Jak si plánujeme budoucnost?
Odmalička jsme nuceni plánovat. Žádá si to po nás okolí. Už v době, kdy jediné,čemu jakžtakž rozumíme, je přítomný okamžik a budoucnost je pro nás prázdné slovo, dostáváme otázky, které se jí týkají. „Čímpak bys chtěla být, až vyrosteš?“ ptali se mě dospělí dřív, než jsem začala chodit do školy.
Ve škole to pokračovalo a otázky na budoucnost se stávaly stále častějšími. Moje budoucnost zajímala rodiče, příbuzné, učitele i zvědavé sousedy. „Už víš, na jakou střední školu se přihlásíš? Na jakou půjdeš vysokou? Čemu se budeš věnovat?“ A pro jistotu dodávali: „Musíš vědět, co chceš jednou dělat. Je to důležité.“
Nějaké plány do budoucna máme všichni. Zatímco však někteří vidí sotva k dalšímu víkendu, jiní mají detailně rozplánovaný každý den na rok dopředu. Plánujete, nebo žijete ze dne na den?
Pohled do diáře
„Ukaž mi svůj diář a já ti povím, jaký jsi.“ Touto větou začalo školení,
kterého se účastnila pětatřicetiletá Blanka pracující jako personalistka a částečně vykonávající manažerskou práci. Cílem školení bylo naučit se lépe a efektivněji rozvrhovat čas – svůj
i svých podřízených.
Šlo o metodu, která měla navodit uvolněnou atmosféru, ovšem pohled do diáře – pokud tedy nějaký vůbec máme – může být
vcelku vypovídající. Precizní záznamy na několik týdnů až měsíců dopředu o nás kupříkladu říkají, že jsme důslední (někdy až puntičkářští), máme rádi v životě pořádek, neradi ponecháváme
věci náhodě a svůj čas chceme držet ve svých rukou, protože nám to dodává pocit jistoty.
Plně popsaný a přehledný diář mívají také jedinci, kteří jsou pracovně velmi vytížení. Pro ty je to pochopitelně nutnost, protože v přemíře povinností je snadné na nějakou zapomenout. Charlie Chaplin řekl: „Zajímám se o budoucnost, protože v ní hodlám strávit zbytek života.“
Diář chaotický, plný nepřehledných poznámek, starých účtů a dalších drobností, který slouží spíše jako poznámkový blok či deník než jako „organizér“, o dotyčném zase vypovídá, že je osobností spíše spontánnější, bere život tak, jak přichází, a žije víc přítomností než budoucností. Důraz na přítomnost kladl například francouzský
spisovatel Albert Camus, který tvrdil: „Nejhojněji obdaruje budoucnost ten, kdo všechno dává přítomnosti.“
Fyzik Albert Einstein zase prohlásil: „Nikdy nemyslím na budoucnost. Přijde i tak dost brzy.“ Každý z těchto přístupů má podle francouzského psychologa Frédérica Fangeta svá
pozitiva, ale také svá negativa.
Blanka patří k jedincům, kteří potřebují mít život dopředu nalinkovaný. Říká, že má nerada pocit, že na události nemá žádný vliv a že její život ovlivňuje více sled náhod než ona sama. „Dodává mi to pocit jistoty, když vím, co budu dělat zítra, co za měsíc a kam pojedu na dovolenou v létě,“ vysvětluje.
„Cítím se pevnější v kramflecích, jak se říká. Rozhoduju o sobě a o svém životě jen já sama a ne žádný osud ani náhoda. Samozřejmě že nemůžu nikdy vědět dopředu, co se přihodí kolem mě. Nemám vliv na ostatní ve svém okolí, na to, jak se zachovají, co se přihodí, člověka přepadají nemoci a různé jobovky, a pak je pochopitelně třeba je řešit. To ale nic nemění na tom, že mám ráda ve věcech pořádek. Své rodině tím někdy lezu na nervy, ale dělám to i pro ně. Kdybych jim nenaplánovala víkend, tak se manžel i děti budou povalovat u televize nebo u počítače a nikam se nedostaneme. Pro někoho jsem nudná a málo spontánní, ale já tomu říkám zodpovědnost. Kdo nemyslí na budoucnost, může být jednou zklamaný. Nechci se dostat do situace, kdy se já a moje děti budeme například topit v dluzích, protože jsme si hodně užívali, ale nedívali se dopředu. Radši budu nudná, než lehkomyslná. Mně zase není blízký přístup ‚ale co, ono to nějak dopadne‘. Ano, vždycky všechno nějak dopadne, ale já bych radši, kdyby to dopadlo co nejlépe a podle mých představ. To znamená postarat se o to, aby se věci vyvíjely tak, jak si přeju a jak si myslím, že je to dobré pro mě a moji rodinu. Takže plánovat i za ně.“
Nějak bylo, nějak bude
Třiatřicetiletá Dominika je Blančin pravý opak. Říká o sobě, že plánování nesnáší a že se ráda nechá překvapit, co jí budoucnost přinese. Řídí se heslem: Nějak bylo, nějak bude.
