I na mateřské pracuji. Okolí mě má za krkavčí matku

Nejsem přitom kariéristka od přírody, která by odjakživa měla jasno v tom, že práce a postup vzhůru pro ni budou na prvním místě. Byla jsem holka jako každá jiná – chtěla jsem vystudovat, najít si dobré místo, mít fajn chlapa a s ním jednou rodinu. Protože mi vždycky šla matematika, šla jsem po střední škole studovat ekonomii. Nikdy mě ale nelákalo zůstat ve velkoměstě, byla jsem rozhodnutá vrátit se po studiích zpátky domů.

To jsem taky udělala, ačkoliv mi to dokonce i vlastní rodiče rozmlouvali. Prý že v okresním městě žádnou díru do světa neudělám. Ale já ani žádnou dělat nechtěla. Našla jsem si místo v pobočce jedné z bank, které v mém rodišti působí, a byla jsem spokojená. Navíc jsem se poměrně brzy dala dohromady s bývalým spolužákem ze střední školy, který se mi vždycky líbil. Po dvou letech jsme se vzali a za další rok se nám narodila dvojčata – dvě krásné holčičky.

Mateřská dovolená byla vzhledem k dvojité radosti náročná, ale zvládala jsem ji dobře, a když si po pár měsících všechno sedlo a mně se podařilo si v nové životní roli najít zase pevný řád, začala jsem pomýšlet i na práci z domu. Jednak můj muž nevydělával zas tolik, abychom mohli být se dvěma dětmi, hypotékou a jedním příjmem úplně klidní a bezstarostní, a jednak mi prostě chyběla nějaká činnost, kde bych víc zapojovala mozek. Nechtěla jsem zkrátka zakrnět.

Zpočátku se to rodině líbilo

Byla to náhoda, že jsem v čekárně u lékaře potkala známou, daly jsme se do řeči, došlo i na tohle téma a ona mi poradila, jestli bych nechtěla zkusit dělat finanční poradkyni. Vzdělání jsem na to měla, praxi v oboru taky, doma na rodičovské bych se mohla zatím jen tak porozhlížet a začít pozvolna – a až bych se chtěla vracet k práci naplno, měla bych už základy vybudované. Ona to prý kdysi udělala přesně takhle a dneska si nemůže stěžovat.

Vzala jsem si od ní vizitku a doma se pak hned na společnost, pro kterou pracovala, podívala. Byla to jedna z těch větších v tomto oboru, prověřených, pro mě nic neznámého. Večer jsem si o tom promluvila s mužem. Nic nenamítal. „Je to jen na tobě, nezastírám, že peníze by se hodily, a když to budeš časově zvládat a bude tě to bavit, tak proč ne?“

Hned druhý den jsem si tedy domluvila pohovor, poprosila mámu o pohlídání holčiček a domů se vrátila se stohem dokumentů a předběžnou smlouvou. V podstatě šlo o to, nejdřív projít produktovým školením, pak zvládnout testy a poté už jsem mohla jménem firmy oslovovat potenciální klienty. Přípravná fáze byla pro mě snadná. Hledání klientů už bylo o něčem jiném. Na začátku jsem se samozřejmě trénovala na vlastní rodině, s každým jsem uzavřela nějakou smlouvu a hlavně přes ně dávala o sobě vědět. A měla jsem štěstí, poměrně rychle se mi podařilo vytvořit si malou síť lidí, kteří o mé služby měli zájem a doporučení dávali dál.

Klientů přibývalo a nejen manžel si začal stěžovat

S tím, jak přibývalo zájemců, ale samozřejmě narůstala i práce. Nejen papírování, ale hlavně osobní setkávání s lidmi. S mnoha z nich se mi dařilo dojednávat si schůzky u nás doma, ale stejně tak jsem za mnoha z nich musela cestovat já. U těch, které jsem blíže znala, bylo třeba i možné vzít holčičky s sebou, ale pro setkání s do té doby cizími lidmi, které jsem potřebovala přesvědčit, že jsem solidní poradce, to nepřipadalo v úvahu. A tak se postupně čím dál víc objevoval problém, jak skloubit výjezdy za klienty s péčí o děti.

Manžel by mi i rád vyšel vstříc, jenže dřív než v šest hodin domů zkrátka přijít nemohl – a to už je zase na schůzky s klienty většinou pozdě. Moji rodiče ještě chodili do práce a čas od času pohlídat mohli, ale opět jen odpoledne a většinou to potřebovali vědět dlouho dopředu. Paradoxně čím víc se mi dařilo, tím méně se to mé rodině líbilo. Mysleli si totiž, že budu jen sedět doma nad papíry, nečekali, že budu také potřebovat ven – to přece mámy na rodičovské nedělají!

