Intuice: Máme ji brát vážně? | e15.cz

Intuice: Máme ji brát vážně?

ZDROJ: Ženy - E15

Anastázie Harris

Sdílet na Facebook Messenger Sdílet na LinkedIn
Měla jsem sotva pár týdnů před prvním porodem a musela jsem se už rozhodnout. Vybrat si jako chůvu slečnu, kterou mi vřele doporučila jiná manažerka, nebo mladistvou matku tří dětí, která mě každou otázkou ohledně výbavičky oslňovala svými znalostmi na – mně exoticky neznámém – poli mateřství? Mladá dívka si mě naprosto získala svým chováním, ale přesvědčila jsem nakonec sama sebe, že druhá žena bude lepší, protože je sama matka.

Nicméně ještě měsíc po porodu jsem na každý telefonát chůvy, kdy už konečně miminko uvidí, odpověděla výmluvou (a to přesto, že jsem ji už platila). Intuitivně jsem cítila něco, co se stejně brzy provalilo: žena hledala práci s lidmi (měla plné zuby svých dětí), ale agentura se mi chtěla zavděčit, a protože neměli nikoho jiného, uondali ji, ať se na místo chůvy nabídne. Naproti tomu slečna, která se zdála příliš krásná a příliš perfektně upravená na to, než aby jí nevadily plné plínky a poblinkané rameno, se projevila jako hotový poklad a díky její láskyplnosti a spolehlivosti jsme já i moje kolegyně mohly mít děti u sebe v redakci.

Spoléhání se na intuici může být fatální v případě soudce, chirurga, investora. Intuice může katastrofu odvrátit nebo ji stejně dobře způsobit.

„Nikdo mi nemůže nařizovat, jak se mám chovat,“ řekla ve svém posledním rozhovoru princezna Diana. „Řídím se instinktem, instinkt je můj nejlepší rádce.“ A její bývalý manžel se nechal slyšet, že v zájmu zachování planety bychom se měli řídit zdravým rozumem, naslouchat svému srdci. V tomto jsou s nástupcem britského trůnu zajedno spisovatelé, psychologové i šarlatáni. Mluví o šestém smyslu, o podvědomí, o moudrosti našeho nitra. Na téma intuice vyšlo moře knih, nutno přiznat, že často dosti pochybných.

Ne všechno, co se dá spočítat, se počítá a ne všechno, co se počítá, se dá spočítat. Tak tahle věta byla na ceduli, která údajně visela v Einsteinově kanceláři. A co si o intuici myslí psychologové a vědci 21. století?

VÍME VÍC, NEŽ TUŠÍME

Kognitivní věda odkrývá fascinující podvědomí, o kterém nám Freud nikdy neřekl: myšlení probíhá ve skrytu. Studie automatizovaného vnímání, bezprostředních pocitů, řeči těla a tvořivosti odhalují naše intuitivní schopnosti. Přemýšlení, paměť a postoje se projevují ve dvou rovinách: vědomé/záměrné a podvědomé/automatické. Vědci tomu říkají „dvojí zpracovávání“. Víme víc, než vůbec tušíme.

Psycholog PhDr. John Bargh z New York University tvrdí, že pro většinu lidí je skoro neakceptovatelná premisa, že většina našeho každodenního přemýšlení, cítění a jednání se odehrává mimo naše vědomí. Máme sice tendenci pevně věřit tomu, že v životě postupujeme záměrně, že se řídíme podle vědomých rozhodnutí, ale ve skutečnosti naše vědomí přeceňuje své vlastní možnosti.

