Jak být zdravě upřímný vůči druhým

„To je moje práce, říkat na rovinu, když je něco na hovno, a ne to lakovat narůžovo,“ říkal Steve Jobs, spoluzakladatel společnosti Apple, mnohými označovaný za génia. Většina lidí má mezi hlavou a jazykem jakýsi regulátor, který mírní ty nejjedovatější impulzy a „pravdy“. Jobs ho zřejmě neměl. Aspoň to naznačuje v jeho
biografii dlouholetý spolupracovník Andy Hertzfeld. „Velmi jsem si přál, aby mi Steve jednou odpověděl na otázku: ,Proč jsi někdy tak sprostý?‘

I jeho rodina často říkala, jestli mu skutečně chybí ten filtr, který brání lidem ventilovat nepříjemné myšlenky, nebo jestli ho má, a úmyslně vypíná. Jobs tvrdil, že to druhé. Když jsem se ho na to zeptal, odpověděl mi: ,Tohle jsem prostě já. Nemůžete ode mě chtít,
abych byl někdo, kdo nejsem,‘“ popisuje Hertzfeld. Jobs měl mezi lidmi, kteří ho znali osobně, spoustu obdivovatelů, ale pak celý zástup těch, kteří ho nesnášeli.

„Kdo chce polarizovat svůj svět podobně jako on, musí se smířit s tímto modelem: na jedné straně hlouček oddaných, na druhé pak masa těch, kterých se svou upřímností nešetrně dotknete,“ říká psycholog Petr Šmolka. „Míra upřímnosti by měla záviset hlavně na tom, jak definujete úspěch. Zda pro vás jsou, nebo nejsou
jeho součástí i dobré vztahy s okolím. Mimochodem – možná není náhodou, že právě Jobs… Konečně už vím, proč se nepříjemným zprávám říká ,jobovky‘,“ dodává pobaveně.

Upřímnost se na první pohled tváří jako kladná vlastnost, kdekdo se s ní chlubí a bývá součástí mnoha hesel. Bohužel velmi snadno se dokáže proměnit v neomalenost. Člověk přitom podle Petra Šmolky přichází na svět jako bytost upřímná. „Malé děcko bez problémů konstatuje, že ,panovník je nahý‘, zatímco my ,vidíme‘ jeho
nové šaty. Ostražitějšímu nakládání s upřímností se učíme během života – výchovou, nápodobou i vlastními zkušenostmi,“ vysvětluje. A zatímco někteří ji transformují do diplomacie, a tedy – očima mnoha – do neupřímnosti, jiní jdou cestou neomalenosti ve smyslu co na srdci, to na jazyku.

Ani jeden z těchto hraničních přístupů není ideální a pro život je podle Petra Šmolky lepší zvolit zlatou střední cestu. „Mé pojetí upřímnosti je poměrně pružné. Podle mne je slučitelné i s jistou
cenzurou nepříjemných informací, s pečlivým zvážením toho, nač klademe důraz a co spíše potlačíme,“ říká.

Jinými slovy, upřímnost neznamená vyslovování své „pravdy“ za každou cenu a bez nutné ohleduplnosti a taktu vůči druhému. Jde o to, že máte-liněkoho rádi (ať už v rámci manželství, nebo přátelství), dokážete mu říct, co si doopravdy myslíte o tom či onom takovým
způsobem, aby to pochopil, ale zároveň aby ho to nezranilo a pravda přispěla ke zdravému vývoji vztahu.

Nebudete přece vždy a za každou cenu vytýkat partnerovi každou maličkost, protože jej přijímáte takového, jaký je. Nebudete však ze strachu mlčet v důležité věci nebo situaci, neboť sebereflexe
a zároveň i poskytování zpětných vazeb – tedy určitá upřímnost – jsou nutné a pro změnu přímo nezbytné.

Zřejmě nejsnáze se přiměřené upřímnosti naučíte v prostředí, v němž se cítíte bezpečně. Tam, kde víte, že adresát unese i nějakou tu méně příjemnou pravdu. „Což, mimochodem, platí jak pro druhé, tak pro nás samotné. Cítí-me-li se totiž bezpečně sami se
sebou, jsme-li nadáni přiměřenou sebedůvěrou a schopností reálného pohledu na sebe sama, pak si můžeme dovolit ,beztrestnou upřímnost‘ vůči sobě samým,“ dodává Petr Šmolka.
Že někdy cenzurujeme pravdu vůči ostatním, je v pořádku, ovšem když ji cenzurujete sami před sebou, zavání to problémy a nikdy se v životě nedopracujete k plné spokojenosti. Ale to už je
zase jiná kapitola – na příště.