Jak najít lásku, která trvá?
Ambiciózní americká nevěsta, tatínek s velkou šrajtoflí, městečko utopené mezi malebnými kopci Wellsu. Svatba nemohla být ani příjemnější, ani krásnější do chvíle, než v kostele promluvil kněz. Nevěsta vypoulila oči, nevědomky rozevřela pečlivě namalované rty. Hezké rysy zohavil úžas. Celý rok plánovala a připravovala tento dokonalý den. Každá stužka, každý kvítek na pětiposchoďovém dortu, každá klopa s růžičkou, procházka ke kostelu rozkvetlou loukou, biošpenát, biojehněčí… Dokonce i nový lifťák její matky byl (skoro) dokonalý. A pak jí kněz, který se zdál tak slušný a milý, její dokonalou svatbu úplně zkazí!
Chlapík v sutaně přitom jenom řekl, že vyslechl všechna ta krásná slova o lásce, všechny ty milostné verše na počest nevěsty a ženicha, takže on musí zmínit rozvod. „A i když se nerozvedete, budou chvíle, kdy budete toužit po rozchodu, kdy budete chtít utéct a toho druhého už nikdy víc nevidět…“ Kněz přednesl moudrou řeč, ale bylo vidět, že snoubenci byli úplně zaskočeni. Samozřejmě coby moderní inteligentní dvojice si nepředstavovali, že po svatbě budou žít jako v pohádce. I když v mnoha ohledech vlastně ano. O rozvodu, o tom, jak mu předejít, co dělat v krizi, je přemýšlet ani nenapadlo. Láska přitom, podobně jako štěstí, přeje připraveným.
LABORATOŘ LÁSKY
Možná jste jako parník, stejný typ jako herečka Kate Winslet. Jakmile vidí zajímavější horizont, moc to neřeší, sbalí děti a plnou parou jede dál. A za dva roky nebo za šest znova. Pokud máte podobný styl, v tom případě není tento text pro vás. Je pro ženu (nebo muže), která se v určitou chvíli vyčerpá a nechce znovu a znovu někomu převypravovat svůj životní příběh, chce ho sdílet, chce partnera, který ji má zakódovanou v poetické paměti s napnutou kůží, kdy se za ní na chodníku lidé otáčeli. Partnera, který ji zná tak dlouho, že dává k dobru její nejpůvabnější momenty, které sama v každodenním shonu zapomněla.
Vždycky mě zajímalo tajemství párů, v nichž dva spolu zestárli, nezatrpkli, naopak vypadali, že si užili. A tak na každém večírku, plese nebo večeři už dobrých třicet let neúnavně přepadávám a zpovídám starší dámy, které vypadají kouzelně, a přitom mají za sebou půlstoletí s jedním, s tím stejným chlapem. Nadchlo mě proto, když jsem zjistila, že existují psychologové, kteří cíleně zkoumají tajemství úspěšných párů a svým empirickým výzkumem potvrdili to, co mi léta „jedna paní povídala“.
V sedmdesátých letech se totiž američtí sociologové vyděsili stále stoupající rozvodovostí a tím, co rozpad rodiny znamená především pro děti. A poprvé se cíleně snažili zjistit, jestli má rozpad dlouhodobých vztahů něco společného a jestli se dají najít nějaké zobecnitelné důvody, které vedou naopak k trvalému a spokojenému soužití.
Dva američtí psychologové John Gottman a Robert Levenson za tímto účelem vytvořili v roce 1986 při Washingtonské univerzitě tzv. Laboratoř lásky. Zvali si do ní novomanžele, aby je napojili na elektrody, zpovídali a přitom měřili jejich fyziologické reakce. Po šesti letech (ať byli spolu, nebo od sebe) je pak – zase napojené na elektrody – vyzpovídali znovu. Ti, co s partnerem vydrželi, dostali přezdívku Tvořitelé, ti, co to vzdali, Bořitelé.
Ukázalo se, že čím neklidnější byli partneři v průběhu prvního rozhovoru, tím pravděpodobnější bylo, že se rozejdou. Dokonce byla řeč i o příjemných věcech, byla z nich cítit agresivita k jejich protějšku, měli rychlejší pulz, byli jako na trní, jako by chtěli každou chvíli utéct. Naproti tomu Tvořitelé působili klidným dojmem, a dokonce, když se spolu hádali, bylo zřejmé, že si navzájem důvěřují, jsou si blízcí.
