Jak odmalička rozvíjet inteligenci dětí: Na to jsi ještě moc malý...

Americký psycholog Andrew Meltzoff provedl experiment se čtyřiceti čtrnáctiměsíčními dětmi, které rozdělil do dvou skupin: první skupině byla promítnuta videokazeta s návodem, jak rozebrat hračku, zatímco druhá skupina žádný návod nedostala. Po shlédnutí filmu bylo třináct dětí z první skupiny, tedy 65 %, schopno hračku rozebrat, zatímco z druhé skupiny se to podařilo jen šesti dětem. Badatele ještě více překvapila skutečnost, že i druhý den dokázalo rozložit hračku 40 % dětí z první skupiny. Došel tedy k závěru, že děti nejenže jsou schopny učení, ale také í si naučenou věc pamatují i dlouhodobě -výzkumy, které byly vedeny s ročními dětmi, prokázaly, že děti umějí zopakovat cviky ještě čtyři týdny poté, co se jim naučily, aniž by jim je mezitím někdo připomínal.

Děti se od nás učí, aniž bychom to vnímali
Jako správní malí vědci se děti učí pozorováním okolí. Jsou to vynikající imitátoři. Opět Andrew Meltzoff konstatoval, že už 42 minut po narození novorozenec napodobuje maminku, když na něj vyplázne jazyk, usměje se nebo se naopak zamračí. Má mimořádné pozorovací schopnosti, které se v průběhu několika měsíců budou výrazně prohlubovat. Děti už ve 12 měsících, když ještě neumějí mluvit, berou do ruky sluchátko a napodobují maminčino povídání. A když tatínek položí kladívko na stůl, hbitě ho popadnou a tlučou s ním do všeho, co se jim dostane pod ruku.
Děti zejména v prvních letech života, kdy neumějí číst, nemají žádný jiný zdroj informací než pozorování a nápodobu -nedocenitelné nástroje, které urychlují duševní rozvoj a schopnost soustředění. Proto bychom si neměli zoufat nad spouští, kterou někdy napáchají, ale spíše je v nemotorných pokusech o nápodobu podporovat, aby mohly „být jako velcí“.

„Dej mi to, já to budu mít hned!“
Míša (6 let) je šikovný a rád se zapojí do každé činnosti. Když si všimne, že se maminka chystá mýt nádobí, nabízí se: „Já to chci udělat, mami, nech to mně!“
Maminka právě nejásá: „Na to jsi moc malý, ještě něco rozbiješ. „
„Mami, mami, já to zvládnu.“
Míša si vyleze na židli a na nic nečeká. Vezme mycí prostředek a začne ho lít do dřezu. „Pozor! Tolik ne! To stačí!“ volá maminka a vytrhne mu láhev z ruky. Netrvá dlouho a hromádka talířů, kterou Míša vedle sebe naskládal, se sesune a shodí na podlahu skleničku, která se rozbije. „Vidíš, co jsi udělal? Dej mi to! Já to budu mít hned hotové, “ řekne maminka, zvedne Míšu a postaví ho kousek od rozbité skleničky.
„Ale mami,“ protestu je zklamaně Míša, „nech mě to ještě jednou zkusit!“

Překážky, které je třeba překonat
Co nám brání, abychom dítěti dali příležitost změřit si síly, podniknout výpravu do neznáma a zkusit něco úplně nového? Probereme si různé případy jeden po druhém.

Spěch
Když dítěti svěříme nějaký úkol, musíme počítat i s riziky. Například práci neprovede tak pečlivě jako my, anebo mu alespoň zpočátku půjde mnohem pomaleji než nám. Jestli ho však k ničemu nepustíme, zbavíme ho možnosti se učit. Nemusíme mu svěřovat hned celý úkol najednou. Téměř pokaždé stačí, aby nám pomohlo jen s nějakou maličkostí, která nám urychlí práci, a dítě bude cítit, že má na výsledku svůj podíl a že umí jednat samostatně.
„Potřebovala bych, abys mi utřel nádobí.“
“ Pojď mi pomoct a podej mi prostředek na nádobí.“

Nedůvěra
Většinou máme sklon podceňovat u dětí jejich schopnosti a samostatnost.
„Bojím se ho poslat samotného do papírnictví.“
„Na letním táboře se bude cítit ztracený, nikoho tam nezná.“«
„Je od přírody nesmělý, když půjdeme na hřiště mezi děti, ani se nedostane ke klouzačce.“
„Odjakživa je nemotorný, nesoustředěný, všechno mu padá z rukou, je impulzivní, líný… „
Jakmile někdo „dostane nálepku“, těžko se jí zbavuje. Ale mnohem horší je, že se často při potřebě nějak se definovat snadno podřídí předsudkům, které si o něm ostatní vytvořili.

Perfekcionismus
Tomáš vede souboj s počítačem. Tatínek mu stojí za zády a sleduje ho. Neustále ho bombarduje radami: „Ne! Víc doprava… ' výš… klikni! Honem, klikni, jsem ti řekl! Dvakrát! Ne! To bylo moc rychle! Počkej, já ti to ukážu… dej mi to! Tak to vidíš… Copak jsem ti to neříkal?“ Obrazovka zhasne a s ní i Tomášovo nadšení. Často nedokážeme přijmout skutečnost, že dítě chybuje, nechápe, je pomalé nebo plní příkazy nepřesně. Trpíme, když něco není stoprocentní, a nakonec neodoláme pokušení -zasáhneme a dítě se propadne do propasti pokoření.

