vám to minimálně pohnulo žlučí, že ano… Upřímně myšlená omluva je v těchto případech nejen žádoucí, ale i nutná.