Psychologové pak dál zkoumali, jak se Tvořitelé propracovali k tomuto zdravějšímu vztahovému mikroklimatu. Pozorovali stovky párů, jak se mezi sebou chovají v banálních, každodenních situacích. Přišli pak s termíny „obracet se k“ protějšku nebo „odvracet se od“ svého partnera. Když jeden z dvojice něco nadhodí, na něco upozorní – jak reaguje „jeho láska“? Když je zabraná do svého a v podstatě ho ignoruje, nemají údajně moc naději. Když naopak překoná únavu, odtrhne se od vlastních myšlenek (nebo mobilu) a projeví zájem, vypadá to na společnou budoucnost.
Přitom jde opravdu jenom o zdánlivou prkotinu, jako když se jeden třeba dívá z okna a zavolá: Pojď se podívat, sýkorka! Ptáci vám můžou být úplně ukradení, ale pokud si chcete udržet svou lásku, zvednete se z křesla a půjdete se kouknout. Protože když se k tomu nedonutíte, váš protějšek si začne udržovat ledový distanc. V tu chvíli je po intimitě, láska se ztrácí.
Američané dokonce přišli s konkrétní statistikou: Páry, které spolu vydržely víc než šest let, jsou tvořeny jedinci, kteří v 87 procentech případů svého partnera neignorují. Psychologové dokázali s více než devadesátiprocentní jistotou odhadnout, který pár spolu vydrží. A to bez ohledu na to, jestli šlo o heterosexuály, homosexuály, bezdětné páry, dvojice s dětmi, zdravé či nemocné.
POHRDÁNÍ NEBO VLÍDNOST
Přátelé na univerzitě v americkém Amherstu mi ukázali dům, ve kterém žil osamoceně jejich známý. „Manželka ho musela opustit, věřila, že jí způsobuje rakovinu.“ Pamatuji se, jak mi to tehdy připadalo přitažené za vlasy. Ale partner nebo partnerka, který se chová k druhému chladně, neřkuli s pohrdáním, nejenže zabíjí vzájemnou lásku, ale může druhému způsobit skutečně vážné zdravotní problémy. Opovržení ve vztahu prokazatelně oslabuje imunitu partnera.
Naproti tomu vlídnost ve vztahu působí jako to nejspolehlivější vazivo. Člověk se cítí pochopený, ceněný, milovaný. Nezkrotný Fráňa Šrámek se v jednom dopise diví, že mu jeho Milička nevyčítá jeho odmlky, že se na něj nezlobí, přestože jí nepíše. A co víc, ona sama mu mezitím pošle pět milých, veselých a povzbudivých lístků. Míla Hrdličková byla chytrá holka, a jak se ukázalo, Fráňa nepřeháněl, když ji ujišťoval: „Není žádné cesty, po které bys odešla z mého srdce!“
LÁSKA, PÁSKA, VRÁSKA
Jakmile opadne první vlna zamilovanosti, začíná v lásce dřina každodennosti. Někteří lidé jsou přesvědčení, že člověk jednoduše je nebo není vlídný. Páry, jejichž vztah trvá, naproti tomu věří, že vlídnost je možné si vypěstovat podobně jako bicepsy – a připouštějí, že člověk se u toho i stejně zapotí.
Je úžasné, kolik nepříjemností vznikne jenom z nedorozumění; a když je člověk ve spěchu a ve stresu, snaží se zvládnout práci, děti, rodiče, objevují se zbytečné hádky. Kolikrát si ani neuvědomíme, že se náš partner snažil zavděčit se, potěšit – prostě mu to nevyšlo, v televizních soutěžích stejně jako v lásce se vyplatí uznat i snahu.
A pak byla ještě jedna věc, na které se všechny „moje“ staré dámy shodly: Vy a váš partner si MUSÍTE najít čas být pravidelně spolu sami. Tak si užívejte jara!
Článek vyšel v časopise Moje psychologie.