Děláme ze sebe oběť
„Na všechno musím myslet já!“
„Nevidíš, kolik mám práce?“
„Taky bys jednou mohl prostřít!“
Podobné věty nejsou zjevnou žádostí o pomoc, ale způsobem, jímž vyjadřujeme podráždění, špatnou náladu nebo frustraci člověka, který si neodkázal zorganizovat čas nebo nechtěl požádat o pomoc, když to bylo vhodné. Nepochybně jimi nepřimějeme děti, aby nám rády pomáhaly nebo aby pořádně provedly svou práci.

Nevyžádané zastoupení
Představme si, že jsme se sešli jako celá rodina a rozdělili si úkoly spojené s chodem domácnosti, řekli si tedy, kdo bude který úkol vykonávat a kdy to bude dělat. Ale nikdo si naše společné rozhodnutí nevezme k srdci. Koš přetéká odpadky, špinavé talíře se hromadí v dřezu a kočce hrozí smrt hladem. Když nepořádek překročí naši mez tolerance, než bychom každému připomněli jeho úkol, uděláme raději všechno sami: umyjeme nádobí, vyneseme odpadky a nakrmíme kočku. Všechno je při starém -dokud nás nedbalost ostatních nerozzlobí natolik, že vybuchneme.

Když prohlašuje: „Chci být jako táta“
Nápodoba je základní formou učení. Jak jsme viděli, děti mluví a rozumějí mnohem dříve, než se naučí číst. Jak se tomu naučily? Posloucháním a napodobováním toho, co se děje kolem nich, když si celé hodiny hrají se slabikami. ve fázi lalace, když se pokoušejí o stále složitější slova a když se snaží odhadnout podle reakce dospělých, zda se jim to či ono povedlo. Podívejme se, jak jim můžeme pomáhat.

1. Neukládejme dětem příliš obecné nebo příliš složité úkoly
Často jsou úkoly, které dětem ukládáme, příliš složité nebo rozsáhlé, takže je nedokážou vykonat správně.
“ Ukliď si pokoj!“
Takový úkol je pro většinu dětí příliš obecný. Předem jsou přesvědčeny, že to nezvládnou, a proto se ani nepokusí odněkud začít. Je vhodné dětem uvést přesný výčet věcí, které mají vykonat.
„Než půjdeš spát, srovnej si pantofle u postele.“
„Pokaždé, když se svlečeš, si ulož oblečení do skříně, nebo -když je špinavé -ho hoď do prádelního koše.“ !

2. Pomoc nabízejme pouze, jsme-li o ni požádáni
Často se stává, že přecházíme z extrému do extrému -buď se příliš vnucujeme, nebo všemu necháme volný průběh.
- V prvním případě sice dítě uchráníme před chybami, ale současně mu ani neumožníme, aby se ze svých omylů poučilo.
- V druhém naopak ztrácíme příležitost podnítit dítě k dalšímu růstu. Jak mu můžeme pomoci? Ukažme si to na příkladu:

Jakub
Tatínek vzal Jakuba (9 let) k sobě do práce, aby mu ukázal, jak se řídí výroba chladniček. Jakub okouzleně pozoruje řídicí pult se spoustou blikajících barevných tlačítek a čte si nápisy: Start, Stop, Ventilátor…
U jednoho tlačítka se zarazí:
„Tati, co je to zpětný chod?“
“ Vsadím se, že na to přijdeš sám! Zkus se nad tím zamyslet. Teď je pás v chodu a kterým směrem se pohybuje?“
„Doprava. „
“ Tak vidíš. A co se děje na pásu? Přidávají se k dílům chladničky další součástky, nebo se odebírají?“
“ Přibývají. „
„A kdyby se stalo, že nějaká bude namontovaná špatně; co je třeba udělat?“
„Spravit to. Dát tam jinou. „
„Vidíš, a k tomu se musí celá chladnička vrátit zpátky, takže pás pojede zpátky. Tedy kam?“
„Takže pojede doleva!“
“ Vidíš, že jsi na to přišel sám!“
Tatínek Jakubovi pomohl pochopit význam slova, ale současně mu umožnil i odhalit, jak funguje výroba chladniček. Ještě záslužnější však je to, že se zcela obešel bez negativních poznámek. „Ne, tak to není.“ „Ne, to je špatně.“ Neřekl ani obyčejné: „Ne.“
I při opravování chyb stačí naznačit směr ke správné odpovědi, aniž bychom zdůrazňovali chybu samotnou. Když dítě ukáže na karafiát a prohlásí: “ To je růže,“spíše než ho opravit: „Ne, to není růže,“ je vhodnější zeptat se: „Proč myslíš, že to je růže? “

3. Potvrzujme dítěti, že mu důvěřujeme
“ Vím, že si boty dokážeš zavázat sám.“
„Pamatuješ, jak ti to posledně hezky šlo s nožem?“
„Jsem si jistý, že stačí, abychom si to zopakovali ještě jednou, a budeš si pamatovat, co je to pravý úhel.“
Dítě musí vědět, že i když kritizujeme jeho chování, máme v ně a v jeho schopnosti maximální důvěru.

4. Nepřestávejme opakovat
Nedivme se, že dětem musíme své rady často opakovat. Děti si je potřebují zažít. Je zcela běžné, že za několik dní nebo i jen za několik hodin se dítě začne chovat jako dříve a na naše slova zapomene.  Aby dítě naše rady mohlo vstřebat, musí je od nás mnohokrát slyšet.

Zdroj: Jak odmalička rozvíjet inteligenci dětí, autor Nessia Laniado, uvedeno ve spolupráci s nakladatelstvím Portál, www.portal.cz