Fluidní pohlaví. Proč si s dělením na ženy a muže už v dnešní době nevystačíme?

Co je fluidní pohlaví?

Fluidita pohlaví jako sociologický koncept dokazuje, že s obvyklým dělením na muže a ženy si již nevystačíme a že mnohé z toho, co považujeme za přirozené, je někdy více, jindy méně sociálně zkonstruované. Koneckonců přípravu na to, jak má jednat muž a jak žena, dostáváme prakticky od narození, což dokládá staré známé „kluci nebrečí”.

Jak totiž dokázaly vědecké studie, rodiče totiž mají tendenci se k nám od malička chovat tak, abychom dostáli očekávaní „ženského” či „mužského” stereotypu. Například od chlapce nevědomky vyžadují větší iniciativu a samostatnost, dívky zase vedou k poslušnosti a ochotě pomáhat.

Zmateni hermafrodity

Tři roky chodil s Martinem, předtím rok s Petrou a dnes má opět přítele. Žádnou matematikou se jeho vztahy neřídí. Do koho se zamiluje, záleží na sympatiích, a jestli je to muž, nebo žena, pětatřicetiletý Filip neřeší. „V mém věku už má člověk asi jasno. Odmítám se nechat tlačit do nějaké škatulky, ačkoli mnozí mají s mou bisexuální orientací evidentně problém,“ vypráví o gayích, kteří mu vytýkají zbabělost se přiznat k homosexualitě, i kamarádkách, které za výstřelek považují naopak jeho mužské vztahy. A věří, že je ve skutečnosti heterosexuál.

Otázka zní, proč o Filipových motivech tolik lidí pochybuje. Bisexualitu mimochodem neuznává ani většina české sexuologické obce. Třeba Radim Uzel ji považuje za mýtus a občasné lovení ve vodách pohlaví, které není vlastní přirozenosti dotyčného, si vysvětluje tlakem situace, nerozhodností nebo zvídavým experimentováním.

Celá věc tak vypovídá hlavně o našem zacykleném vnímání, které hraje na strunu „přirozenosti“. „Muži a ženy se samozřejmě odlišují biologicky. Význam těmto rozdílům ale dávají kulturní normy. A ty jsounaučené,“ vysvětluje sociolog Zdeněk Sloboda, proč svým studentkám doporučuje zajít občas do gay klubu. „Najednou zjistí, že se na ně nikdo nedívá, a ony se necítí jako sexuální objekt. Chovají se tam jinak než v běžném klubu nebo ve skupině lesbiček. Jednoduše svou feminitu mění podle situace,“ vysvětluje Sloboda, v čem spočívá takzvaná fluidita pohlaví, čímž nemyslí genitálie, ale identitu. Tatáž rovnice ovšem platí i pro muže – ve skupině žen se možná cítí jako kohout v kurníku, jakmile však dojde na fotbal, v němž tak trochu plave, jeho maskulinita dostává na frak a mezi zapálenými kamarády se jeví takřka uťáple.

O vykonstruovanosti našich představ o tom, co je normální a přirozené, každopádně vypovídá i historie. Například v antickém Řecku se homosexuální chování mezi muži praktikovalo zcela běžně a jeho aktéry nijak neodlišovalo od zbytku společnosti. „Věřilo se, že sperma je vyhřeznutím míchy a mozku, takže sex se staršími muži byl správný, neboť se tak předávalo vědění a zkušenosti. Tímto rituálem se z žáků, kteří byli vždy v pasivní roli, stávali muži. Lidé se přitom neidentifikovali jako homosexuálové, protože to do určitého věku bylo prostě normální,“ říká Zdeněk Sloboda.

Nejinak to funguje i dnes. Stejnopohlavní vztahy před svatbou povolují mužům i některé kmeny na severní Sumatře nebo v pacifické Melanésii. Chlapci v pubertě odejdou do takzvaného mužského domu, kde jsou zasvěcováni do homosexuálních praktik. Po svatbě se už většina uchyluje k sexu pouze heterosexuálnímu, v případě Melanésanů se nicméně bisexualita udržuje bez problémů dál. Oproti západní společnosti včetně Česka, kde byly projevy homosexuality ještě nedávno ilegální, si s fluiditou pohlaví očividně hlavu nedělají. Zatímco bisexualita u žen nikoho nepřekvapí, muži se s podobnou preferencí nijak zvlášť nechlubí.

Mimochodem ani metrosexuálové nemají v tuzemsku na růžích ustláno. Pro většinu lidí totiž platí rovnice: muž, který o sebe pečuje, je automaticky gay. „Když se ovšem podíváte do Španělska či Itálie, kde vládne kult fotbalu a jeho napomádovaných hvězd typu Ronalda, metrosexualita tam má výsostně heterosexuální význam,“ srovnává Zdeněk Sloboda. Rozdíl si vysvětluje mimo jiné tím, že u nás se homofobie pojí s mizogynií neboli tendencí vnímat vše ženské jako podřadné.

Těžké spaní ale nemají kvůli zženštilosti jen heterosexuální muži. Terčem diskriminace se feminní gayové stávají i ze strany svých maskulinnějších druhů. Zženštilost ostatních jim totiž narušuje představu o tom, že i homosexualita může být maskulinní. A zatímco ženy si vlivem feminismu vytvořily plejádu identit od tvrdé kariéristky po ženu v domácnosti s pěti dětmi, aniž by se nad tím někdo pohoršoval, u mužské identity taková dynamika chybí. V Česku je například maskulinita spojena s přežilým modelem chlebodárce, který má povinnost uživit rodinu. „Paradoxem je, že tuto představu o hlavě rodiny dnes uměle udržují hlavně ženy, které své syny vychovávají do tradičního modelu. Pak se nedivme, že má tolik mužů problém, jakmile jejich žena vydělává víc než oni,“ dodává sociolog.

Stejný problém má však i stále početnější skupina asexuálů, tedy lidí, které sex jednoduše nezajímá. A v kultuře, která vyzdvihuje mužskou potenci a výkonnost, čeká mužského asexuála opovržení rozhodně větší než v případě ženy. Ostatně dvojí morálka panuje i v případě nadprůměrné potence: pokud partnery střídá žena, vyslouží si nálepku děvky, zatímco muž se jeví jako kanec. „Což není dobře. Muži, kteří nejsou schopni dostát měřítkům maskulinity, si to pak kompenzují třeba pořizováním silných aut nebo rizikovějším chováním. Liberalita vůči pohlavním identitám naopak lidem umožňuje si vybrat, do které škatulky chtějí patřit, případně si nevybrat žádnou. A v tom spočívá fluidita,“ argumentuje Zdeněk Sloboda výzkumy, které potvrzují jednoduchou rovnici: čím víc je mužská sexualita polarizovaná jako dominantní a ženská jako podřízená, tím více dochází ve společnosti
k sexuálnímu násilí. Takže – vyberte si!