Děti potřebují krize

 -žádný vyslovený vzdor, žádná neposlušnost, mají později velké těžkosti v problematických situacích -na rozdíl od „zlobivých“ dětí, které křičí a hlasitě protestují proti ranám osudu (nutný pobyt v nemocnici, narození sourozence) a prožívají svůj vzdor.

Když se rodiče dokážou vcítit do jejich protestu a vycítí za ním nouzi, když připustí, aby děti prožívali svá citová hnutí a svou blízkostí jim poskytují útěchu, vyrostou z těchto „rebelů“ děti, které budou schopné snášet zátěž a budou mít velkou sebedůvěru. Jestliže vycházíme z toho, že vyrovnávání se s konflikty přináší životaschopnost, pak je nám jasné, že dítě potřebuje ke svému zrání krize a to už od nejútlejšího dětství! Ale jinak než pod ochranou hnízda bezmocné dítě tyto zkušenosti neunese. Jedině za citlivé a aktivní účasti rodičů se dítě může postavit zákonu protikladů. Podle tohoto zákona musí být láska vždy silnější než nenávist. Odvaha musí přemoci strach, sytost musí zahnat hlad. Krize se ale nesmí zastavit na kritickém bodě, ale musí v dítěti probudit sílu k přežití, aby našlo řešení a naději. Jenom rodiče mohou pomoci překlenout toto napětí a uspořádat city a afekty.

První krizi prožívá dítě při porodu. Rodí se do světa protikladů, je nuceno opustit důvěrné prostředí matčina těla a je vystaveno kontrastům jako je světlo/tma, teplo/zima, tekutý/suchý apod. Tyto nové zkušenosti způsobují u novo rozence šok a otřes, který se podobá zemětřesení. Tím intenzivněji potom dítě prožívá znovu nalezené bezpečí, když je po porodu položeno na břicho své matky. Jakmile znovu pocítí důvěrně známé houpavé rytmické pohyby dýchající matky, která ho hladí a znovu uslyší tlukot jejího srdce, cítí se doma a v bezpečí.

Čím je dítě menší, tím méně umí samo snášet krize. Asi do sedmého měsíce neumí snášet čekání na útěchu, protože ještě nemá žádný pojem o čase. Pro takovéto dítě je minuta mučivého čekání věčností, ve které se cítí opuštěno. Proto bychom měli na pláč tohoto dítěte okamžitě reagovat. Jestliže dítě nepotřebuje mléko nebo nemá bolesti ze špatného zažívání, pak má nějaké duševní trápení. Je těžké uhodnout příčinu, ale určitým způsobem je to tak dobře! Protože spolutrpící matka by se snažila problém odstranit a tím by zabránila prožívání krize. Kdyby věděla, že dítě pláče proto, že ho svědí na zádech, hned by ho poškrábala. Kdyby věděla, že dítě pláče proto, že má strach z určitého hlasu (cizího člověka), okamžitě by ho toho zdroje strachu chtěla uchránit. Nejde o to, odstranit podněty pro jeho pláč, ale konfrontovat ho s těmito podněty za podpory matky (pokud tyto podněty pro něj nejsou nebezpečné), a tak dítěti pomoci naučit se je snášet.

Dítě musí udělat zkušenost, že všechno nepříjemné a všechny krize lze docela dobře překonat. Nejjistější postavení, ve kterém dítě překoná krizi, je pevné objetí, pokud možno v embryonální poloze -břicho na břicho, hlava na hlavu. Dítě hladíme, kolébáme, poklepáváme a líbáme. Matka jeho naříkání napodobuje. Utěšujeme ho laskavými slovy. Tak dítě držíme tak dlouho, dokud se zase nezačne smát nebo neusne. Zásadně bychom se neměli snažit dítě rozptýlit, hrozí totiž nebezpečí, že si dítě zvykne na náhradní uspokojení, které může přerůst v návyk. Jestliže si dítě zvykne na to, že pokaždé, když pláče, dostane dudlík, vybudujeme u něho takový reflex, že jako žák bude kousat násadku a jako dospělý bude potřebovat cigaretu, aby se uklidnil. Pro zklidnění není vhodné ani přiložení dítěte k prsu nebo láhev. Děti, které při pláči dostávaly napít, později sahají po láhvi, kdykoliv se cítí špatně. Rozptylování pomocí hračky může vést k tomu, že dítě bude později dávat přednost neživým věcem před lidmi. Každopádně takto uklidněnému dítěti bereme možnost prožívat city, uspořádávat je a řešit konflikty s bližními.