A tak mi začali práci zase trochu rozmlouvat. Prý že to nemám zapotřebí, že bych se měla hlavně věnovat dětem, že peníze nejsou všechno a – což mě nejvíc zaskočilo – že na sebe zbytečně přivolávám pozornost lidí! Hlavně od mé mámy začala tahle slova zaznívat nějak moc často. Bylo mi docela líto. „Já to přece nedělám pro sebe, ale právě pro rodinu, aby se měla dobře. Hypotéka se neptá a chci, abychom mohli holkám trochu dopřát. Neutrácím to za sebe,“ vysvětlovala jsem jí, stejně jako to, že prostě potřebuji něco dělat. Jenže máma je ještě z generace, kdy být s dětmi doma znamenalo být doma, tečka.

Manžel byl doslova rozpolcený. Na jednu stranu bylo vidět, že je rád, že je doma druhý příjem, že nevisí všechno na něm, na druhou si těžce zvykal, že když přijde domů, dostane holky na starost, zatímco já ještě úřaduju. Postupně, jak jsem začala vydělávat stále víc, to navíc bylo čím dál těžší i pro jeho chlapskou hrdost. Jak jsem časem zjistila, kolegové si do něj zřejmě občas rýpli, a tak nakonec došlo na to, že mi začal práci rozmlouvat i on. „Já nás uživím, tohle prostě nemáme zapotřebí.“

Blízcí nejvíc řeší, co tomu říkají ostatní

Tehdy jsem se poprvé opravdu naštvala. Vadilo mi, že mi moji blízcí rozmlouvají práci ne z nějakých „ušlechtilých“ důvodů, abych se nehonila, abych měla víc času na děti (ty přitom rozhodně nešidím), ale čistě proto, že jim vadí řeči lidí. Tím spíš jsem se zasekla, že nepovolím, protože takový důvod prostě neuznávám.

Manžel pak přitvrdil s tím, že ho začínám zanedbávat. Jako by byl snad on sám dítě, o které se musí někdo starat. Šla jsem na to ale jinak. „Fajn, najdu si tedy paní na hlídání a paní na úklid, teď už si to můžeme dovolit, a budu mít o to víc času na tebe.“ Na to nemohl nic říct, takže jsem celou věc v dalších dnech zrealizovala. Reakce okolí byla ještě rychlejší. Jakmile se to rozneslo, už jsem to od mámy měla na talíři. Kdo to kdy viděl, aby žena, která je na rodičovské, potřebovala paní na hlídání! Natož na úklid! Kde to jsme? To je přece moje povinnost!

Proč to zajímá ty, kterým do toho nic není?

Snahu vysvětlit, že já jsem na rodičovské formálně, ale jinak už pracuji jako každý jiný, jsem po dvou pokusech vzdala. Stejně jako jsem si postupně zvykla, že lidi ve městě, kteří se znají s mojí rodinou, si o mě povídají. Naštěstí ti, kteří jsou moji klienti, to nijak neřeší – aspoň ne přede mnou, to se bavíme výlučně o financích a jejich zázemí, které s tím souvisí. Moje vlastní zůstává jen moje.

Ale přesto mě to rozčiluje – čistě z principu. Nemyslím si, že bych byla nějak výjimečná tím, jak žiju, co dělám. Vsadím se, že je nás takových spousta. Tak proč zrovna v mém městě jsou na to lidé tak citliví? Jako bychom se vrátili o x let zpátky. Nejsem kariéristka, která jde za úspěchem přes mrtvoly, nikoho neobtěžuji, veškerou odpovědnost nesu jen já sama, tak nechápu, proč to řeší jiní. Nedávno jsem si od mámy vyslechla, že jsem u lidí „za krkavčí matku“. Jen proto, že několikrát v týdnu holčičky hlídá studentka, která si ráda přivydělá, zatímco já si „někde trajdám“.

Podle měřítek těchto lidí je lepší matkou ta, která sedí celý den doma a nedělá vůbec nic. Ani se nevěnuje dětem. Ale „netrajdá“. Začínám toho mít po krk. Nevím, jestli je to tím, že jsem žila chvíli i ve velkém městě, kde mi připadalo, že lidi tyhle věci neřeší, ale skoro bych se radši odstěhovala jinam. Rozčiluje mě tenhle přístup. Ale je mi jasné, že se to nestane, navíc manžela už stejně nepředělám. Co má jednou v hlavě, to tam už zůstane. Nezbývá než to vydržet.

Gábina, 32 let