Vezměme si například obyčejnou každodenní řeč. Aniž bychom o tom příliš přemýšleli, spustíme a slova plynou. Skoro jako by je za nás vypouštěl někdo jiný, zatímco my stačíme zároveň myslet a dělat řadu jiných věcí…

MIMODĚČNÉ DEŠIFROVÁNÍ

Vybavujete si okamžik, kdy si někoho měříte pohledem a ihned registrujete jeho gestikulaci, výraz, způsob vyjadřování? Tyto „úlomky“ chování jsou často fantasticky výmluvné, překvapivě informativní, výstižné. Dva harvardští psychologové PhDr. Ambady a PhDr. Rosenthal natáčeli na video reakce svých kolegů. Dali jim za úkol sledovat chování několika profesorů v průběhu tří desetivteřinových klipů (na začátku přednášky, uprostřed a na jejím konci) s tím, že mají otestovat jejich sebevědomí, energičnost a vřelost.

Výsledky se neuvěřitelně kryly s tím, jak studenti své profesory hodnotili na konci semestru. Ukázalo se dokonce, že ke stejně spolehlivým závěrům se dá dospět během pouhé čtvrtiny jediné vteřiny. Dříve než vůbec stačíme zapojit mozek, zjistíme, že už milujeme, nebo naopak nesnášíme nového souseda či kolegu.

Je to schopnost, které se nám dostává od pradávna. Když náš předek bloudil hlubokým hvozdem a narazil na cizince, musel se okamžitě rozhodnout, jestli k němu tento člověk bude vstřícný, nebo jestli je pro něj nebezpečný. Jeho život závisel na tom, jak rychle a jak správně to odhadl z výrazu a řeči těla neznámého. Náš mozek vyhodnocuje zkušenosti, řadí je a ukládá. Jakmile se objeví povědomý příklad, je nám pak najednou jasný v dalekosáhlé souvislosti. Tomu říkáme záblesk intuice.

NASLOUCHEJTE SVÉ INTUICI...

  • …když se jedná o něco, s čím máte zkušenosti. Intuice je vlastně obdoba odbornosti. Pokud odmala hrajete tenis, poslouchejte na kurtu svůj instinkt, a ne „chytrého“ partnera. Existuje řada příkladů, kdy profesionální sportovci pohoří, pokud hru příliš racionalizují.
  • …když se rozhodujete, jestli potřebujete další diagnózu. Nasloucháním „řeči vlastního těla“ můžete předejít vážným zdravotním komplikacím. Pokud lékařka odbude vaše přetrvávající příznaky slovy, že to není nic vážného, ale vám nepřestávají nadále vrtat v hlavě, dejte na své pocity.
  • …když se jedná o tak zásadní investici, jakou je byt nebo dům. Ukazuje se, že v těchto případech jsou úspěšnější ti, kteří se víc než na analýzu trhu spoléhají na svou intuici. Intuice je rovněž překvapivě spolehlivější jak při výběru nábytku v IKEA, tak při výběru životního partnera.
  • …když vás v nezvyklé situaci zničehonic rozbolí břicho. Tělo se vás snaží donutit přehodnotit chování, protože vám bezprostředně hrozí nebezpečná situace. Zní to přitažené za vlasy, ale odborná literatura je plná příkladů, kdy se dotyční díky této žaludeční výstraze (většinou v neznámém prostředí nebo ve styku s neznámým člověkem) vyhnuli loupeži nebo násilí.

JE DOBRÉ ŘÍDIT SE ROZUMEM...

  • …když se snažíte odhalit lež. Neexistují snadno odhadnutelné známky toho, že vám někdo lže.
  • …když se rozhodujete nabídnout někomu práci. Pokud se vaše intuice kloní proti (přestože váš kandidát má prokazatelnou zkušenost a vynikající doporučení), zapomeňte na ni. Je pravděpodobné, že reagujete na základě povrchních pocitů. Dotyčný vám například připomíná někoho, koho nemáte rádi, s jeho výkonem a přínosem pro firmu to nemá nic společného.

Článek vyšel v časopise Moje psychologie.

Autor: Anastázie Harris

S předplatným můžete mít i tento exkluzivní obsah

Hlavní zprávy

Nejčtenější

Video

Newslettery