Jak přežít rozchod?

Rozchod. Z úst učitelových při dětských školních výletech či z úst pološíleného tělocvikáře po několika hodinách náročných cviků může znít jak rajská hudba. Pokud nás jím však počastuje osoba srdci nejbližší, mění se ona rajská hudba v pekelnou melodii nebo, řečeno básníkem, v „zborcené harfy tón“. Opravdu bychom hledali těžko někoho, kdo by její pochmurný hlas nikdy alespoň zdálky nezaslechl. Jaké jsou tedy možnosti, aby nám zbyl jen šrám na duši a zkušenost, nikoliv zničený život?

Když si libujeme v sebedestrukci

Pokud tedy opravdu milujeme, rozchod nás rozhodně hluboce zasáhne. Jen málokteré rozchody končí přátelstvím partnerů, ale existují tací šťastlivci. Bohužel většina trpí, když se rozchází a především, když si nejsme jisti, zda je to správné rozhodnutí.

Jakmile dojde k rozchodu, hroutíme se, hystericky křičíme a pláčem, i když si v dané situaci zachováme chladný rozum, přesto si na druhý den zapláčeme. Vše jmenované k rozchodu prostě patří, ale život nám nekončí a prožitá událost nás nezničí. Vyskytují se ale jisté chyby, které nám život mohou nemile zkomplikovat.

Pokud své drahé polovičce věnujeme vše, na čem nám záleží, například své záliby, školu, přátelé i svůj čas na sebe, může dojít k tomu, že nám po rozchodu nic nezůstane, snad jen ta ničivá jizva, a co se děje posléze – ničíme se.

První den se pravděpodobně opijeme, sami. My ženy si pustíme tklivé melodie a pláčeme či koukáme do zdi, zdrceny a stále si připadáme nesmírně samy. Ženy i muži doufají v nějaké další shledání či dokonce se snažíme bývalého partnera nějak vyhledávat, stále doufáme v jeho návrat.

To je snad ještě normální, ale sebeničení pokračuje, další dny se stále opíjíme, nikam nechodíme, s nikým nemluvíme a už začínáme přemýšlet o sebevraždě. První měsíc je podobný, druhý měsíc danou osobu kupříkladu potkáme, vykřičíme se na ni a chvíli je nám lépe, ale následuje opět sebelítost, která se střídá se vztekem na zmiňovanou osobu a také na sebe.

Za půl roku někoho potkáme a vrháme se rovnou do dalšího vztahu, tedy vrháme se do propasti, volíme tzv. náplast, partnera, který nám pofouká bolístky a bude to člověk tolerantní a naprostý opak bývalého, ale to nás nezachrání. Ve zmiňované situaci jsme schopni si osobu „náplast“ i vzít. Ale co se děje dál? Nevyhovuje nám, nudíme se a začneme přítele podvádět. Končíme rozvodem a sami, jak na začátku po rozchodu. Tedy špatný scénář.

Když zůstaneme sami sebou

Pojďme se podívat na rozchod od začátku a zkusit se vyvarovat chyb, které by nám nedovolily rozchod přežít. Rozhodně, když začneme s někým chodit, zůstaňme sami sebou, milovaný přítel, přítelkyně nás přece má rád/a pro to jací jsme a nikoliv pro to, co z nás chce mít. Nevzdávejme se ani náhodou svých přátel a koníčků, v práci i ve škole pokračujme dále, můžeme ubrat tempo, ale stále se zájmem.

Poté když dojde k rozchodu, první den, možná i měsíc, sice začíná stejně, stejnou bolestí, stejným pláčem, stejnou intenzivní nenávistí k sobě samému, ale v dalších dnech, měsících nám bude lépe, když se budeme věnovat svým koníčkům, když s přáteli vyrazíme na výlet se odreagovat, prostě budeme žít svůj život, jako před vztahem.

Nemusíme se hned cítit extra skvěle, pořád to bude bolet a to hodně dlouho, přece jen jsme s bývalou láskou strávili dost vlastního času a věnovali jí dost energie, nemůžeme čekat tedy zázraky a vyléčení po pár měsících, ale budeme-li občas chodit se někam odreagovat, třeba za kulturou nebo jen tak s přáteli na kulečník, bude to lepší. Můžeme se klidně ještě vybrečet, ale zkusme hned potom něco dělat, třeba si uklidit byt, vytřídit oblečení apod. Každopádně každá činnost pomáhá zapomenout.

Pomáhá také, když nejsme sami, když budeme něco dělat, třeba jen nějakou nenáročnou mechanickou práci. Pokud studujeme, je dobré si najít brigádu, pokud pracujeme, zajděme si třeba zaplavat, prostě se potěšme, zabavme a zažeňme tak nemilé myšlenky.

Chce to čas

Pokud osobu, na niž chceme zapomenout, ještě někde potkáme, možná budeme mít ještě vztek, ale to je normální, to je součást naší léčby. Rozhodně minimálně rok je dobré nenavazovat žádný vztah, mít jen přátele je ideální. Pokud například po dvou letech někoho potkáme, s kým chceme být a navázat dlouhodobější vztah, rozhodně už tím nic nezalepujeme a můžeme konečně najít toho pravého.

Reakce na rozchod mívá své zákonité fáze. Podle psychologů je to následně od „popření“, přes „zmatek“, „depresi“, možná i kapku „zloby“ či „vzteku“ až po „vyrovnání“. Pro nový vztah jsme připraveni až v poslední z nich.

Přijde-li dříve, může být jen neprodyšnou „náplastí“ na dosud nezhojené rány. Každá rána však ke svému zhojení potřebuje především čas a možnost volně dýchat. Pokud příliš bolí, mohou nám ji pofoukat přátelé, koníčky mohou být hojivým lektvarem a každá smysluplná činnost alespoň bolest tišícím prostředkem.