Asi od sedmého měsíce může dítě snášet drobná zklamání, probouzí se v něm představivost a začíná cíleně jednat (tahá matku za sukni, protože chce, aby ho vzala do náruče apod.). Klidně může trochu déle počkat, než matka zareaguje na jeho pláč a přijde z kuchyně do dětského pokoje. V noci už dítě vydrží i bez nápoje a právem od něj očekáváme, že vydrží sedět na klíně, i když by nejraději uteklo. Jeho přání opakovat donekonečna „Takhle jedou páni“ nemusíme vždy vyhovět. Takováto odříkání znamenají pro dítě přibližně totéž, co pro dospělého deštivá dovolená. Ani tyto krize by malé dítě nemělo prožívat samo, natož ty větší. Nemá možnost si pomoci. Kdybychom na dítě nereagovali, cítilo by se bezmocné, nepochopené a nemilované. Zákonitě by postrádalo účast a také matku. Pouze v matčině náruči se muže vyrovnat se zklamáním a vztekem. Dítě se při tom musí cítit chápáno, ale musí se také učit chápat to, že něco není hned dosažitelné a že existují zákazy, které nesmí překročit.

Zapamatujme si: Podle názoru některých lidí je nepřípustné, aby se dítě něčeho zříkalo, ale myslíme si, že tento názor je mylný. Vidíme totiž, kolika dětem unikla šance naučit se snášet zklamání. Děti neumí zacházet se zklamáním a bojí se, že se hned zhroutí celý svět nebo že pozbudou lásky.

Teprve dítě, které si uvědomuje svoje „já“, tedy dítě starší než dva a půl roku, můžeme nechat, aby se samo vyrovnalo se zklamáním. Nemusíme ho hned brát do náruče, aby překonalo svůj strach a zklamání. Zpětnou vazbu ale dítě potřebuje v každém případě. Chce slyšet, že je statečné, když se kvůli bolení v krku bez křiku vzdalo zmrzliny. Chce slyšet uznání a má z něho radost, když se vzdalo své snahy být ve středu zájmu.

Většina strachu má původ v „magickém“ stupni vývoje. Rozum ještě není schopen kriticky myslet a neumí označit strach za neodůvodněný. Protože měřítka určuje fantazie vztažená na sebe, narůstá nepatrný podnět ke strachu do obrovských rozměru. Pavouk, který náhodou přeběhne přes ruku, se stane záludnou, všudypřítomnou čarodějnicí na koštěti, blesk vyvolává obavu, že vyhoří otcovský dům i celá vesnice. Ustrašené dítě se také bojí, že jeho ruka uvízne ve velké ruce doktora a proto mu nechce podat na pozdrav ruku. Když strach necháme být, bude působit celý život. Neodstraníme ho tak, že ho zapřeme a řekneme si: „Ve sklepě žádní pavouci nejsou.“ Když si něco takového namluvíme, zmocní se nás pak ještě větší panika, když tam na pavouka opravdu narazíme. A když si pak řekneme: „Jsou tady sice pavouci, ale proč se jich bát,“ zmocní se nás možná ještě větší strach, když naše vsugerovaná odvaha zmizí. Potom máme navíc ještě strach z vlastní bojácnosti. Potom nikdy nevstoupíme do žádného hradu, nikdy neotevřeme okno a nikdy si neužijeme léto kvůli strachu před bouřkou. Také strach dítěte z podání ruky se zvětšuje, když ho přítomní rodiče tolerují. Svým postojem potvrzují oprávněnost jeho strachu, jako by říkali: „Správně si schováváš ruku za zády a chráníš se tak před tím pánem. Takový doktor je nebezpečný.“ Strach se pak rozšíří na všechny doktorovy dotyky a na všechny lidi, kteří budou chtít dítěti podat ruku. A život se stává omezený.

Proto doporučujeme: Když bude vaše dítě trpět strachem z něčeho, co nebude moci samo překonat, povzbuďte ho, aby se strachu postavilo a neuteklo. Rodiče se často nechají zmást rozporuplnými pocity dítěte: Dítě by rádo pohladilo sousedovic psa, ale má z něj strach. Dokud bude strach větší, bude se dítě utíkat k jiné činnosti, například k houpání. Strach ze psa a nesplněné přání hrát si s ním, ale zůstávají. Dítě je navíc zklamané ze svého selhání, buď je vzteklé nebo rezignované. Rodiče jsou zodpovědni za to, že rozpoznají nouzi svého dítěte. Pak by rozhodnutí jít se houpat nechápali jako svobodné, ale jako výraz nevyřešeného strachu.

