Donutil mě jít na potrat, teď toho lituje a chce znovu dítě

Když jsem se před šesti lety rozvedla, zůstala jsem sama s tehdy dvouletým synem. Manžel si našel jinou, podle klasického scénáře - matka na mateřské pro něj přestala být atraktivní. Vzpamatovávala jsem se z toho dlouho, už jsem se i smiřovala s tím, že budeme se synem jen my dva. Nedodaly tomu ani tři čtyři nezdary, když se mi kamarádky v dobré víře snažily dohodit někoho ze svých známých.

Nakonec jsem se nechala jednou z nich přesvědčit a zkusila internetovou seznamku. Spíš z nudy, sama jsem si od toho vůbec nic neslibovala. Ostatně když jsem pročítala profily některých mužů, šly na mě spíš mdloby, podobné to bylo, když jsem si zadala vlastní inzerát a pak pročítala došlé reakce.

Sešla jsem se s třemi mužskými a pak se rozhodla na to vykašlat, nikam to nevedlo. Na svůj profil jsem pak znovu zabrousila snad až za čtvrt roku. Promazávala jsem vzkazy, které se nahromadily, a z nějakého důvodu mě jeden zaujal. A tak jsem Honzovi napsala. Hned na první schůzku jsem syna vzala s sebou, aby byly karty jasně rozdané. Líbilo se mi, jak si spolu rozuměli, a Honza moc hezky vyprávěl o svém vlastním synovi, jen o málo starším.

Několik měsíců jsme se jen tak oťukávali, ale všechno fungovalo, i naši kluci si rozuměli, a tak jsem se nakonec k němu i s Tomáškem nastěhovala. Jeho syn žije u matky a Honza si ho bere podle libosti, takže občas s námi byl třeba týden v kuse a nikdy jsme neměli potíže. Žili jsme si spokojeně, a když na to došla řeč, dohodli jsme se, že společné dítě už si pořizovat nebudeme. Já jsem v koutku duše ještě trošku po druhém dítěti toužila, ale stejně tak dobře jsem se sžila s tím, že budu mít jen jedno. A malého Honzíka jsem si taky moc oblíbila.

V době největších hádek jsem zjistila, že jsem těhotná

Před rokem a něco jsme se ale začali dost hádat. Honza měl tehdy velké problémy v práci, hrozilo, že o ni přijde, domů chodil vystresovaný a protivný a přenášel to na mě a my oba pak na děti. Tomášek byl v jednom kuse nemocný, Honzík k nám skoro nechtěl chodit. Nakonec už jsme se hádali kvůli úplným hloupostem a vlastně jsme mnohdy ani nevěděli proč. A do toho jsem najednou zjistila, že jsem těhotná.

V první chvíli jsem byla v šoku, pak zděšená, protože v nastalé situace bylo dítě to poslední, co jsme potřebovali, pak ve mně ale převládly mateřské pudy a já si řekla, že je to asi osud. Honzovi jsem tu novinku oznámila zvesela, myslela jsem si, že to pomůže vyřešit naši krizi, chtěla jsem na všechno zapomenout a těšit se. Jeho reakce ale byla přesně opačná než moje. Vůbec neměl radost, naopak byl naštvaný! Prý jsme se snad jasně dohodli, že žádné dítě nebude. Natož teď.

Protestovala jsem, že jsem to rozhodně neplánovala, ale že když už se to stalo, tak bychom se měli radovat z nového života. Jenže on zatvrzele opakoval, že žádné dítě nechce, že si to nemůžeme ani dovolit, že by nám to jen zkomplikovalo život a že jestli chci náš vztah zachovat, tak se musím prcka vzdát. Čtrnáct dní do mě hučel tak zatvrzele, až jsem jeho argumentům podlehla a nakonec šla na potrat. Litovala jsem toho, ale nechtěla jsem o Honzu přijít. I kvůli Tomáškovi, který v něm našel nového tátu, když ten skutečný o něj prakticky nejevil zájem.

Chce dítě jen kvůli výčitkám svědomí?

Nutno říct, že Honza se o mě po zákroku skvěle staral. Jako by ho najednou dostihly výčitky svědomí a uvědomil si, k čemu mě to přiměl, snažil se mi to všemi silami vynahradit. I tak ale mezi námi bylo pořád dusno a mnoho nevyřčeného. I když jsem se snažila, dlouho jsem mu to nedokázala odpustit, navíc jsem obviňovala i sebe, že jsem se nechala do potratu dotlačit. Plno nocí jsem probrečela a vyčítala si to.

Takhle jsme prožili několik měsíců. Honzova situace v práci se mezitím vyřešila nadmíru dobře. Začal dokonce víc vydělávat, našel klid a najednou se na vše začal dívat jinýma očima. Před několika týdny mě jednou večer zaskočil otázkou, jestli bych s ním přece jen nechtěla dítě. Omlouval se (jako už mnohokrát) za to, co provedl, dušoval se, že ho to strašně mrzí a že to chce napravit. Mít dítě se mnou by prý bylo to nejhezčí, co by se mohlo stát.

Mám o čem přemýšlet. Honza mě přemlouvá dnes a denně, najednou se na to úplně upnul. A já nevím, jak se k tomu postavit. Dítě bych samozřejmě pořád chtěla, ale nějak ve mně pořád přetrvává nedůvěra po tom, co se stalo. Co když je to zas nějaký rozmar? Nejde jen o snahu utišit výčitky svědomí? Co když se naše situace zas nějak změní a najednou bude další dítě podle něj opět komplikace? Mám opravdu zakládat rodinu s někým, kdo se zachoval takhle? Jinak je nám dobře a jiného partnera rozhodně nechci. Jen zkrátka nevím, jestli ho chtít i jako otce pro své miminko.

Anna, 35 let