Hádáme se na Facebooku | E15.cz

Hádáme se na Facebooku

Elena Jesenská (Moje Psychologie)

Sdílet na Facebook Messenger Sdílet na LinkedIn
Duobus certantibus tertius gaudet, říká staré latinské přísloví. Když se dva hádají, třetí se směje. Kolik se jich asi může smát, když se dva hádají na diskusních fórech a sociálních sítích? A proč vlastně lidé řeší své konflikty na webu?

Prát špinavé prádlo na veřejnosti se nemá. To víme všichni. Patří to mezi nepsaná pravidla společenského chování. Ne nadarmo existuje přísloví, že co se doma uvaří, to se doma sní.

Zdaleka ne všichni však toto dodržujeme, a když se hádáme - s partnerem, některým ze členů rodiny či přáteli -, zapomínáme na to, že jsme na ulici, na návštěvě nebo že máme okna otevřená dokořán, naše vzrušené hlasy se nesou vzduchem a slouží k „pobavení“ sousedů a kolemjdoucích. S rozkvětem internetu se veřejný prostor, v němž je možné se hádat či si ostře vyměňovat názory, značně rozšířil. K ulicím, otevřeným oknům a pavlačím přibyly diskusní fóra a sociální sítě.

U jednoho stolu

Běžné diskuse, kde jsou zcela neznámí lidé schopni si velmi vulgárně nadávat, nemáme na mysli. To je určitý nešvar virtuální komunikace, který vyplývá z anonymity a z toho, že se dotyční v reálném světě asi nikdy nepotkají, takže jdou ohledy, takt a diplomacie stranou. Náhodně či spíš nahodile vzniklá virtuální skupina, která se s koncem každé diskuse rozpadá, nefunguje podle takových pravidel jako skupina, jejíž členové se mají dál scházet.

Provokatéři a rozvraceči jsou sice i v rámci takovéto nahodilé diskusní skupiny odmítáni, avšak protože skupina není soudržná, sankce jsou ze strany ostatních diskutujících malé a pro provokatéry nevýznamné. Jejich cílem ostatně není zapadnout, nýbrž bořit.

Zcela jiný způsob komunikace nastává ve skupinách sdružujících se na sociálních sítích nebo na diskusních fórech založených k tomu, aby se na nich scházela parta více či méně známých lidí a bavili se podobně, jako se společnost přátel nebo dva partneři baví u jednoho stolu. Stejně jako veřejně řeší, jaké jsou nejlepší kachličky do koupelny či jak jde dětem škola, tak řeší veřejně i konflikty. Podívali jsme se na to, v čem se takové veřejné virtuální hádky liší od těch běžných, tváří v tvář.

Autor: Ženy - E15

Kdo nechce, ať nečte

Petře je dvacet osm, je svobodná, bezdětná a pracuje reklamě. Když si se svým třiatřicetiletým, svobodným, bezdětným „údržbářem“ internetových sítí potřebuje sdělit něco zásadního, používá často Facebook. Proč? Mimo jiné proto, že tam její vzkaz nepřehlédne, což se mu prý často stávalo, když mu psala výhradně textové zprávy. „Když napíšu něco na FB, vidím, že to tam je a nikam se to neztratilo,“ vysvětluje.

„A protože si to můžou přečíst i ostatní přátelé, vím, že mi odpoví, aby nebyl považován za nezdvořilého. Ale většinou,“ přiznává, „je důvod mnohem prozaičtější. Oba na FB chodíme často, a tak jsme se na něm naučili spolu komunikovat. Když se nemůžeme vidět, nebo se vidět nechceme, ale potřebujeme spolu mluvit, píšeme si.“ Na otázku, jestli jim nevadí, že mají svědky, Petra odpovídá: „Všechno jsou to vesměs naši přátelé. Oni sami se na FB také někdy dohadují, a když ne tam, doma se hádají určitě. Hádáme se na našich profilech, ne na cizích, a na svých si můžeme dělat, co chceme. Komu to vadí, může to přeskočit. Já přece nikoho nenutím, aby nás četl. Navíc se ne vždycky hádáme tak, aby na nás viděli přátelé.