Vraťme se ještě k momentu strachu před dotykem lékaře. Nemá smysl na dítě mluvit. Abychom dítě osvobodili od strachu, měli bychom mu dát dobrý příklad. Ukažte svému dítěti, jak umíte zacházet s vlastním strachem. (Největší strach ze zubaře mají ty děti, jejichž rodiče se těsně před křeslem otočí.) To neznamená, že byste svůj strach měli před dítětem skrývat, vůbec ne, zůstaňte pravdiví. Ukažte dítěti, že sice máte strach, ale že máte odvahu se mu postavit. Předveďte dítěti, jak lékaři podáváte ruku a že vás to těší. Když dítě ani potom nemá odvahu vás následovat, obejměte ho zezadu a veďte mu ruku. Když se dítě může spolehnout na vaši vnější podporu, cítí i podporu vnitřní. Pod vaším důvěrným, měkkým, ale zřetelným dotykem se vaše jistota přenáší na dítě. Vytváří mu sebedůvěru. Může mít radost z toho, že překonalo strach. Možná, že strach ještě úplně nezmizel, ale odvaha je větší než strach. Dítě si vytvořilo obrovskou zkušenost, že umí překonávat strach a může se odvážit sbírat nové zkušenosti. Tímto způsobem postupujte pokaždé, když se dítě bojí. Dbejte na to, aby konfrontaci s nějakou strach nahánějící situací vždy provázelo mnoho pozitivních zkušeností: vaše objetí a povzbuzení, zajímavé poznatky a z nich plynoucí důsledky. Dítě utvrzujte a těšte se z jeho odvahy. Především později tím, že mu budete povídat o něčím, nebo i o jeho statečném postoji.

Toto umění dítě ještě neovládá. Například na návštěvě u prarodičů můžete v přítomnosti dítěte vyprávět o tom, jak se Vítek bál psa, ale neutekl a naopak si s ním pěkně pohrál.
Když dítě prožívá bouřku ve vaší náruči, může se radovat z nádherného nebeského ohňostroje. Jestliže z vašeho klína mohlo pozorovat pavouka při jeho obdivuhodné práci na síti nebo si spolu s vámi pohladilo dobráckého psa, odstraníte tak jeho nepříjemný strach. Dítě tak rozvíjí svou chuť objevovat přírodu, začne být zvědavé a má k vám větší úctu. Při těchto příležitostech poznává dítě, jak se umíte vcítit a cítí vaši převahu. Takovýto vzor dítě rádo napodobuje.

Objetí, jako pomoc při zvládnutí nějaké nepříjemné situace, znamená: Dítě smí čerpat sílu v bezpečí hnízda. Tento způsob podpory je zvlášť vhodný pro malé děti, které jsou s hnízdem přirozeně spjaty. Ale také starší děti a dospělí se vracejí k tomuto stavu objetí a podpory, když se dostanou do nějaké těžké krize.

Čtyřletý Jaroslav by rád chodil do školky. Má ale strach odloučit se od matky. V tomto případě se strachu nezbaví tak, když ho matka bude jen držet v náruči. Naopak: Sám se musí vyrovnat s bolestí z rozloučení jako cenou za samostatnost. Zde bychom doporučovali, aby chlapec mohl několikrát pozorovat ostatní děti ve školce, jak si hrají bez matky. Tyto děti se pro něj stanou vzorem. Večer před první návštěvou by si s ním matka mohla zahrát, jak to všechno bude. Neměla by mu nalhávat, že ho rozloučení nebude bolet. Aby Jaroslavovi dodala sílu, kterou bude potřebovat, měla by ho při rozhovoru pevně objímat. Z tohoto spojení s matkou bude dítě čerpat i příští den.

