Hana (58): Po 35 letech manželství si našel milenku a chce se rozvést

Ačkoli jsem ve svém věku už docela otrlá, na některé věci se zkrátka připravit nemůžete. I kdybyste si stokrát říkali, že máte nadhled a umíte se nad řadu životních peripetií povznést, někdy to opravdu nejde. A pro mě byla jednou z takových věcí nevěra mého muže.

Svého muže jsem pořád milovala. Samozřejmě po tolika letech už to je jiná láska než ta, která dva mladé lidi svede dohromady. Ale měla jsem za to, že ty základní vlastnosti a hodnoty, které jsem na něm obdivovala a pro kterého jsem si ho – kromě toho, že se mi líbil, samozřejmě – vzala, u něj pořád platí.

I u nás občas proběhla nějaká krize – bylo by s podivem, kdyby se za pětatřicet let žádná neobjevila. Ale každou jsme přestáli a kdybych se ještě nedávno ohlédla nazpátek, řekla bych, že naše manželství bylo šťastné a jedno z těch ukázkových.

Je těžké uvěřit, že jsem poslední dva roky žila ve lži a blažené nevědomosti a vůbec ničeho si nevšimla. Že manžel tráví doma méně času než dřív s odvoláním na práci, ale přitom nosí domů čím dál méně peněz. Že se obléká pomalu líp než já a že s přibývajícím věkem čím dál víc sportuje.

Všímala jsem si víc vnoučat než manžela

Jenže já byla šťastná dvojnásobná babička zahleděná jen do vnoučat v kočárku. Uznávám, že chyba je asi i na mé straně – po narození obou holčiček jsem manžela trochu zanedbávala. Ve snu by mě ale nenapadlo, že to bude chlapovi v tomhle věku nějak vadit. Byli jsme zvyklí trávit si hodně času každý po svém. Já se po práci rýpala na zahrádce, Milan chodil s kolegy z práce na jakýsi poklidný fotbálek nebo na kolo. Večery jsem já trávila nejraději s knížkou, on u počítače.

O víkendech jsme dřív jezdili na výlety. S narozením vnoučat byl cíl cesty většinou stejný – u našich mladých. Zpočátku Milan jezdil se mnou, ale ježdění s kočárkem ho brzy začalo nudit, a tak mi sám řekl, ať jezdím občas sama, že u toho pořád být nemusím.

A tak jsme si trávili čas každý tak, jak se nám líbilo. Ale večerní setkání doma mi přišla stále stejná. Dokud můj muž neudělal před půl rokem školáckou chybu jak z hloupého filmu. Zapomněl v kapse kalhot, které jsem kontrolovala před praním, hned dvě účtenky – jedna byla na zlatý řetízek a druhá na párovou masáž v thajském salónu. Jelikož zlato jsem kvůli alergii nikdy nenosila a na účtence za masáž bylo tři dny staré datum, rychle mi došlo, že ani jedno se mě netýká.

Milenku ani nezapíral

Realita mi docházela pomalu. Dva dny jsem nic neřekla a hlavou se mi honilo všechno možné. Nebyla jsem naivní, tak nějak jsem počítala s tím, že 35 let s jednou ženskou je asi na chlapa hodně velké sousto – a jestli někdy někde „ulítl“, nechtěla jsem to vědět. Jenže takhle přímá konfrontace s realitou byla jiné kafe. Bylo to hmatatelné a hodně to bolelo.

Nakonec jsem před něj u večeře s předstíraným klidem obě účtenky položila a zeptala se ho, co to má znamenat. Dlouho na ně jen koukal a pak řekl. „No, co k tomu říct, asi nemá cenu ti něco namlouvat. Někoho mám.“ Konstatoval to naprosto klidně a nezúčastněně, až mě zamrazilo.

„Někoho máš? A jak dlouho?“ zmohla jsem se. Prý už několik měsíců. Kolegyni z práce, je jí necelých čtyřicet. A pak to z něj padalo ráz naráz. Já si ho nevšímala, už o sebe nedbám, zajímají mě jen vnoučata, kvokám kolem nich jak slepice, nic se mnou není, kdežto Alena… zírala jsem a do očí se mi draly slzy. „A co bude dál?“

Prý neví. Že si to musí rozmyslet. A já měla jen milostivě čekat! Několik dalších týdnů bylo šílených. Milan chodil domů, jako by se nechumelilo, já polykala otázky, kde byl, co dělal, a tvářila se, jako by bylo vše v pořádku. Nehysterči, neponižuj se, přikazovala jsem si. Doufala jsem, že je to třeba jen chvilkové a můj muž si ujasní, co chce. Byla bych mu i odpustila, neuměla jsem si představit být bez něj.

Postavil mě před hotovou věc

Místo toho přišel šok. Manžel jednoho dne přišel a postavil mě před hotovou věc: Chce se rozvést. Chce žít s Alenou, je to definitivní. Když mi to oznamoval, myslela jsem, že snad umřu, tak moc to bolelo. Nedokázala jsem se ovládnout, prosila ho, ať si to rozmyslí, že nám je spolu přece hezky. Padala za mě ponižující slova, za která bych si nafackovala, ale nešlo to zastavit. Stejně jako jeho. Sbalil si to nejnutnější a odstěhoval se. Že prý až se „trochu dám do kupy“, přijde a promluvíme si o vypořádání.

Od té doby uplynuly skoro dva měsíce a já to ještě nenašla sílu. Manžel už několikrát volal, prý to schválně zdržuju. Ale já jsem ráda, že vůbec nějak funguju. Nebýt dětí, nevím, co bych si počala. Postavily se na mou stranu, tátu úplně zavrhly, nechtějí s ním mluvit. A on mi vyčítá, že jsem je navedla. To přitom vůbec není pravda.

Rozvádět se nechci, ale tlačí mě do toho z jedné strany manžel – a z druhé děti. Prý teď už je to jediná možnost. Zároveň mě nutí, abych s ním bojovala o majetek. Úplně chudí nejsme – oba jsme si přinesli do manželství svou nemovitost, spolu také něco vybudovali… Já bych nejraději, když už to musí být, jen podepsala papír, ať je to tedy za mnou, na víc nemám sílu. Nějaké domlouvání vypořádání je nad mé síly. Ale už kvůli dětem to budu muset udělat. Kdyby zůstalo všechno manželovi, taky už by pak z toho nemusely nic dostat…

Hanka, 58 let