Někdy si vyměňujeme názory jenom spolu, když jde o něco vážnějšího. Pak je to stejné, jako kdybychom si psali e-maily nebo na ICQ. Sice nemluvíme přímo, ale nikdo nás nevidí. Pokud jsou to maličkosti, jako když mě třeba naštve, že přišel na schůzku pozdě, a chci mu to ještě jednou připomenout, tak to prostě napíšu, on odpoví a tím to v podstatě končí, takže vůbec neřeším, jestli těch pár slov někdo vidí nebo ne.“

Nedostatek odvahy

Petra není ani zdaleka sama v neřešení, jestli její slovní šarvátky bude číst někdo třetí. Spousta lidí přijala tzv. internetovou komunikaci jako něco samozřejmého, k čemuž odhalování soukromí patří. Pochopitelně ne každý, kdo komunikuje na webu, se hádá nebo odhaluje své soukromí. Mnoho z nás je opatrných a šíří o sobě co nejméně informací. Přesto se dá říct, že počet těch, kteří jsou na internetu sdílnější a otevřenější a kteří na něm zcela konkrétně řeší i partnerské problémy, roste. Co k tomu tyto lidi vede, že jsou ochotni odkrývat své soukromí a ukazovat sebe i z té horší stránky?

„U některých to může být jistý exhibicionismus,“ vysvětluje psycholog Serge Vidal-Graf. „Jsou rádi středem pozornosti a to je hlavní. Co si o nich ostatní pomyslí, je nezajímá. U jiných to může být pocit, že na internetu jsou anonymní, že jsou méně vidět. O tom, o čem neumí mluvit nahlas, mluví prostřednictvím internetu.“ Serge Vidal-Graf je přesvědčen, že k hádkám na internetu se často uchylujeme proto, že v případě hádky tváří v tvář nám k tomu chybí odvaha. To potvrzuje jednatřicetiletá Naďa. „Naživo partnerovi nic povědět nedokážu. Červenám se a koktám a nedostanu ze sebe kloudného slova. Písemně mi to jde lépe, proto používám Facebook nebo e-mail. Facebook častěji, protože vím, že na mě partner nezačne hned křičet.

Z bláta do louže

I v internetové komunikaci se dá křičet - například pomocí znásobených vykřičníků, velkých písmen nebo nejrůznějších výhružných „smajlíků“. Protože se ale znaky a obrázky dokreslující text nadužívají, nakonec z toho nelze dobře poznat, jak přesně to či ono autor myslel. A i kdyby něco poznat šlo, stejně toho spousta zůstane utajena. Největší nevýhodou internetové komunikace a také hádek prostřednictvím Facebooku či e-mailů je částečná nebo úplná anonymita.

Přes internet totiž vnímáme člověka jinak, než jak ho vnímáme v reálném čase při běžné komunikaci, a to dokonce i v případě, že ho dobře známe. Proto mluvíme o částečné anonymitě. Víte sice, s kým se právě bavíte (hádáte), víte, jak vypadá, znáte jeho gesta, ale během čtení vám konkrétní výraz jeho tváře a jeho rozpoložení zůstávají utajené, což vede k mnoha a mnoha nedorozuměním a mylným interpretacím a žádné dokreslující znaky na tom nic nemění. Nemáte před sebou jeho, nýbrž obrazovku monitoru, a to celou konverzaci ochuzuje. Jak známo, gesta a mimika hrají při komunikaci větší úlohu než konkrétní slova. Může se tak stát, že hádka vyvolá další hádku.

Namísto toho, abyste vyřešili příčinu vedoucí k té první, zabřednete do vysvětlování toho, jak jste co v předchozím příspěvku mysleli, a tak to pokračuje, dokud vás to nepřestane bavit. Většinou to bývá únavné a problémy ve vztahu to neřeší. Ovšem ne vždy. Za dodržení určitých pravidel může i takovýto typ hádky mít jisté pozitivum.

Hádky pro zdraví

Psychologové vyzkoumali, že partnerské hádky jsou důležité nejenom pro partnery a jejich vztah, ale také pro život -pro jeho kvalitu i jeho délku. Samozřejmě to neznamená, že vznětliví a „uštěkaní“ lidé, kteří kvůli každé maličkosti vyvádějí a neumí se uvolnit, žijí déle, ale že není zdravé v sobě držet hněv, tutlat své pocity a dusit v sobě emoce. Jednoduše řečeno: je zdravější dát občas průchod emocím než se za každou cenu hádkám a slovním šarvátkám vyhýbat. Někteří lidé hádky nesnášejí, hádat se neumějí anebo prostě považují hádky za špatný způsob řešení konfliktů a všechno se pokoušejí vyřešit domluvou, aby si vztah výbuchem emocí nepoškodili. Podle výzkumného týmu, který vedl americký psycholog Ernest Harburg, dělají chybu. Partnerské hádky prý mohou prodloužit život. Výzkumní pracovníci z Michiganské univerzity sledovali sedmnáct let 192 párů rozdělených do čtyř skupin.