První návštěva ve školce trvala pouze jednu hodinu. Takovou dobu už se Jaroslav docela dobře mohl obejít bez matky. Matka mu slíbí, že na něj bude čekat u vchodu do školky a že potom spolu půjdou na zmrzlinu oslavit jeho samostatnost. Jaroslav si ji bude moci objednat sám. Tato metoda malých kroků se osvědčuje. Chlapec své matce důvěřuje a tak posiluje svou sebedůvěru. Po několika dnech už ve školce bez problémů tráví celý půlden.
Je však také skrytý strach pramenící hluboko v srdci dítěte, který nelze jen tak jednoduše odstranit. Dítě jej nemá komu sdělit, protože ho tají i před rodiči. Je to třeba strach dětí, které se necítí být milovány, které v hloubi své duše vědí, že rodičům nebyly vítány nebo děti, které cítí, že rodiče s nimi nejsou spokojeni, protože neplní jejich pyšné plány: Nejsou ani hezké, ani chytré, ani nemají sportovní talent.
Takový nikdy nevyřčený, hluboko skrytý, přetrvávající strach přepadá mnohé děti rozvedených rodičů. Tyto děti se cítí rozervané tahanicemi rodičů, protože se nemohou svěřit se svou nouzí nikomu z rodičů, nevěří už bezvýhradné lásce, a tak často pochybují o tom, zda jsou vůbec milovány. Dospělý je tak zaměstnán sám sebou, že se vůbec neumí vcítit do pohledu dítěte. Jakmile se v člověku usadí pocit, že mu chybí láska, vyvolá to u něj nesnesitelnou bolest. Dospělý si umí určitým způsobem pomoci, protože zná způsoby, jak to zvládnout. Může si najít nového partnera, může vyhledat terapeutickou skupinu nebo se podrobit psychoterapii. Malé dítě si ale pomoci neumí. Je vydáno napospas své bolesti. Když tu není nikdo, komu by se mohlo svěřit se svým
smutkem, kdo by ho potěšil a utěšil, projeví se jeho spolknuté slzy a potlačené strachy v psychosomatických poruchách se symptomy jako je zácpa, noční pomočování, vyrážky, přejídání nebo mentální anorexie (chorobné odmítání jídla) apod. Mohou se projevit různé poruchy chování jako lhaní, krádeže nebo si dítě najde nenápadné náhradní jistoty jako sbírání něčeho nebo perfektní výkony. Strach se ale může projevit i jako záchvat agresivity obrácený proti sobě, matce nebo sourozencům. Ať je to jakkoliv, pokaždé dojde k výbuchu velkého zoufalství. Jestliže se dítě necítí rodiči milováno, nemiluje ani samo sebe a také není schopno lásku dál rozdávat. Když hnis zůstane hluboko v ráně a nemůže odtéci, když zůstane tam, kde tlačí bolest, způsobí depresi ve zraněné duši. Tam, kde chybí láska, vytváří se místo pro drogu, tišící bolest. Navenek vypadá toto dítě rozladěně a rozmrzele, uvnitř je bezmocné a hluboce smutné. Soudit a trestat poraněné dítě podle vnějšího zdání je pro něj tou největší nespravedlností. Vůbec mu nepomůže, když budeme hubovat na jeho chování. Jedinou pomocí je, když se vcítíme do jeho bolesti a dovolíme mu se vyplakat a tak se od bolesti osvobodit.

Přišla k nám matka s dvěma dětmi. V náručí držela sedmiměsíční holčičku a za ruku vedla pětiletého Petra. Stěžovala si, že se Petr od nějaké doby chová agresivně k dětem na hřišti. Leká ji hlavně to, že on je vždy útočníkem a jeho agrese směřuje proti mladším dětem. Několikrát už ho zkoušela bít, aby mu ukázala, jak to děti bolí, ale nepomohlo to. Naopak, Petr je čím dál tím hrubší. Matka už v něm vidí zločince. Když jsme vyjádřili podezření, že Petrovo chování by mohlo pramenit ze žárlivosti, odpověděla: „Ale to ne, má přece svou sestru rád, nikdy ji nebil a když ji kojím, chce u toho vždycky být a dívat se, jak jí chutná.“ Během vyšetření jsme Petra poprosili, aby svou rodinu nakreslil jako zvířata: Nakreslil se jako malou kočku, která jde po ulici, svou sestru namaloval jako malého ptáčka a matku jako velkého ptáčka. Když jsme se ho zeptaly: „Co bys řekl malému ptáčkovi?“ odpověděl bez váhání: „Odleť!“
„Odletí?“
Ne, nemůže.“
„Co s ním uděláš?“
„Sežeru ho!“
„No -to ale bude velký ptáček smutný!“
„Jak to,“ ptal se Petr, „toho taky sežeru!“
„Ale Petře!“ zděsila se matka, když poznala problém.
Pomohli jsme matce, aby pochopila i více. Petr si netroufl projevit svoji žárlivost. Projevoval žárlivost vůči ostatním malým sestrám a bratrům a protože ho matka za to trestala, dostali se oba do bludného kruhu. Když ho bila, měl pocit, že ho má ještě méně ráda a nenáviděl menší děti ještě víc. Cítil se milován pouze tehdy, když byl doma hodný.
Matce jsme poradili, aby ho netrestala, až zase bude bít menší děti, ale vzala si ho na klín a řekla mu: „Nemusíš mít vztek na ostatní děti, můžeš se vyvztekat u mě. Mám tě ráda, i když nejsi hodný.“

Zdroj: Děti jsou hosté, kteří hledají cestu, autorky Jiřina Prekopová, Christel schweizerová, uvedeno ve spolupráci s nakladatelstvím Portál, www.portal.cz