„Nepotřebuju mít pocit, že svůj život držím pevně v rukou. Člověk si může udělat sebelepší plány a stejně se nakonec vždycky někde něco pokazí. To přináší jen zbytečné zklamání a sebeobviňování, že jsem něco udělala špatně a selhala. Nechci žít tak, abych se měla dobře za pět let. Chci se mít dobře teď a tady. Být šťastná. Copak já vím, co bude za pět let? Možná nic. Člověk by si měl užívat každého dne a přítomného okamžiku. Já svoji budoucnost dokonce ani znát nechci. Co mi přinese, to přijmu.“
Dominičin postoj je zčásti ovlivněn i jejími rodiči, kteří měli na všechno pravidla. „U nás doma se vždycky jelo podle nějakého předem připraveného plánu. Celé dětství jsem slýchala: ‚Když se na něčem domluvíme, musíme to dodržet.‘ U nás bylo všechno
nalajnované a nezbýval žádný prostor pro improvizaci. Nesnášela jsem to. Byla jsem šťastná, když jsem se po maturitě odstěhovala do podnájmu. Poprvé v životě jsem měla pocit, že si můžu dělat, co zrovna chci. Že kdyžse mi nebude ráno chtít, nemusím vstát, když budu chtít udělat něco spontánního, můžu to udělat. Trvalo mi ale dlouho, než jsem se začala cítit uvolněně doopravdy. Prvních pár
měsíců, možná let, jsem měla výčitky svědomí, že nedodržuju plány, které se mnou měli rodiče, přestoupila jsem na jinou školu, než jakou mi vybrali, a vydala se vlastní cestou.“
Děti Dominika zatím nemá. Chce je, ale neplánuje. Dodává: „Když přijdou, budu šťastná, když ne, nedá se nic dělat.“
Život pro budoucnost
Oba uvedené životní styly jsou vyhraněné a existují pochopitelně i různé mezistupně, kdy plánujeme, myslíme na budoucnost, ale zároveň jsme schopni se radovat z přítomnosti a okamžiků, jež právě prožíváme. To je podle odborníků ostatně ideální stav.
Frédéric Fanget, autor knihy Où vas-tu? (Kam kráčíš?), poukazuje na skutečnost, že ne vždy je snadné ideálního stavu dosáhnout, protože jsme ovlivněni mnoha okolnostmi. Kromě výchovy a našeho osobnostního založení hrajevelkou roli i kultura, ve které jsme se narodili, vyrostli a ve které žijeme.
Západoevropská (přesněji křesťanská) tradice nás po staletí nutí myslet právě na budoucnost. „Křesťan je po staletí nabádán k tomu, aby žil pro budoucnost,“ vysvětluje Fanget. „Potěšení každodenního života bylo radno si odpírat, chtěl-li se dostat do nebe. Jeho budoucnost byla posmrtný život a život na Zemi se této budoucnosti měl podřídit.“
Na jiném místě Fanget uvádí: „Budoucnost je pro Západoevropana
alfou a omegou jeho bytí. Kdybyste domorodci odněkud z afrických ostrovů řekli, ať se učí, protože jednou se z něj stane lékař, učitel, právník, vůbec nebude vědět, co to po něm chcete, a učit se nebude. Slovu ‚jednou‘ v tomto smyslu nerozumí. Nerozumí mu ani malé dítě narozené v naší kultuře, historické chápání času přichází
až s rozvojem poznávacích procesů a s rozvojem abstraktního myšlení.“