V první skupině se oba partneři nahlas ozývali, když měli pocit křivdy. Ve druhé v sobě oba dusili své emoce. Ve třetí a čtvrté tak činili muži, respektive ženy. Výsledek? Z informací o výzkumu katedry veřejného zdraví a psychologie, které vydala agentura Reuters, vyplývá, že po dobu experimentu zemřelo nejvíce lidí mezi těmi, kteří zametali konflikty pod koberec. Ernest Harburg to vysvětluje tím, že nevyřešené partnerské konflikty často védou k alkoholismu, intenzivnějšímu kouření, braní léků a dalším pomalým sebedestrukcím. Stres, který v sobě dusíme, se nemá kam odplavit, a tím nás poškozuje - mimo jiné zvyšuje tep, tlak a způsobuje riziko srdečních chorob a mozkových příhod. Neduste v sobě vztek. Jestli vás stravuje, zakřičte. Pokud to z nějakého důvodu nejde přímo - například proto, že vás partner či partnerka v hádce vždycky překřičí, nikdy vás nepustí ke slovu, a vy mu tak nemůžete povědět, co vás trápí, pak uděláte jenom dobře, když mu napíšete.

Samozřejmě lépe soukromě než veřejně, ale dopis jako takový vám může pomoci partnerovi sdělit, co jiným způsobem sdělit nelze. Možná to nevyřeší celý váš spor, ale vy alespoň dostanete své emoce ze sebe ven, a to je velmi důležité.

Pravidla internetových hádek

Hádky, ať už probíhají tváří v tvář, nebo na webu, slouží k tomu, abyste si vyjasnili postoje. Mají-li být přínosné, je třeba dodržovat jisté zásady. Pravidla internetových hádek jsou s „tradičními“ v ledasčem totožná, avšak fakt, že nemluvíte, nýbrž píšete, je v mnohém odlišuje. „Co je psáno, to je dáno.“ Toto prastaré rčení určitě dobře znáte. Pokud se hádáte písemně, získáváte tak zbraň, což se vám může stejně hodit jako vymstít. Protože ten druhý ji získává také. Jestliže třeba slíbí - ať už veřejně v diskusi, na Facebooku, nebo soukromě do e-mailu -, že to či ono chování se už nebude opakovat, ale posléze svůj slib poruší, nemůže vám lhát, že tak neučinil, ani se vymlouvat na špatnou paměť. Důležitý je celkový styl a slovník, který používáme. Během prudších hádek se často stane, že nám ujedou nervy, ztratíme trpělivost a vypustíme z úst sprostou nadávku nebo řekneme něco hodně ošklivého, o čem víme, že to toho druhého zasáhne na citlivém místě.

Když s někým mluvíme přímo, můžeme se bezprostředně omluvit, a má-li náš protějšek aspoň trochu pochopení pro jednání v afektu, tak naši omluvu přijme. Výhodou je, že se vidíme, sledujeme gesta, mimiku a slyšíme, kdo jak hlasitě a s jakou naléhavostí mluví, takže jeho slovům můžeme porozumět snadněji. V písemné formě je to složitější. Napsané nadávky či podpásovky zní hrozivěji, hůř se chápou a hůř odpouštějí. Když už se z nějakého důvodu hádáte písemně a veřejně, zkuste se stejně jako v případě hádek tváří v tvář držet tématu. Hádáte-li se, buďte věcní, konkrétní a nepřekrucujte skutečnosti. To je základní pravidlo, které naprostá většina hádajících se dvojic porušuje.

Nevytahujte staré záležitosti, za něž se vám už dávno dostalo omluvy. Jsou sice některé křivdy, které v člověku zůstávají dlouho, ale do nových hádek je netahejte. Máte-li intenzivní potřebu je řešit, udělejte to jindy a v klidu. Nemíchejte do hádek svou rodinu, přátele či nezúčastněné přihlížející. Nesnažte se ty, kteří jen čtou, přetáhnout na svoji stranu. Tím hádku nevyhrajete. Jde o to, abyste si s partnerem (přítelem, kamarádkou) sdělili, co vám vadí, a pak se domluvili na řešení, které vyhovuje oběma. Buďte za všech okolností konstruktivní. Což mimo jiné znamená i to, že nebudete uraženě trucovat.

Autor: Elena Jesenská (Moje Psychologie)

Autor: Elena Jesenská (Moje Psychologie)

S předplatným můžete mít i tento exkluzivní obsah

Hlavní zprávy

Nejčtenější

Video

Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!

Tato stránka využívá služeb Google reCAPTCHA, na kterou se vztahují Smluvní podmínky a Zásady ochrany osobních údajů společnosti Google.