Hřmotný masopust střídá postní zklidnění
Život mívali těžší, nepohodlný, ale daleko přirozenější a harmoničtější ve srovnání s naším. Nešlo jen o vyváženost tělesna a duchovna člověka, smysl pro krásno a naplňování emocionálních potřeb, ale i o příkladný vztah k přírodě.
Předkové ji kořistnicky neexploatovali, ale s pokorou uvážlivě využívali ve prospěch svůj i její. Je dobré, že se současní lidé začínají častěji zamýšlet nad životním během, zvyšuje se i jejich zájem o Zemi, spirituální rozměr života, posvátno, o mnohé, co lidstvo přesahuje.
Když se po rozmanitých masopustních radovánkách přirozeně čas překulil do doby postní, doby zamyšlení, očisty ducha i těla, doby přípravy na Velikonoce, lidé se tomu snažili přizpůsobit a účastnili se obřadů s tímto obdobím souvisejícím – z hlučné hospody se hned následující den šlo do kostela.
Popeleční středa byla a dodnes je dnem, kdy se kajícníkům při bohoslužbě symbolicky sype na hlavu popel z ratolestí, které se světily na Květnou neděli předešlého roku, s výzvou, aby se obrátili a věřili evangeliu.
Následující čtyřicetidenní postní doba dávala a dává příležitost k soustředění myšlenek na sebe, na druhé lidi, na Boha. Obrátit se do svého nitra, udělat inventuru toho, co je v životě zbytečné a snažit se objevit, co je zásadní a čemu dát prostor, je prioritou postní doby.
Nejde jen o zdrženlivost v jídle, pití, zábavě, ale i odřeknutí se přehnaného konzumu a změnu špatných návyků. Ekologický půst například může znamenat omezení zbytečných jízd autem, což praktikují v posledním desetiletí především v Německu.
Střídmá strava vyčistí organismus a jak bývalo zvykem, ušetřené prostředky lze nabídnout těm, kteří mají méně – obdarovávání chudých k postní době vždy patřilo. Předjarní uklízení a čištění příbytků šlo ruku v ruce i s „gruntováním“ svědomí.
O odvěkých sporech duše a těla vypovídá text písně Jaroslava Hutky:
A když bylo před kostelem, a když bylo před kostelem,
hádala se duše s tělem, hádala se duše s tělem.
Tělo, tělo, cos' dělalo, tělo, tělo, cos' dělalo,
o duši jsi nic nedbalo, o duši jsi nic nedbalo.
Cos' vidělo, to jsi chtělo, cos' vidělo, to jsi chtělo,
na hříchy jsi nevzpomnělo, na hříchy jsi nevzpomnělo.
Tělo, tělo, tělo hříšné, tělo, tělo, tělo hříšné,
bývalo jsi v světě pyšné, bývalo jsi v světě pyšné.
Chodilo jsi v stříbře, zlatě, chodilo jsi v stříbře, zlatě,
a já ležím v hlíně, blátě, a já ležím v hlíně, blátě.
Chodilo jsi po muzikách, chodilo jsi po muzikách,
a já ležím v těžkých mukách, a já ležím v těžkých mukách.
Nedávej mně, duše, viny, nedávej mně, duše, viny,
bylas' se mnou v každé chvíli, bylas' se mnou v každé chvíli.
Byla-li jsem já kdy s tebou, byla-li jsem já kdy s tebou,
nevládla jsem sama sebou, nevládla jsem sama sebou.
A když bylo před kostelem, a když bylo před kostelem,
hádala se duše s tělem, hádala se duše s tělem.
Tradice a zvyky obohacovaly a usnadňovaly život našim předkům v každé roční době i životní situaci. Nikdo se nevzpíral tomu, že po bujném masopustu se život opět vrací do klidných kolejí, že se již netančí a nezpívá.
Hospodář se chystal, aby ho příroda svým blížícím se probuzením nepřistihla nepřipraveného, kontroloval osivo, opravoval povozy, stroje i nářadí, zabezpečoval vše, na co pak v nastávající vegetační sezóně nebude mít čas.
Znovuobjevování moudrosti našich předků je na pořadí našich dnů, je dobré přiučit se. Zklidnění se, zamyšlení se… Postní doba tak prospěje i nám.
Autor: Marie Valasová
4. 3. 2009
