Co trápí muže?
Na začátek trochu statistiky: když Všeobecná zdravotní pojišťovna nedávno dělala průzkum týkající se obezity, zjistilo se, že vyšší váhu má rovných 55 % dospělých Čechů. Z výzkumu, kterého se zúčastnilo přes 2000 respondentů, kromě jiného vyplynulo, že nadváhou trpí z větší části muži a starší ročníky. Tohle odborníky nepřekvapilo.
Co je však prý doslova zvedlo ze židle – tři čtvrtiny mužů nevnímaly svou nadváhu jako problém. Mají prostě pár kilo navíc, no a co? Napsat článek o tom, jestli jsou k sobě muži kritičtí, je trochu ošidné. Tohle je totiž hodně individuální. Různí lidé vyznávají různé hodnoty a podle toho se pak také chovají.
A doberte se nějakého zobecnění, když kromě drobné indicie neexistuje na toto téma žádný reprezentantativní výzkum. Vydala jsem se tedy pro názory do svého okolí. Na to, jestli jsou kritičtí, jsem se ptala mužů různých profesí i věkových kategorií. Co jsem zjistila?
V první řadě to, že schopnost sebereflexe (nebo chcete-li kritičnost) se odvíjí od věku a vývojového stadia muže. Tedy alespoň ta složka, která se týká image, což – jak zjistíte na konci v infoboxu – není zdaleka to nejpodstatnější.
„Dáme ještě jedno…“
Osmatřicetiletý Jan pracuje jako novinář a dělí muže do tří základních skupin. První jsou nezadaní, rozvedení, rozešlí nebo jinak „zesinglovatělí“, nadupaní testosteronem, kteří jsou v honbě za úspěchem u žen a za jejich obdivem schopni neuvěřitelných výkonů. Hubnou, dřou v posilovně, utrácejí za drahé oblečení… Mnozí z nich pak poleví v okamžiku, kdy dosáhnou jakési „partnerské spokojenosti“.
Druhou skupinu tvoří v Janově typologii tatínci od rodin s tloustnoucími manželkami, tudíž zcela bez motivace jakkoli se svým zevnějškem pracovat a měnit ho k lepšímu. „I ti k sobě mohou být kritičtí, ale spíš to přetavují v legraci a reálně je jejich vzezření moc netrápí. U grilu na zahradě si poplácávají panděro a říkají mu jménem, třeba: ‚Ty můj Karliku, dáme si ještě jedno.‘“
Do třetí skupiny patří homosexuálové. Mnozí z nich jsou coby věční lovci, celoživotně vykazující přirozenou mužskou promiskuitu, typičtí neustálým zkoumáním a sebehodnocením. Členy všech skupin motivuje a pohání motor jménem sexuální touha a apetence. Psáno tak, jak to říkají sami pánové: kdo chce potravu, musí do fronty, kdo ji má, může si dovolit flákat se.
Ach, ta moje image
Podobně jako ženy donekonečna řeší velikost poprsí a boků a v drtivé většině nejsou spokojené (a to i přesto, že mužům, kteří je milují, na tom moc nesejde), mají i muži své komplexy. Z mého malého průzkumu vyplynulo, že vedle tloustnutí a menšího vzrůstu je trýzní především řídnutí vlasů a tvorba tzv. cédéčka na temeni. Pro pány je velice podstatná i velikost penisu, to jsou ale schopni přiznat až po pár deci alkoholu.
„Ve své sexuologické praxi se poměrně často setkávám s klienty, kteří mě vyhledávají s problémem malého penisu. V naprosté většině případů je přitom jejich penis normálních rozměrů. Muži však mají o velikosti údu naprosto zkreslené představy. Získají je buď sledováním pornografie, nebo sledováním jiných mužů – ve sprše, v sauně. Neuvědomují si přitom, že jejich vlastní penis se jim může zdát menší v tomto srovnání i proto, že ho vidí shora, zatímco penisy ostatních mužů zepředu,“ říká psycholog a sexuolog Petr Weiss.
Tvrzení, že muži vůbec neřeší, co jim příroda nadělila a jak vypadají, je hloupost. I když opět platí: jak kdo a jak kdy a obecně se dá říct, že co se týká image, jsou k sobě muži mnohem méně kritičtí než ženy. Dokazuje to třeba i nižší frekvence preventivních prohlídek u lékaře nebo výše zmíněný výzkum obezity. Pravda je, že od mužů málokdy uslyšíte, že by měli zhubnout nebo obměnit šatník. Na druhou stranu, když už se rozhodnou něco dělat, častěji to dotáhnou do vítězného konce. „Muži více promýšlejí, zvažují v sobě a mluví až o svém rozhodnutí, zatímco ženy více přemýšlejí nahlas, verbalizují své prožitky a myšlenky,“ vysvětluje psycholog Zbyšek Mohaupt.
