Dá se mužům věřit?
Odpověď na tuto otázku souvisí s čímsi daleko hlubším než s muži. Týká se totiž naděje. Podobně bychom se mohli zeptat – existuje láska? – a mysleli bychom samozřejmě tu šťastnou s těma zvoncema na konci.
Ale k věci. Chlapům se věřit nedá. Ale věřme jim! Za každou cenu! Je to nesmírně důležité pro naši duši. Protože ve chvíli, kdy si žena tuto otázku položí, přestává být ochotna rozbít si hubu. Chce záruky a vlastnit. Přestává být holčičkou a stává se rozumnou paní. Stařenou. Jenže já tvrdím, že holčičky jsme všechny, a to až do smrti. I svoji pětaosmdesátilou maminku zdravím „Ahoj holčičko“. Jak jinak? Pokaždé ji to dojme i rozveselí současně. A o to přece jde. O radost. O cit. Neměňme hloubku za přemoudřelost, vášeň za opatrnost, šílenství za průměrnost. Protože láska je šílenství a komukoli věřit je ještě větší šílenství. Jenže tak závratné!
Z CHYB SE NIKDO NEPOUČÍ
V otázce „dá se chlapům věřit“ zaznívá strach. Strach je jednou z nejhorších emocí v životě lidském, ochromuje, je to vlastně vězení. Samozřejmě, že nás do jisté míry chrání třeba před pádem z výšky. Ale nejsem si jistá, zda pokud jde o vztahy, nás někdy nechrání až moc. Žena, která si položí otázku, zda je možno věřit chlapům, se blíží vyhoření, ztrátě naděje. Život je přece svojí povahou nebezpečný. Od našeho početí nám neustále něco hrozí a nejhorší, co bychom mohly udělat, by bylo zakuklit se do krunýře. Zůstaly bychom sterilní až do smrti. Jako matka malých dětí jsem si mnohokrát přála, abych mohla dozorovat štěstí svých dcer. Určitě to znáte – tu touhu ochránit své děti úplně před vším. Nejde to, a to je dobře. Kdybychom totiž měly možnost jejich štěstí ošéfovat, nebyly by naše děti ani šťastné, ani bezpečné.
Znávala jsem jednoho muže, o kterém jsem říkala, že v životě neudělal chybu. A že to je jeho největší chybou. Rozhodl se ukončit vztah s mojí známou, protože se milovali tolik, že je to začalo ohrožovat na životě. Podle něj to tak bylo pro oba lepší. Bezpečnější. Igelitovější. Obětoval se pro její bezpečí. Udělal zdravotní rozhodnutí. A právě toto rozhodnutí bylo jeho největší chybou. Věřit chlapům musíme pro naše věčné mládí. Pokud jde o muže, nejsem tak zcela zastáncem pravidla, že člověk se má poučit z chyb. To platí v práci. Nikoli mezi mužem a ženou. Tak nějak mám poslední dobou pocit, že základem schopnosti zamilovat se je zůstat nepoučen. Ano, možná je zamilovanost hloupost, možná nás vede na scestí, určitě nás ruší od práce. Ale schopnost zamilovat se je víc než všechny zázraky kosmetiky i plastické chirurgie. Je to ten nejzaručenější lifting na světě.
Mám jednu velkou kamarádku, takovou tu odnavždy. Je podobně stará jako já, prožila si leccos. Jako já, jako my všechny. Kdysi dávno se nerozvážně vdala, na což doplatila. Poté se tedy vdala rozvážně. A doplatila na to podruhé. Navzdory tomu, že si našla naprostý opak svého bývalého. Podle matematických zákonů by tedy mělo být všechno v pořádku. Jenže nebylo. Co z toho vyplývá? Skoro to vypadá, že jediné – chlapům se nedá věřit. Žádným a nikdy. Jenže pokud jde o vztahy, neplatí ani matematické vzorce, ani schopnost se poučit. Co tedy?
