Jak odmalička rozvíjet inteligenci dětí - tři rady, aby nám děti naslouchaly

Musíme mít především úmysl v dítěti vyvolat pochopení toho, co dělá. Musíme si tedy sami klást otázku: „Proč mu to říkám? Co mu tím chci sdělit?“ Odborníci nám to mohou ulehčit svými radami:

1. Vytvoříme tělesný kontakt
Sedněme si na bobek, skloňme se, abychom si navzájem viděli do očí, vezměme dítě za ruku nebo ho zvedněme do náručí, když je hodně malé. „Hlavním účelem pohledu je projevit pozornost a zvýšit vnímavost,“ uvádí Richard L. Gregory, profesor neuropsychologie na bristolské univerzitě ve své knize Oxfordská encyklopedie mysli (The Oxford Companion to the Mind) a dodává: „Dvě osoby, které jsou spolu v interakci, se dívají na svůj protějšek přibližně dvakrát více, když naslouchají, než když samy mluví.“ Zachytit pohled dítěte tedy znamená zajistit si jeho pozornost. To dokazuje i skutečnost, že autistické děti, lidé trpící schizofrenií nebo akutní depresí a všichni, kdo mají problémy se vztahy k ostatním, se snaží vyhnout pohledu do očí svého protějšku.

2. Oznámíme svůj záměr
Vždycky dejme na srozuměnou, jaký máme záměr a jaká jsou naše očekávání. Mluvme především o sobě: „Teď ti chci říct něco důležitého.“ „Nelíbí se mi, když odstrkuješ děti, abys byl na skluzavce první.“ „Vadí mi, když je hudba puštěná tak nahlas.“
Uveďme důvody svých požadavků: „Když nějaké dítě předběhneš, bude se zlobit. Líbilo by se ti, kdyby to někdo udělal tobě?“
Na závěr vyslovme pravidlo, kterému chceme dítě naučit: „Když se budeš chtít sklouznout, počkáš, až na tobě bude řada.“
To není zbytečné vysvětlování, jak by si někdo mohl myslet. To všechno je součástí metakomunikace. Podáváme totiž informace o svém sdělení, upřesňujeme jeho význam a jasně stanovíme svůj záměr. Toto úsilí je důležité ve všech vztazích, ale mimořádného významu a ceny nabývá právě ve vztahu s malými dětmi, pro které je obtížné se soustředit na určité téma.

3. Zachováváme respekt i k velmi malému dítěti
Slavný pediatr Marcello Bernardi o této zásadě psal již před třiceti lety v knize Il nuovo bambino (Nové dítě).

Dítě potřebuje mít jasno
„Udělej to. Tohle nedělej. To se musí tak a tak. To se nedělá. Na to nesahej. Seď klidně. Polož to. Vysmrkej se. Nemluv. Neskákej od řeči. Odpověz. Vstaň. Zůstaň tam.“ Takových vět dítě slyší denně stovky a většinou nechápe proč. Pro ně představují jen nepochopitelné a neodůvodněné příkazy a zákazy. A každopádně si je při nejlepší vůli nemůže všechny zapamatovat. Proto na ně po nějaké době přestane dbát a přestane se je snažit dodržovat. Je zbytečné na dítě křičet: „Už jsem ti říkala stokrát, abys to nedělal!“ Kdybychom onu věc naopak dítěti zakázali jen jednou, zapamatovalo by si to. Ale v záplavě příkazů a zákazů se prostě ztratí.
Podle mého názoru by se všichni rodiče měli řídit dvěma zásadami:
- omezit počet příkazů a zákazů na nezbytné minimum;
- být důslední. Jakmile jednou vydáme příkaz nebo zákaz, nesmíme ho nikdy vzít zpět. Když dnes zakážeme dítěti, aby si hrálo s příborem ze slavnostního servisu, a zítra mu to povolíme, aby stále nefňukalo, nebude vědět, jestli je hra s parádním příborem dovolena, nebo ne. Děti potřebují důslednost a jasné meze, jinak se nedokážou zorientovat.

Proto stojí za námahu snažit se dítěti jasně sdělit, co od něj chceme.
- Nevyžadujme, aby okamžitě přerušilo činnost, které se právě věnuje, ale upozorněme ho předem: „Za pět minut bude prostřeno.“ „Dohraj si tuhle hru a půjdeš do postele.“
- Mluvme pozitivně. Nebudeme ho například připomínat, co by mohlo provést: „Dej pozor, ať nerozliješ mléko,“ ale upozorníme ho na to, co má dělat: „Drž krabici mléka oběma rukama.“
- Hlavně se snažme mluvit stručně, jasně a přímo a pokaždé vysvětleme, proč tu či onu věc chceme.
- Pokud to považujeme za důležité, požádejme dítě, aby zopakovalo, co jsme právě řekli, abychom se přesvědčili, že všechno opravdu pochopilo.

Při přemýšlení mysleme sami na sebe
V sedmdesátých letech vědci J. H. Flavell a J. G. Borkowsky sledovali děti, které se obtížně učily, a zjistili, že si tyto děti málo uvědomovaly kognitivní proces. Jako by tyto děti „nepoužívaly žádné strategie“. Podle Flavella a Borkowskeho jsou však strategie „pro učení nezbytné“ a při učení je zapotřebí využívat  „metapoznání“ – myslet na své vlastní myšlení, tedy soustředit se na svou myšlenkovou činnost. Vyučování metakognitivním schopnostem (někdy se jim říká „myšlení nahlas“), se ukázalo mimořádně prospěšné u dětí, které měly potíže s učením, pamětí a pozorností, protože jim umožňuje uvědomit si samy sebe a také:
- naučit se novým strategiím;
- naučit se, že strategie si volíme podle činností, které chceme vykonávat;
- naučit se, že strategie musí být úměrné našemu úkolu.

Zdroj: Jak odmalička rozvíjet inteligenci dětí, autor Nessia Laniado, uvedeno ve spolupráci s nakladatelstvím Portál, www.portal.cz