Image je na nic, následuj…
Že jsou muži k sobě kritičtí, v tom se shodli všichni mnou oslovení odborníci i laikové. Ve vztahu k postavě nebo vzhledu ale méně, protože to pro ně není kulturně ani společensky tak významné. „Vzpomeňte na křehké mužské sebevědomí, vytvářené, podporované nebo znejišťované výchovou, převážně matčinou. Matky ovšem nepotřebují mít syny elegantní, učesané, hubené, aby je mohly obdivovat. Snad i proto se mužská kritičnost v dospělosti projevuje v jiných směrech než k vlastní postavě nebo image. Spíš jde o to, zda dostatečně vyděláváme, vyznáme se, máme dost atraktivní partnerky, silná auta, vychytané mobily…“ říká Zbyšek Mohaupt.
V momentě, kdy dril v posilovně a slušivé oblečení splní svůj evoluční úkol, nastupuje pro muže to podstatnější: zdraví, síla, rozhodnost, plodnost – protože proč plýtvat energií na pěstování vlastního vzhledu, když zdroje mužské sebedůvěry leží jinde? „Pro muže je důležitější to, co dělají, než to, jak vypadají,“ dodává odborník. Mužský přístup k sobě samému hodně ovlivňuje výchova. Další vliv se pak skrývá ve zdánlivě úplně hluchém zdroji: médiích. Ženským čtením trafiky přetékají, to pánské se počítá v jednotkách. Hlavní rozdíl však není v množství, ale v tónu. Většina ženského čtení je plná návodů na „sebezlepšení“ – image, vlastní osobnosti, vztahů s ostatními, zatímco pánské popisuje zábavu a dává tipy na to, co si koupit, aby čtenář zvýšil svůj společenský status.
Ukažte mi ženu, která o sebe nedbá – nestará se o vzhled, stravu, zdraví, práci… a prochází jí to. Je jich minimum. A ukažte mi muže, který na sebe tak nějak kašle – v momentě, kdy na stůl položí klíčky od BMW a nový iPhone, je mu odpuštěno pár kilo navíc a leckdy i bílé ponožky do sandálů. K tomu, že muži tolik neřeší image, přispíváme zkrátka a dobře i my ženy, které jsme k nim tolerantní. A bodejť bychom nebyly, chce se říct: primárně si vybíráme muže ne podle image, ale podle zdrojů a ochoty se o ně podělit. Alespoň tak praví evoluční sexuologie.
Já zvládnu všechno
Rozdíly v přístupu k sobě samému u žen a u mužů dobře ilustrují i extrémy typu anorexie, bulimie, posedlost módou a nakupováním a kariérou, adrenalinovým sportem, penězi, drogami a hazardem… Aniž bych napsala, které patří k jakému pohlaví, cítíte tu obrovsku jinakost?
„Také archetypy rebela, divocha, samce nebo bohéma se méně týkají půvabu než archetypy venuše, krásky, anděla nebo princezny,“ podotýká Zbyšek Mohaupt. Doba sice v mnohém pokročila, ale ať chceme, nebo ne, v mužském světě jde prostě o image až na x-tém místě. „Mužům na nich samých hodně vadí, pokud nemají práci – nebo odpovídající práci –, pokud vydělávají málo peněz, pokud jsou nemocní nebo narážejí na zdravotní a věkové limity. Zranitelní jsou pochopitelně na poli sexuální výkonnosti. Mnozí muži kolem třicítky se potýkají s tzv. omnipotencí: já to všechno (práci, rodinu, hypotéku, milenku, sportovní výkony…) zvládnu! Když se jim to nedaří, tak se hroutí,“ říká Martin Jára z Ligy otevřených mužů.
Podle něj však dnešní muži častěji kritizují druhé než sebe. Souvisí to s přirozenou mužskou soutěživostí. Každý muž chce být ve skrytu duše ten nejlepší. A kritizovat druhé je tak snadné… Mnohem snazší než dřít sám na sobě. „Je to hlavně ono známé ‚já bych to udělal líp‘ nebo alespoň ‚to se dělá jinak‘. Kritika se týká dovedností (jak řídit auto) nebo také pozic – třeba v politice nebo v práci,“ vysvětluje odborník. Když už nastupuje sebekritika, omezují se muži většinou na konstatování typu „to teda vypadám…“. Tím to však bohužel často začíná i končí.
„Schopnost podívat se na sebe z odstupu a rozhodnout se pro změnu je v mužské populaci pořád dost vzácná,“ dodává Martin Jára. To ovšem může být z hlediska soutěživosti pro muže dobrá zpráva. Najednou se tu totiž odkrývá obrovská příležitost, jak ohromit… nejen ostatní muže, ale především ženy.
Autor: Jana Benešovská (Moje Psychologie)