Po nějaké (dost dlouhé) době potkala moje kamarádka opět muže. Předtím se setkání s nimi vyhýbala, nechtěla je ani vidět, poučila se tentokrát v tom smyslu, že vztah není možný, že nejlepší je zůstat sama, že už jim nevěří. Jenže znáte to, člověk míní, pánbůh mění. Svěřila se mi. Když mi vyprávěla o svém momentálním romantickém randění, skoro za každou větou pravila – jenže kdoví, jestli je pravda, co říká i dělá. Určitě kecá. Vzala jsem ji za ruku a upřeně se jí zadívala do očí. „A co když nekecá?“ Připomněla jsem jí, že existuje i tato možnost, už na to dávno zapomněla. Podívala se na mě nejdřív překvapeně, vzápětí zoufale. „To mě vůbec nenapadlo!“ „Tak vidíš,“ řekla jsem. „Ale je to hodně malá pravděpodobnost.“ „Možná je malá, ale je. Zkus si to představit – nekecá.“
Zavřela oči a pokusila se uvěřit. Její obličej se rozjasnil, skoro svítila. Zkusila to s ním. A vyšlo to. Alespoň prozatím. Ale co je to prozatím? Měli bychom si uvědomovat, že prozatím jsme na světě. Nejsme tady na věky, a proto nemusíme mít záruky. To jen moderní člověk si zvykl mít všechno pod kontrolou, pojištěné, zajištěné, chráněné. Když jede na kole, má na sobě helmu, když jede na lyžích, má k ní páteřák a celý je jak v brnění. Dřív lidi prostě jeli. I když to bylo nebezpečné. Prozatím je moje kamarádka absolutně šťastná. Někdy si říkám, že je tomu tak proto, že prostě uvěřila.
TAJEMSTVÍ STARÉ HOLČIČKY
Jak to vlastně bylo s nevěřícím Tomášem? Biblické příběhy je možné vnímat jako symboly a bibli jako skvělou knihu. Apoštol Tomáš nechtěl uvěřit vzkříšení Ježíše, dokud ho neuvidí na vlastní oči. V jistém smyslu to byl první moderní člověk. Nevěřil, dokud nedostal důkaz, záruku. Caravaggio ho na svém obraze zpodobnil s prstem v Ježíšově krvavé ráně na boku. Jak číst tento symbol je na každém z nás, já si ho vykládám tak, že Tomáš, aby prověřil zázrak, šťoural se milované bytosti v ráně. Je tedy možné vykládat tento vzkaz tak, že svojí nevírou můžeme působit bolest. Myslím, že kdyby existovalo jen jedno procento, že náš milý muž nelže, stojí za to to risknout a nepůsobit nic ošklivého ani jemu, ani sobě. Ježíš byl lepší než Tomáš, vydržel jeho šťourání, i když to muselo bolet jako čert.
Žena je lepší než muž, vydrží bolest i eventuální zklamání. Zvláště, když už není malá holka, ale velká, stará holčička. I schopnost uvěřit je vlastně o sebejistotě, o té vlastnosti, které se ženám často nedostává. Neměly bychom mít potřebu prosit o potvrzení, že jsme hodny milování. Měly bychom prostě milovat. Neboli prostě věřit. Najít v sobě sebejistotu, že i když to třeba zase nevyjde, ty krásné chvíle nám stojí za to. Ty nám nikdo nevezme. Zkrásní tím nejenom naše oči, ale i naše duše. Budeme bohatší. Už vlastně jsme. Kdyby náhodou náš miláček lhal, už se nevrhneme z mostu. Věříme si. Umíme dávat. Můžeme si dovolit být štědré. Protože si věříme. Proto můžeme věřit i jim.
Ano, je to nesmírně těžké. Ale všimly jste si někdy, jak vypadají lidé, co nevěří? Jaké mají kolem úst zahořklé vrásky a to už vůbec nehovořím o té zatrpklosti, která z nich vyzařuje a kterou kolem sebe šíří jako smrad. A ten smrad se jim vrací zase nazpátek, žijí v něm, vězí v něm až po uši a proto nemohou mít naději. Naděje není tupý optimismus. Naděje je víra. Schopnost pochopit, že život dává smysl. A jaký by měl smysl, kdybychom nevěřily mužům? Možná na to někdy zapomínáme, ale muži jsou v našem životě zásadní. Hned po dětech, samozřejmě.
Na co asi budeme myslet na smrtelné posteli? Jsem si skoro jistá, že na všechny chlapy, kterým jsme aspoň na chvíli uvěřily. Protože s těmi to bylo nejkrásnější. A bude nám nejspíš úplně jedno, jestli kecali. V Peteru Panovi se píše: „Vždycky, když někdo řekne, že nevěří na zázraky, umře jedna víla.“ To je moje životní krédo. Schopnost se nadchnout je životodárná. Mladistvá. Působí jako krev paniců. Nevražděme víly. Věřme jim. Protože my na to máme. Nezabíjejme víly ani sebe.
Článek vyšel v časopise Moje psychologie.
